Samota a klid

 Už odmalička jsem byla silný introvert. S cizími lidmi jsem se nedokázala bavit, stydlivě jsem koukala na zem, nebo jsem utekla do pokojíčku, pokud byla nějaká návštěva u nás doma. Ani jiné děti jsem moc nepřijímala, raději jsem si hrála sama a v klidu.

Ve školce jsem si dlouho nemohla zvyknout, nelíbilo se mi tam, nechtěla jsem si hrát s ostatními dětmi a první týdny jsem prý doma každé ráno před odchodem brečela, že tam nechci. To si nepamatuji, jen mám vzpomínku na první den ve školce, kde jsem brečela učitelce v náručí. Ale ty další dny už ne. Nakonec jsem si zvykla, sice těžce, ale moc kamarádů jsem si tam nenašla.

Jednu, tu nejlepší, Danču, se kterou jsem byly podobné povahy a obě jsme se cítily tak trochu z kolektivu vyvržené. Moc jsme totiž nemluvily, nebavily nás praštěné hry ostatních dětí a raději jsme někde spolu seděly, hrály si po svém, nebo si o něčem povídaly. Ale někdy jsme nemluvily vůbec, jen jsme mlčely. To také nebylo špatné, já vždycky cítila, že nás pojí opravdové přátelství, a také jsme s Dančou zůstaly kamarádky dodnes, i když pravda, už spolu nemlčíme.

Často se nám ostatní děti smály, pokřikovaly na nás, že jsme divné, protože se s nikým pořádně nebavíme. Možná si ostatní mysleli, že jsme nafoukané, ale tak to nebylo.

Postupem času, jak jsem procházela základní školou, se to trochu zlepšilo. Ale stejně jsem nikdy moc kamarádů neměla. Vždycky jsem byla skvělý posluchač, a to mi zůstalo dodnes. Kamarádky či někdo z rodiny se mi může s čímkoliv svěřit, a já o ničem z toho, o čem jsme mluvili, nebudu mluvit s nikým dalším. To mi jednou řekl i můj spolužák z učňáku, že jsem taková jeho vrba, a že mě má pro tuto vlastnost moc rád.

Já sama se nerada svěřuji ostatním se svými starostmi, ale mám někdy i problém s tím, mít z něčeho opravdu radost. Myslím si, že jsem založením spíše pesimista, když se jedná o vyřešení nějakého problému, myslím spíše na tu horší variantu, jak to může dopadnout. 

I když jsem ve společnosti jsem spíše málomluvná, nebo to musí být někde, kde se cítím opravdu dobře. Mám jen dvě opravdové kamarádky, se kterými si zajdeme na kávu a můžeme si říct opravdu všechno. Ale jinak k sobě moc lidi nepouštím.

Musím daného člověka nejprve dobře poznat, než mu začnu plně důvěřovat a rozmluvím se. Když jsem ještě chodila na střední a mívala jsem různé brigády, tak pracovní pohovory pro mě byly hororem. Nemohla jsem se rozmluvit, nervózně jsem těkala očima kolem, a nakonec jsem třeba přestala mluvit úplně. Často to byl opravdu trapas, samozřejmě jsem místo nezískala, a mohla jsem si za to sama.

Problém jsem měla i s koukáním do očí. A to právě na pracovních pohovorech, ale i při jiných situacích, i když jsem začínala chodit s přítelem, měla jsem obrovský problém se mu podívat do očí. Nebylo to kvůli neupřímnosti, ale kvůli jakýmsi divným obavám.

Právě vztah s přítelem mě této velké nesmělosti zbavil. Láska mě změnila, stala jsem se více komunikativní, a už se lidí tolik nebojím. Opravdu, jsem se někdy až bála lidí. Když jsem měla jít na setkání s nějakým neznámým člověkem, musela jsem se na to psychicky připravovat a někdy si před zrcadlem cvičit to, co mu řeknu. Asi to zní šíleně, ale tak jsem to tehdy měla.

Ale pořád preferuji méně lidí. Hromadné akce, koncerty, párty, to není nic pro mě. Hodně mi vadí třeba i spousta lidí v obchodě, například v Kauflandu, to se mi dělá úplně fyzicky zle. Mám pocit, že na mě každý mačká a někdy mám strach, že nebudu moct dýchat.

Ale úplně nejraději jsem sama. Doma mám svůj koutek, kam si můžu zalézt s knížkou nebo počítačem, a nikdo mě nebude rušit. Tam píšu, koukám na filmy nebo si čtu. Ráda rozjímám o samotě, v úplném tichu.

Přítel jezdí často pracovat do světa, proto jsem na samotu zvyklá. Ale ona i ta úplná samota se někdy přejí, a já se už moc těším, až přítel přijede. Ale má to i své světlé stránky. Můžu si doma udělat věci podle svého, včetně úklidu a jiných maličkostí. Přítel mívá sklony mi do toho někdy "kecat," a tak si to nejraději udělám sama a podle sebe. Ale být úplně sama bych už nechtěla, partnerský život je super, i když je to někdy složité, ale ve dvou se to táhne lépe.

Klid a samotu preferuji i při čtení knížek. Když třeba hraje televize nebo se někdo mezi sebou baví, tak si číst nemůžu. Nesoustředím se a ze čtení si pamatuji každé páté slovo, a musím si celou stránku přečíst znovu. Nečtu si v autobuse nebo v čekárně u doktora. Kdysi jsem udělala výjimku u knihy Na smrt od Jozefa Kariky, ale to jsem se dokázala ponořit do čtení i u zapnutého rádia v práci.

Někdy přemýšlím nad tím, jestli je normální, že jsem ráda často a třeba i déle sama. Ale zase si říkám, když mi to psychicky prospívá a nemám ze samoty deprese, proč ne? Jasně, nesedím celé dny doma sama, když přijdu z práce. Jdu ven se psem, do obchodu, nebo se jen tak projít do města, protože být celý den doma, to mi bylo asi smutno. 

Moje švagrová je zase extrémní samotář, málokdy jde na nějakou rodinnou oslavu, a když už tam je, tak ses nikým nebaví. Neříkám, že je to špatné, ale když mě skoro nepozdraví ani v autobuse, to je hodně divné. Často mám pocit, že přede mnou utíká, jen aby se se mnou nemusela bavit, a to jsem jí nikdy nic špatného neudělala. Je to hodně zvláštní člověk a já vlastně nevím, co si o ní myslet, protože neznám její názory skoro na nic. Každý jsme nějací, já to nechci odsuzovat, ale někdy mě její zvláštní chování až trochu uráží.

Přeci jen, k rodině se chovám přátelsky, protože je pro mě důležitá a snažím se s ní vycházet, i když možná také někdy působím na ostatní jako podivín. 

Podle vědců samota v rozumné míře pomáhá k rozvoji kreativity a osobnímu rozvoji. Ale všeho s mírou. Kdybych byla doma sama celý měsíc, nemohla jít vůbec ven a s nikým bych nemohla promluvit, asi by mi z toho hráblo.

Ale takhle je pro mě samota a klid příjemným společníkem a kamarádem, hlavně při čtení klid, a také při psaní, protože to mě baví tvorba nejvíce.

A co Vy? Máte rádi samotu? Nebo ji naopak nesnášíte a musíte být pořád obklopeni rodinou nebo přáteli? Patříte k lidem, kteří si myslí, že je samota depresivní? Čtete si knihy třeba při zapnuté televizi, nebo musíte mít na čtení také klid? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥