Přeskočit na hlavní obsah

Strach z doktora

 V posledních letech se hojně diskutuje o "syndromu bílého pláště." Nejčastěji se s tímto slovním spojením setkáváme v případě, kdy pacientovi v ordinaci naměří vysoký krevní tlak, přitom v domácím prostředí jej má zcela v normálních hodnotách. Vedle těchto příznaků se projevuje i bušení srdce, pocení, třes - mozek vysílá signály, na které tělo neumí reagovat jinak než individuálními tělesnými projevy. 

Takže může dojít k situaci, kdy lékař předepíše léky pro snížení tlaku, ale reálně je ten člověk třeba vůbec nepotřebuje. Před asi deseti lety diagnostikovali mojí babičce také vysoký krevní tlak. Máme to rodové, takže je dost dobře možné, že já ho jednou budu mít také. Babička z toho byla tenkrát dost nešťastná, protože si zakládá na zdravém životním stylu. Takže si domů koupila měřič tlaku, a při každé příležitosti si doma měřila své hodnoty. To samé čekalo i mě, když jsem tam jednou přespala - babičku prostě bavilo měřit mi tlak. 

A tak si babička vzala do hlavy, že tlak má v pořádku. Ale rozčílí ji to prostředí ordinace, nepříjemná sestra, a všechen ten stres, a pak jí ty hodnoty vyletí. Je možné, že to takto mohlo být, každopádně ale pak později babička problémy s vysokým tlakem opravdu měla. 


Návštěvy u doktora asi nemá nikdo rád. A většina z nás - vyjma hypochondrů - tam chodí jen, když musí. Takový ten pocit - co když mi opravdu něco je, a bude to vážné - to snad někdy napadlo tak trochu každého z nás. 

Já se musím taky přiznat k pěknému prohřešku - celých pět let jsem nebyla u ženského lékaře. Nějakou dobu jsem nemohla otěhotnět, tak jsem prostě měla strach, že mi něco je. A tak jsem šla na další kontrolu až když jsem si byla jistá, že opravdu těhotná jsem. Doktor se podíval do papírů, mrkl na mě, a prý: "No vy tady máte teda pěknou sekeru!" 

Následovala přednáška o tom, že je prevence důležitá. Pak jsem tam poctivě chodila, na ty těhotenské kontroly, ale zase se přiznám. Po kontrole v šestinedělí jsem měla přijít za tři měsíce na kontrolu, a přišla jsem víc než za rok. A už se mi párkrát stalo, že mi doktor říkal, ať se víc uvolním při tom vyšetření. Já se prostě stáhnu, jsem v křeči, což on samozřejmě pozná. 

To samé bylo i když jsem byla na genetickém vyšetření. Tam se dělal ultrazvuk, krevní testy, to jsme jeli až do Olomouce, takže vyšetření brzy ráno, pak čekání na výsledky, to bylo dost únavné. A tam jsem taky měla tu jakousi "staženost," byla tam moc příjemná mladá doktorka, a přesto to pro mě bylo úmorné. To ale nebyl strach v pravém slova smyslu, ale úzkost jsem cítila ráno před prvním ultrazvukem - to jsem si říkala, aby bylo s miminkem všechno v pořádku. 

Velkým problémem je dentální fobie. Jak už název napovídá - jde o chorobný strach ze zubaře. Já ho v dětství taky měla. Ještě tak do dvanácti let se mnou musela do ordinace chodit máma. Brečela jsem, panikařila, a když mi doktorka začala vrtat zub, to bylo teprve něco. Už týden před návštěvou zubaře jsem pociťovala vnitřní strach a modlila se, abych tam nemusela. 

Teď v dospělosti je to už o něco lepší. Osvědčila se mi dechová relaxace, kterou používám při náběhu na panickou ataku. A taky si vždycky v zubařském křesle představuji něco příjemného - třeba to, že ležím na pláži. Ne vždy to zabere, ale nevyvádím tam jak malé dítě, a to je důležité. 

Bohužel statistiky mluví jasně. Až osm procent lidí se kvůli fobii ze zubaře vyhýbá zcela návštěvě ordinace - nemají zubaře, a neřeší to. A dvacet procent se odhodlá navštívit zubaře až při akutních potížích. 


Ale jiných doktorů jsem se jako dítě nebála, jen mi chvilkově vadily odběry krve, a to po špatné zkušenosti z nemocnice, kde jsem asi týden ležela s problémy s močovým měchýřem. Vloni jsem po dlouhé době byla ze zdravotních důvodů ráno u své praktické doktorky na odběrech. Respektive - byla jsem v laboratoři, ale s žádankou od své praktické. 

Vloni na podzim jsem měla chvilkové slabosti, motání hlavy, takový "divný" stav. A právě tehdy jsem měla strach, jestli nejsem nějak nemocná. S obavou jsem šla na odběr, dokonce jsem zvažovala, že se na to celé vykašlu, ale nakonec jsem se "hecla" a dobrý. Důležité pro mě bylo, abych nakonec věděla, na čem jsem. A dopadlo to dobře, byla to jen nějaká slabost, možná z počasí těžko říct - doktorka mi totiž řekla, že během toho týdne měla pacientů více, se stejnými podivnými příznaky, jako jsem měla já.

A tlak mám zatím v pořádku. Když jsem byla mladší, měla jsem hodnoty hodně nízké, teď se to srovnalo k normálu, což je super. 

Pro mnohé z nás také představuje lékař jakousi autoritu, které je třeba se tak trochu obávat. Nepopírám, že někdy to tak může být. Podle nedávného průzkumu VZP zhruba polovina (45%) dotázaných Čechů je z návštěvy lékaře nervózní. 6% má vyloženě strach, a 37% je v pohodě a bez starostí. Odborníci mají v zásadě jasno v tom, že nadměrná úzkost má dopady i na léčbu. 

U zvýšené úrovně předoperační úzkosti byly prokázány silnější pooperační bolesti či náchylnost k infekcím. Je to tedy tak - strach oslabuje. Ono je těžké, se někdy uklidnit, zvlášť pokud se jedná o nepříjemné vyšetření, ale je dobré zkusit třeba nějaké to dechové cvičení. Mně to u toho zubaře opravdu zabírá. 

A co je úplně nejhorší? Kvůli strachu z bílých plášťů si hledat příznaky na internetu a nejít k lékaři. To se pak ten strach ještě prohloubí, jelikož vyjedou všechny možné příznaky od chřipky až po rakovinu. Je na místě snažit se uvažovat alespoň trochu racionálně, protože tímto celou situaci můžeme ještě zhoršit. 

Na závěr přidám ještě menší slovníček pojmů: 

Nosokomofobie - Strach z nemocnic

Agliofobie: Strach z bolesti 

Hemofobie: Strach z krve

Iaotrofobie: Strach z lékařů 

Nosofobie: Strach z nemocí

Tomofobie: Strach z operací 

Trypanofobie: Strach z jehel


Co si o tomto myslíte Vy? Máte také strach z návštěvy lékaře? Nebo se bojíte jehel a odběrů? Máte nějaký tip na to, jak tento strach překonat? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Tak záleží , jakýho je ten doktor zaměření , pro mě praktik v pohodě , zubař taky , neurologie též . Ale co celoživotně nedávam je gynekologie - mám s paní doktorkou hodně špatnou zkušenost , kdy nerespektovala můj handicap a nedokázala pochopit , že některý její požadavky splnit nemůžu . Bohužel už mě zase nahání , tak sbírám odvahu a asi jí nenajdu .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Další špatná zkušenost

 Už více než devět let uplynulo od chvíle, kdy jsem poprvé navštívila psychiatra. Tehdy moje problémy s jídlem nakonec vyústily v poruchu příjmu potravy, konkrétně v anorexii. Dlouho jsem si nebyla schopná připustit, že mám nějaký problém, bylo opravdu těžké se "dokopat" k návštěvě odborníka.  Paní doktorka byla na můj vkus poněkud zvláštní, byla málomluvná, a působila na mě až strnulým dojmem. O problémech se mnou nemluvila, jen kývala, občas něco prohodila, a jediné, s čím jsem odcházela z ordinace obohacená, byly recepty na antidepresiva. Dostala jsem hned dvoje léky, jedny na spaní, a přes den jsem měla brát půlku Citalopramu.  Léky na spaní jsem hned za dva dny vysadila, jelikož mi po nich bylo příšerně. Ale Citalopram mi přišel v pohodě. Neřešil tedy problém toho nechutenství, ale měla jsem dojem, že se cítím líp. Ovšem bylo to jen zdání. Prvním problémem bylo to, že léky způsobovaly nechutenství. Bylo to paradoxně ještě horší, žaludek jsem měla jako na vodě, a za c...