Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 421 Podíl viny

 Autor: Veronika Martínková

Žánr: Detektivní

Mé hodnocení: 60%

Obsah: Dvacátého srpna pozdě v nočních hodinách se dvaadvacetileté studentce farmacie Anetě Valové navždy změnil život. A přitom to měl být víkend jako každý jiný - tedy až na to, že Aneta jej trávila sama, v rozlehlé vile rodičů, kteří odjeli do hotelu na wellness pobyt. Jenže v deset v noci došlo k tragédii. Aneta dole v domě slyšela nějaký hluk, kroky, šramot, takže rychle utíkala do otcova trezoru pro zbraň, kterou tam vždy měl. 

A pak - dle svých slov nešťastnou náhodou - zastřelí kluka, který bydlel v sousedství, jen o tři roky staršího Michala Soukupa. Ihned po činu Aneta zavolá policii a záchranku, ale mladíkovi již není pomoci. Rána, kterou dostal přímo doprostřed čela, byla fatální. Na místo činu přijíždí kapitánka Hana Vítková z místního kriminálního oddělení se svým kolegou Danem. 

Aneta je hned po činu v šoku, starají se o ni záchranáři. Je ale schopná vypovídat. Michala zastřelila, dle svých slov, nešťastnou náhodou. Ve tmě se bála, když volala, kdo je tam, nikdo neodpověděl. Takže ve strachu o svůj život Michala zastřelila. Ten skončil těsně pod schody. Jasná sebeobrana, a svým způsobem i opravdu nešťastná souhra okolností. 

Hana toho za svou kriminální kariéru viděla už opravdu hodně, ale na celém, na první pohled zcela jasném případu, se jí něco nezdá. Anetina reakce na to, že zastřelila souseda, a navíc je tu hodně podezřelá okolnost. Aneta tvrdí, že nikdy nestřílela ani zbraň nedržela v ruce - ale jak je možné, že Michala střelila s takovou mrazivou přesností? 

Když Hana zajde oznámit zprávu Michalovým rodičům, nestačí se divit reakci jeho otce. Soukupem starším smrt syna vůbec neotřese, jako by se ho to ani pořádně netýkalo. Do vilové čtvrti se rodina Soukupových přestěhovala teprve před pár měsíci. Soukup se chová k policistům povýšeně a arogantně. Jeho manželka se k smrti Michala staví úplně opačně, jde vidět, že její jedinou útěchou v manželství jsou děti, a teď už jí zůstala jen dvanáctiletá Klárka. 

Rozjíždí se policejní vyšetřování, i když to vypadá, že je vlastně všechno jasné. Aneta u výslechu s kamennou tváří všechno přiznala, ale přesto jí otec - vyhlášený lékař - sehnal toho nejlepšího, a taky nejdražšího advokáta. Soud, který projednává návrh na vzetí do vazby, je překvapivě krátký, a s nepřekvapivým výsledkem. Aneta bude vyšetřována na svobodě. Jenže co pro ni po takové strašné události vlastně znamená svoboda? 

A i Aneta má svá temná tajemství. Věc, se kterou se nemůže nikomu svěřit. Možná tátovi, ale...? Navíc od zahájení vyšetřování bydlí Aneta i s rodiči v hotelu, což pro ni do jisté míry znamená tolik potřebné soukromí a klid, ale zase se postupně začíná odcizovat rodině i přátelům, je jisté, že její život, jak ho dosud znala, skončil.  Začíná se odcizovat rodině i přátelům a čím dál více se uzavírá do sebe.

Bude Aneta souzena za zabití, vraždu, nebo to dopadne úplně jinak a nastane velký zvrat? Hana krom vyšetřování musí řešit i své soukromé trable, a ještě netuší, jak moc tento případ ovlivní její další život.

Nese někdo další na zabití Michala Soukupa svůj podíl viny...? 


Hodnocení: Po delší době tu mám zase knížku z edice Původní česká detektivka. Tato edice je poměrně rozsáhlá, povětšinou se jedná o odpočinkové čtení, takové "béčkové" detektivky, ale lze tu občas natrefit i na hodně kvalitní četbu. Je to prostě o štěstí, na který titul zrovna natrefíte. 

Podíl viny jsem si půjčila v knihovně, a po tom, co jsem posledně dočetla erotický román, chtělo to zase něco jiného. Takže padla na řadu tato kniha. Příběh je vyprávěn z pohledu obou žen - Anety a Hany, střídají se tu v kapitolách. Styl vyprávění je z pohledu první osoby, já mám ráda spíše ten vypravěčský, ale nevadí. Kapitoly jsou fajn, dlouhé akorát, příběh se celkem rychle odvíjí. 

Jedná se o celkem nestandartní detektivku. Čtenář má pocit, že pachatele zná, ale tady je důležité to, co se děje potom. Vyšetřování a postupy na místě činu byly věrohodné, žádná přehnaná akce, a troufám si říci, že takhle policejní práce opravdu vypadá. Takže výslechy, spousta nezáživného papírování, a pak věčný tlak shora od ředitelství. 

Krom kriminální linky je tu i důraz na psychologii postav, což mě hodně bavilo. Nemohla jsem pochopit, jak mohla být Aneta po činu takto klidná, jakoby prostě z nějakého důvodu rezignovala, a nic, co se odehrávalo kolem, se jí pořádně netýkalo. Takže jsem byla zvědavá, co v tom asi vlastně pořádně vězí. A nabízí se hned několik spekulací - buď sena činu někdo podílel s ní, anebo to prostě vzala na sebe. Jenže zase k tomu nesedělo to, že měla na rukou výstřelové zplodiny! 

Kapitánka Hana Vítková se tomu snaží přijít na kloub, ale musí řešit problémy v soukromí, a nakonec se do případu zaplete i její přítel Patrik, postupem času se i ti dva začínají odcizovat, a jde vidět, že Hana si případ bere opravdu osobně. S čímž také souvisí trauma, které si sebou nese z minulosti. Pořád jsem si říkala - v čem to asi vězí? 

Celé to nakonec skončilo úplně jinak, než jsem očekávala. A mrzí mě, že vysvětlení se vlastně odbyde na třech stránkách v epilogu. Ten sice osvětluje chování i jednání pachatele, přesto jsem z toho, jak celý případ vlastně dopadl, hodně rozčarovaná. Ale takto to bohužel i při policejní práci někdy chodí, ne vždy spravedlnost zvítězí. Na druhou stranu je tu polemika o tom - zda vzít osud do vlastních rukou.

Jak jsem zmínila, není to typická detektivka, ale zase něco trochu jiného, příjemně osvěžujícího. Knížka se mi líbila, nepatří mezi úplně TOP, jedná se opravdu o nenáročné čtení. Co jsem postrádala, tak nějakou zajímavější atmosféru. Ale na šedesát procent to bude.

A co Vy? Čtete knížky z edice Původní česká detektivka? Máte rádi české detektivky? Zaujala Vás recenze? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Další špatná zkušenost

 Už více než devět let uplynulo od chvíle, kdy jsem poprvé navštívila psychiatra. Tehdy moje problémy s jídlem nakonec vyústily v poruchu příjmu potravy, konkrétně v anorexii. Dlouho jsem si nebyla schopná připustit, že mám nějaký problém, bylo opravdu těžké se "dokopat" k návštěvě odborníka.  Paní doktorka byla na můj vkus poněkud zvláštní, byla málomluvná, a působila na mě až strnulým dojmem. O problémech se mnou nemluvila, jen kývala, občas něco prohodila, a jediné, s čím jsem odcházela z ordinace obohacená, byly recepty na antidepresiva. Dostala jsem hned dvoje léky, jedny na spaní, a přes den jsem měla brát půlku Citalopramu.  Léky na spaní jsem hned za dva dny vysadila, jelikož mi po nich bylo příšerně. Ale Citalopram mi přišel v pohodě. Neřešil tedy problém toho nechutenství, ale měla jsem dojem, že se cítím líp. Ovšem bylo to jen zdání. Prvním problémem bylo to, že léky způsobovaly nechutenství. Bylo to paradoxně ještě horší, žaludek jsem měla jako na vodě, a za c...