Zase nemocenská...

 Předně se chci omluvit, že jsem se dva dny neozvala, bylo toho na mě teď trochu moc, a potřebovala jsem se dát trochu do pořádku. Už od začátku minulého týdne jsem se necítila moc dobře, objevily se žaludeční problémy, až už mi to bylo podezřelé. Vyzvracela jsem třeba v práci těstovinový salát, doma mi zase na žaludek nesedla čokoláda... 

Na pátek jsem si tedy vzala propustku k lékaři. Měla jsem teda dost velké obavy, ale nakonec se ukázalo, že jsem se bát nemusela. Pan doktor mi oznámil, že jsem aktuálně v sedmém týdnu těhotenství, podle ultrazvuku je zatím všechno v pořádku - gestační váček byl pěkně vidět, mám doma i první snímek. Zeptal se mě, jestli chci napsat neschopenku. Odvětila jsem, že ne, že tu si vyřídím v pondělí u svojí praktické doktorky.

Kartičku pro těhotné dostanu až pří příští návštěvě, jestli vše dopadne dobře.

Nedovedete si představit, jakou jsem měla po odchodu z ordinace radost. Přece jen, o miminko jsme se s přítelem snažili už celkem dlouho, už jsem pomalu přestala doufat, že se zadaří, a najednou je to tady! Já vím, je to úplný začátek, ještě nemusí všechno dopadnout, ale já doufám...

No a i kvůli tomu jsem si chtěla v pondělí vyřídit tu neschopenku. Přeci jenom, pracuju s potravinami, jejichž vůně mi nedělá zrovna dobře, a pak jde také o to, že často přenáším těžké bedny se sýry, jogurty, no zkrátka se na práci teď úplně necítím. Později třeba půjdu, pokud se domluvím na jednodušší práci, a nebo zůstanu až doma, pokud se zadaří. A hlavně, do práce musím brzy vstávat, směny jsou zpřeházené, což je náročné i za normálního stavu.

Ještě v pátek jsem volala do práce, že si beru na pondělí dovolenou, protože musím znovu k lékaři. Nechtělo se mi totiž ráno jezdit do práce pro propustku k lékaři. Šéfovi to nijak nevadilo, protože teď přes zimu máme stejně na provozu méně práce.

Tak jsem v pondělí sedla na autobus, a jela ke svojí praktičce. Vysvětlila jsem jí, co se děje, že jsem byla v pátek na vyšetření, a chtěla bych z pochopitelných důvodů neschopenku. Ale paní doktorka mě velice nepříjemně překvapila: "Vy jste těhotná? Vždyť jste měla v létě ty psychické problémy, panické ataky. To nemůžete myslet vážně!" 

Dost mě tento příkrý tón zaskočil. Ano, měla jsem psychické problémy, to uznávám. Chodím k psychologovi, ne k psychiatrovi, a nestydím se za to. Jediným řešením, které pro moji praktičku existuje, je předepisování nesmyslného kvanta léků. Už na podzim mi nutila antidepresiva, i když jsem jí jasně řekla, že je už nikdy v životě brát nechci. Brala jsem je před devíti lety, a do značné míry mi zničila život.

Jenže to nebylo všechno. Prý mi ta antidepresiva napíše znovu, a mám je začít brát nejlépe okamžitě. Jako další řešení bylo, že mě objedná k psychiatrovi. Proč, to jsem nepochopila - mám sice úzkosti, ale rozhodně nejsou tak strašné, abych musela brát léky, a ještě teď, na začátku těhotenství! A to mi prosím vždycky předepsala ty největší hrůzy - Neurol, a Citalopram. Nikdy jsem si ty léky nevyzvedla v lékárně, a nehodlám tak učinit nikdy v životě.

A když jsem se jí snažila vysvětlit, že doktor mi výslovně nakázal, že nemám raději brát ani nic na bolest, žádný Paralen či něco podobného, jen mávla rukou a laxně odvětila, že gynekologové mají svoje pravdy. A neopomněla se mě třikrát zeptat, jestli si "to" chci doopravdy nechat...

Vrcholem všeho bylo, když mi oznámila, že neschopenku nedostanu. Když jsem ale protestovala, že mi je často zle, jsem unavená, a dělám někdy dost fyzicky namáhavou práci, tak ji to prý nezajímá. Mám si to vyřešit s ženským lékařem. A to si ještě neodpustila rýpnutí, že mě dozajista kvůli těm mým úzkostem čekají dost šílené poporodní deprese.

Z ordinace jsem odcházela jako spráskaný pes. Bylo mi hrozně, celou cestu domů jsem probrečela, a volala do práce, že si dovolenou prodloužím až do středy. To už měl zase ordinovat doktor na gynekologii.

Ale doma jsem se cítila hrozně. Strašně mě to vzalo, co mi doktorka řekla. Jako by byla naštvaná, že jsem se opovážila skoro ve třiceti otěhotnět, nejíst ty posraný prášky, a snažit se být šťastná. Nemohla jsem dva dny spát, nechtělo se mi jíst, a pořád se mi přemílala v hlavě ta slova. A přišly samozřejmě pochybnosti. Co když má doktorka pravdu? Budu mít deprese, co když se nezvládnu postarat o dítě, co když...

Ve středu jsem tedy šla znovu k doktorovi. Předala jsem mu i zprávu od praktičky, kde ho informovala o mých úzkostech, a o lécích, co mám brát. A on ten papír zmuchlal a hodil do koše. Důrazně mi vysvětlil, že je to hloupost, že ty léky nemám v žádném případě užívat! Nemocenskou mi napsal bez problémů, dostala jsem i dost štědré vycházky. 

Raději jsem to ještě nikomu neoznámila, přeci jen, raději pár týdnu počkáme, pokud se bude vše dobře vyvíjet, a já se modlím, aby tomu tak bylo! 

Samozřejmě beru i těhotenské vitaminy, a cítím se už docela dobře. Hlavně že můžu být doma, a odpočinout si. I v té práci mám často stres, a chci na sebe být opatrná. A co vím od kamarádek, co dělaly fyzicky náročnější práci, vždycky dostaly neschopenku bez problémů. 

Ale dost mě ty řeči doktorky sebraly, fakt. Vůbec jsem nečekala, že na mě bude taková. Hned příští týden se půjdu zeptat, jestli bych se nemohla přehlásit k jinému praktikovi. Protože takové chování se mi fakt nelíbí.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥