Záludný kofein

 Můj vztah ke kávě byl na začátku rozpačitý. Jako dítě mě hrozně lákalo, když rodiče na terase po práci, nebo za horkých sobotních dopolední popíjeli v plastových židličkách kávu. Máma mi občas dala trochu ochutnat na lžičku. A ve mně bojovaly smíšené pocity - na jednu stranu mi to chutnalo, na druhou mi to připadalo hořké.

Dlouho jsem nejevila o kávu zájem. Až když mi bylo patnáct, začala jsem dojíždět na intr, tak jsem si občas koupila ledovou kávu v kartonu. Ta mi chutnala - hodně mléka, hodně cukru, a hlavně to bylo studené!

Jenže místy jsem měla pocit, že mi káva nedělá úplně nejlépe. On ten nápoj v tom kartonu asi nebude kdovíjak silný, ale špatně se mi po kávě usínalo. Nemohla jsem zabrat, protože jsem si zcela inteligentně dala kávu kolem šesté, sedmé hodiny večerní. Ale i tak jsem se po kávovém moku cítila zvláštně. Lehce mí pískalo v uších, a i psychicky mě to rozhodilo.

Takže jsem kávu prostě nepila. Ani klasického turka, ani rozpustnou, hrozně dlouho jsem neměla potřebu ji pít. 

Ve dvaadvaceti jsem začala bydlet s přítelem. Ten je velký milovník kávy. Takže ideální dárek pro něj byla vždy čerstvě namletá káva z úžasně voňavého obchůdku. Dlouho mě přemlouval, že bych mohla zkusit taky. Prý je mu smutno, když si ráno vaří kávu jen pro sebe, mohli bychom ji pít spolu, a udělat si pěkný začátek dne.

V té době už jsem ale s kávou tak trochu experimentovala. Ale nezajímala mě ta "domácí klasika," nýbrž jsem začala objevovat kouzlo ledových káv se šlehačkou, výborných našlehaných frapéček, a postupně jsem se propracovala k prvnímu cappuccinu. Zjistila jsem, že je káva hrozně fajn, že mě ten jeden či dva hrnečky příjemně nakopnou, a doma mám pak plno energie.

Nakonec jsem tedy začala pít kávu s přítelem. Nejprve trošku na dno malého hrníčku, hodně mléka a cukru. Postupně mi ale káva opravdu zachutnala. A hlavně, když jsem se ze studentského života přesunula do toho pracovního, tak se pro mě pití kávy stalo nutnou rutinou. Vstávám totiž povětšinou do práce velmi brzy, kolem třetí, čtvrté hodiny ráno, a bez kofeinové vzpruhy by se mi těžko vstávalo. 

Přítel vaří vždycky dvě kávy dohromady. Máme papírové kávové filtry, takže nápoj je bez toho lógru, který nesnáším. Zjistila jsem totiž, že málokdo umí udělat turka tak, aby tam nahoře neplavala ta zrníčka. To mi při pití strašně vadí, chroupající zrníčka v zubech. Zůstal mi ten zvyk - hodně mléka, cukru už méně, mám z toho takové "kávové kakao."

Jenže včera to bylo trochu jiné. Užívala jsem si volno, dostala jsem dovolenou uprostřed týdne. Ráno mi přítel přinesl kávu do postele, tak jako vždycky, když na sebe máme ráno čas. To bylo všechno fajn. Zašla jsem na nákup, vrhla jsem se na přípravu kuřecího vývaru. Přítel byl zrovna ve městě u doktora.

Přijel po dvanácté hodině, oběd byl už hotový, tak jsem navrhla, že si dáme ještě jedno kafe. Já se na ten hrníček vroucí tekutiny opravdu těším, musím přiznat, že se pro mě stala opravdovou závislostí. Připravila jsem si kávu tak, jak ji mám ráda, sedla jsem si k televizi, a popíjela.

Asi není úplně zdravé, že kávu vždycky vypiju strašně rychle. Ještě je hodně teplá, a já už se dívám na dno. A to se jedná o klasický hrnek, žádný malý šáleček. Někdy se mi stává i to, že už kávu dopiju, ani si to v té rychlosti neuvědomím, a hledám ještě zbytek kávy. Jenže hrnek už je dávno ve dřezu, ale já mám na ni pořád takovou chuť!

Po přibližně deseti minutách jsem najednou ucítila, že je něco špatně. Strašně mě rozbolelo na hrudi, tupá, svíravá bolest. Dýchat jsem mohla normálně, ani jsem nevnímala, že by mi nějak silněji bušilo srdce. Nikdy jsem takový stav nezažila. Zmocnila se mě hrůza, jako první mě napadlo, že jsem dostala infarkt, že mi přestane bušit srdce, a umřu. Prvotním impulsem pro mě bylo zbavit se trička, a hlavně podprsenka mě v té chvíli hrozně škrtila. 

Takto jsem si sedla na gauč, a příteli přiškrceným hlasem sdělila, co mi je. Uklidňoval mě, že to přejde, ať jsem v klidu, donesl mi sklenici studené vody a já ji celou hned vypila. Už to bylo trochu lepší. Zvláštní, že jsem si vůbec neuvědomovala, jak silně, a jestli tedy vůbec mi buší srdce. Nemůžu říct, jestli pomaleji, nebo rychleji.

Pár minut jsem tak seděla, a záchvat pominul. Bolest pomalu ustoupila, pořád jsem se prolívala vodou. Bylo mi jasné, z čeho to celé vzniklo. Přehnala jsem to s kávou, která byla příliš silná. Vypila jsem ji rychle, a proto mi tlak vylétl nezvykle vysoko. A nepomohl tomu ani menší panický záchvat, kdy jsem si nedokázala uvědomit, co se se mnou vlastně děje.

Takže jsem se rozhodla pít jen jednu kávu denně, a to slabší. Je fakt, že už i předtím mi občas po vypití šálku divně hučelo v uších. Takové chvilkové jakoby zalehnutí, a pak nic. 

Začalo mě zajímat, jestli se něco podobného stalo i jiným lidem. A samozřejmě, že ano. Ona totiž i na kofeinu se dá vypěstovat závislost. Pití kávy je fajn, ale všeho s mírou. Já jsem si už naprosto hloupě zvykla pít kávu jak vodu. 

Spousta lidí psalo, že po vypití přemíry kávy pociťovali divné stavy. Jedné z diskutujících po kávě bušilo srdce, dostala třesavku, a také záchvat úzkosti.

Už si budu dávat velký pozor na to, kolik kávy a v jakém časovém odstupu vypiju. Už jsem se domluvila i s přítelem, že je bude dělat slabší. Ona když není tak hutná, tak s tím mlékem to chutná opravdu lépe. Za nějaké panické ataky a strachy z toho, že dostanu infarkt, mi nestojí ani sebelepší kafe!

A co Vy? Dovedete si představit start do pracovního dne bez kávy? Měli jste z ní někdy také divné stavy, pokud jste to s její konzumací přehnali? Je možné se kofeinem nezdravě předávkovat? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥