Přeskočit na hlavní obsah

Materialismus a (nejen) děti

 Včera jsem při brouzdání na internetu a čerpání inspirace na nový článek narazila na serveru e15.cz na zajímavý článek.

Týká se materialismu z pohledu dítěte a to, jak velký vliv má na malé děti reklama, a jak se vlastně od dětství učíme mít rádi kupování nových věcí, které často třeba vůbec nepotřebujeme, ale díky reklamě a šikovné mediální masáží získáme pocit, že bez nich nemůžeme žít.

Z dětství si toto vybavuji naprosto přesně. Víkendová rána jsem často proseděla se snídaní na talířku u televize, kde běžely animované pohádky. Největší intenzita reklam byla vždy v předvánočním období. Samozřejmě jsem chtěla všechno, s čím si hrály holčičky v reklamách - plačící miminko, zpívajícího plyšáka, korálky na navlékání, a živě si pamatuji, jak jsem se jeden rok zamilovala do mluvící sovičky Furby. Tak moc jsem o ní doma mluvila a dokonce jsem o ní napsala i Ježíškovi, že pak nebylo vdlkým překvapením, že jsem ji pod stromečkem opravdu našla. Radost jsem měla velkou, a dlouho jsem si s mluvícím plyšákem vyhrála.





Nebýt reklamy v televizi (tehdy jsme ještě neměli doma internet), bych po nějaké mluvící plyšové sově ani nevzdechla a spokojila bych se s čímkoliv, co bych dostala na Vánoce. Jenže ta reklama mě ovlivnila už jako dítě tak moc, že jsem tu hračku chtěla hrozně moc. Dítě totiž neuvažuje nad tím, zda si to rodiče mohou dovolit, většinou si reálně nepředstavuje hodnotu peněz.

A díky jsou tu pak takové ty "křičící" scény v obchoďácích, kdy děti hystericky křičí a pláčou, když jim maminka či tatínek nechtějí něco koupit. Dítě to chce, líbí se mu to, tak proč to nemůže hned teď mít? Toto je samozřejmě i otázka výchovy, pokud někdo dítě hodně rozmazluje a kupuje mu vše, na co si ukáže, to není zrovna ta nejlepší cesta.

Jak člověk dospívá a stárne, dívá se na materiální svět kolem sebe jin


ak. Student je závislý na rodičích či na brigádách, po škole už záleží na tom, kolik vydělává v práci, jak se uskromní, a co si za své úspory může koupit.

Musím přiznat, že já jsem hodně spořivý typ. Už na základce jsem hodně škudlila peníze stranou - měla jsem speciální dózičky, kam jsem si schovávala zvlášť papírové bankovky, větší drobné a menší drobné jako dvoukoruny. Dávala jsem tam všechny peníze co jsem dostala třeba na narozeniny, drobné, co mi rodiče nechali z nákupu a pak taky peníze, co jsem měla v pozdějším věku na intr, ale ušetřila jsem si týdně třeba i dvě stovky - to když jsem se stravovala jen ve škole a nekupovala jsem si žádné sladkosti. 

Nakonec jsem si v šestnácti pořídila svůj první notebook - byl to křáp, ale tehdy stál kolem čtyř tisíc, něco málo mi na něj doplatil taťka - a víte, jakou jsem z něj měla tehdy radost? Ten pocit, že jsem si na něco ušetřila, i jako v podstatě chudý student, byl k nezaplacení.

I dnes v dospělosti se snažím si na něco vždycky ušetřit. Půjčku ani nic na splátku si pořizovat nechci. To si raději něco odřeknu. nebo si to koupím později - úspory máme s přítelem, jsme oba dost šetrní, takže jsme se vždycky na všechno složili napůl - na novou pračku, ledničku, protože to jsou věci, bez kterých se dnes člověk prostě neobejde. A když se rozbijí, tak je potřebujete rychle, a oprava se ve spoustě případů vůbec nevyplatí, protože už vyjde finančně výhodněji koupit nový spotřebič.

Doma jsem si zařídila interiér co nejvkusněji, a také preferuji "méně je více." Nesnáším přeplácané místnosti, kde jsou hory nábytku, že se v nich nedá ani hýbat, a člověk se tam cítí nepříjemně a klaustrofobicky. V obýváku mám pak třeba dvě křesla, pohovku, konferenční stolek a televizi. A v zimě pak taky sušák na prádlo. A k tomu ještě pár obrazů na stěnách, protože pak místnost působí útulněji. 

Vedle ložnice máme malý pokojík, který nikdo nevyužívá. Tam mám velkou knihovnu, lenošku, a šanony s různými dokumenty. Je fakt, že knížek mám doma fakt hodně, ta knihovna je přecpaná, tak jsem omezila nákup nových knih na minimum, případně je daruji do knihovny.

Moje prababička, která byla už hodně stará a žila spoustu let sama, měla zálibu v obklopování se věcmi. Skoro nic nevyhodila. Na stolcích se tam hromadily kupy časopisů, krabičky, různé vystřižené kódy z obalů, které plánovala poslat do nějakých soutěží, ale nikdy je tam neposlala... Když prababička zemřela, vyklízení bylo dost náročné, protože toho bylo opravdu dost. Některé časopisy byly ještě zabalené v plastových obalech, prababička si je koupila, pak je odhodila na hromadu a nikdy si je nepřečetla... 

Pamatuji si, jak mi jedna známá kdysi vyprávěla, že její kolegyně z práce má zvláštní zálibu. Objedná si něco v online obchodě, protože je to levné, a balíček jí odvezou až domů. Doma balíček hodí neotevřený na hromadu dalších balíčků (má pro ně vyčleněnou zvláštní místnost) a objedná si něco dalšího. Nevím, zda mi známá říkala pravdu a nedělala si země legraci, ale asi jsou mezi námi i tací.

I u nás ve vsi žil jeden starý pán, který byl asi nějak psychicky nemocný, protože si domů nosil věci z popelnic a kontejnerů a tam je vždycky někam položil. Byl to podivín, s nikým se moc nebavil. Když nakonec sám ve svém domku zemřel, přišlo se na to až po pár dnech. Tento pán měl doma odpadky, starý zašlý nábytek, a celý dům měl doslova zaskládaný. Prý měl nakonec jen uličky pro průchod mezi místnostmi, protože jinak měl vše zaskládané zbytečnostmi, které mu ale asi dělaly radost v jeho samotě...



Nechci žít obklopena zbytečnostmi, které zabírají prostor, ale také nemusím mít vše, co je zrovna v reklamě a co je cool. Když vyhazuji staré nepotřebné věci, můj přítel se se mnou často hašteří. "To se bude ještě jednou hodit! Tohle je tak dobrá věc, kdyby se to opravilo, dalo by se to využít!" Kdybych tu věc nevytáhla ze skříně, ani by nevěděl, že ji tam má někde schovanou, a ona je úplně k ničemu. Kdybych ji vyhodila bez jeho souhlasu, ani by o tom nevěděl.

Na světě jsou prostě pořád zbytečnosti, které ale nutně potřebujeme... 

Co si o tomto myslíte Vy? Také jste jako děti chtěli vše, co bylo v reklamách? Nebo vidíte u svých vnoučat či dětí, jak na ně působí reklama? Kupujete si často nové věci? A máte rádi spíše prázdnější prostory, nebo preferujete místnosti přecpané nábytkem a věcmi? Znáte taky někoho, kdo skladuje doma věci, které vlastně nepotřebuje? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Osobně mě výchova ke konzumnímu způsobu života dost děsí. Mám ve svém vzdálenějším okolí pár dětí, u kterých se to děje, a většinou není na vině reklama, ale životní návyky (a často taky nezpracovaná traumata) rodičů. A výsledky většinou nejsou ani trochu pěkné.

    OdpovědětVymazat
  2. Po Furbym jsem hrozně toužila a nikdy jej nedostala, neb rodiče byli v případě hraček z reklam poměrně přísní a i první mobil jsem měla snad až jako předposlední ve třídě. Zpětně hodnotím, že tento přístup mi do života dal mnohem více, než kdybych dostala každou hloupost, na kterou bych si ukázala. S partnerem naštěstí máme na finance podobné cítění a oba vyděláváme dost, takže se nám šetří dobře, i když si dneska už i nějakou věc pro radost dopřejeme. :)

    OdpovědětVymazat
  3. My s manželem a vlastně i naše děti jsme vyrůstali na reklamě pana Vajíčko. Tam žádná lákadla nebyla. Dneska je všechno jinak a reklamy dobře vědí, kam zacílit. Děti jsou pro ně vděčné lákadlo a tam už záleží na rodičích, jak se s tím poperou. Uznávám, že to někdy asi není jednoduché, ale kupovat dětem vše, na co si ukáží se jednou může právě těm rodičům pěkně vymstít.

    OdpovědětVymazat
  4. Samotného by mě zajímalo, jak bych jako dnešní dítě reagoval na profesionální reklamy. U mě totiž odmalička fungovalo, že jsem právě nechtěl mít to, co ostatní, a co bylo právě v módě. Ale dětská duše je tvárná a marketingoví specialisti to dobře vědí :-).

    OdpovědětVymazat
  5. Máme pětileté vnučky a na spaní musí mít vždy několik plyšáků vedle sebe.

    Na hromadění starých věcí jsem nikdy nebyl, spíš jsem měl tendenci vše, co už bylo vývojem překonáno, vyhazovat či odvážet do sběrného dvora, jedinou výjimkou jsou knihy, ty neustále přibývají.

    OdpovědětVymazat
  6. Reklamy určitě mají svůj význam, ale hodně ovlivňují spolužáci... Když jediné dítě ve třídě nemá mobil/hračku, tak je těžké, aby to nechtěl. S věcmi doma je to věčný boj, chtěli bychom toho co nejméně, ale vždy se to nějak nakupí. A třeba starý nábytek je často kvalitnější než nový cenově dostupný.

    OdpovědětVymazat
  7. jako malá jsem na reklamy moc nebyla, mě spíše lákaly katalogy hračkáren a tam jsem si kroužkovala, co chci :D

    jedině, čemu já neodolám jsou knihy a propisky, jinak se snažím také řídit méně je více :)

    OdpovědětVymazat
  8. Reklamy moc nesleduji,jsem naprosto neovlivnitelná.Hlídala jsem dlouho vnoučata,ale problém,že by si něco vynucovaly,co viděly v reklamě,to si vůbec nepamatuji.Snažila jsem se je pořád zaměstnávat jinak.
    Věci nehromadím,nemám to ráda,ale ráda nakupuji.Bydlím v paneláku a protože jsme dva a máme čtyři pokoje,tak z jednoho máme šatnu a tam všechny velké skříně.Mám ráda vzdušné místnosti.Mám jenom lehké skříňky a sedačky i křesla.Nesnáším ucpané obýváky stěnou až do stropu a obrovskou sedačkou.Tak se vybavovaly obýváky za mých časů,ale to se mně nikdy nelíbilo.Doma dělám často čistku a co se už nehodí dávám pryč.
    Eli,měj hezké dny

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj Eliss,
    ráda si něco nového koupím, ale snažím se taky věci třídit a likvidovat. Nesnáším hromadění až moc věcí, všechny možné krámy, které by se prý někdy mohly hodit... Zrovna včera jsem uklízela velkou knihovnu v pracovně a nekompromisně jsem prostě vyřadila cca 300 knih a dala je do bazaru na prodej. Já jsem je dříve milovala, nyní je už třeba nečtu, tak zase budou dělat radost někomu jinému. Chystám se i na třídění šatníku, botníku a hlavně kabelek, kterých mám desítky. Tam mi to třídění moc nejde, mám tu kusy ještě ze základky. Řekla jsem si ale, že letos v létě to prostě proberu a vytřídím.
    Měj se krásně,
    Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat
  10. Přesně jak říkáš, reklamy v televizi dělají hodně, nebo letáky do schránky od různých hračkářství. To jsem si vždycky vybírala, co bych chtěla najít pod stromečkem :D
    Také jsem hodně šetřivá. Už odmala. Když jsme byli na plavání, či na školním výletě, děcka si vždycky kupovaly slizy, sladkosti apod. Já byla vždycky jediná ze třídy, která si žádnou takovou kravinu nekoupila (a byla jsem za to na sebe pyšná :D), přišlo mi to jako plýtvání peněz.
    Když vidím nějakou knihu, kterou si chci přečíst, napíšu si ji na seznam, kouknu do knihovny, jestli ji tam nemají a půjčím si ji odtud. Když ji nemají, buď počkám, nebo si ji přeji k Vánocům/narozeninám. Ale většina knížek tam je. Přijde mi zbytečné je kupovat, když si ji mohu půjčit. Co kdyby se mi náhodou nelíbila? To by mi pak bylo těch peněz líto. A přesně jak říkáš, knihovna také není bezedná. Už je nemám kam dávat :D
    Pravidelně si dělám pořádek v šuplících. Mám tam strašně moc hloupostí, které je mi líto vyhodit. Ano, v životě už je nepotřebuji, ale jsou tam prostě vzpomínky... To samé u fotek v mobilu. Mám jich tam strašně moc (od roku 2016), asi se na ně v životě nepodívám, ale co kdyby. Je mi jich prostě líto...
    Leník

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj Ellis, já TV skoro nesleduju a reklamy na mě vliv nemají. Teď jsem měla tři malé vnučky na prázdninách na chalupě, kde není záměrně televize ani rádio a vůbec jim to nechybělo. Doma mají hodně hraček, až moc... Když listují katalogem hraček, všechno by chtěly. Já jim toho moc nekupuju, to už mě musí něco hodně oslovit, spíš jim vyrobím něco kreativního. Zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  12. Časy se mění a tím i nároky lidí, tedy většinou. I to šetření má své meze, poznala jsem pár lidí - šetřílků, co k nim napsat, pro korunu by si dali vrtat koleno, každého věc, ale šetřili mnohdy na nepravém místě. Přinášení věcí někde od popelnic je snad psychická porucha, paní u nás v ulici byla často v okně a za ní haldy haldy hader a krabic, ale je fakt, že to měla hezky uloženo. Osobně věci probírám a dávám pryč, pár let ani knihy nekupuji, otázka co pak s tím, je rozhodující. A děti? Jsem názoru, že není dobré dětem "vše" dovolit nebo koupit, i když jsou to vnoučata. Lidé jsou různí a tak si i byty zařizují po svém. Nemusí se mi to líbit, oni jsou spokojeni a to je hlavní. ☺

    OdpovědětVymazat
  13. Já jako dítě jsem chtěl knížky.
    Víc jsem nepotřeboval.
    Později kopačky.

    OdpovědětVymazat
  14. Eliss, já reklamy většinou moc nesleduji, ale některé mně zaujaly už tím, jak zkreslují skutečnost.. Stejně se jim nedá věřit, protože mnohdy tak vychvalované zboží je zbytečně předražené právě kvůli investicím do reklamy a kvalita zdaleka mnohdy neodpovídá tomu, co v reklamě je. Vadí mi reklamy na půjčky a kdyby lidi uvažovali normálně, tak například reklama na úvěr na částku například deset tisíc na deset splátek a zaplatíte jen jednu splátku navíc, tedy 1000 Kč navíc...?! Kdo umí počítat, tak zjistí, že ROČNÍ úrok je vyšší jak u všech ostatních bank, a vychází téměř na 10 % , tedy 9,88 % , kdežto u bank nyní většinou do 5%. Ještě že úvěry všeho druhu odmítám jednak kvůli svému věku a jednak žiji s tím heslem, že na co nemám, to nepotřebuji...Také mi vadí ti lidé, kteří si stěžují, že nemají peníze na jídlo, nebo pro děti na oblečení a stěžují si co stojí pleny pro děti... ale při tom pálí jednu cigaretu za druhou a to jsou teď pěkně drahé!....My jsme děti vychovali na látkových plenách a také vyrostly a nebylo tolik zbytečného odpadu jako je teď. To by ale bylo na dlouhý článek. Měj se moc hezky a opatruj se.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js