Přeskočit na hlavní obsah

Žena v černém

 Jelikož je venku pěkně pošmourno a nevlídno, dostala jsem chuť na shlédnutí nějakého pěkného hororu. A moje volba padla právě na horor z roku 2012 Žena v černém.

Film jsem už kdysi viděla, ale jelikož je to více než šest let, koukla jsem se na něj s chutí znovu.

Právník Arthur Kipps odjíždí z Londýna na anglický venkov, do městečka Crythin Gifford,  aby zde obstaral pozůstalost po Alici Drablowové. Byla již dlouho vdovou a zemřela ve skoro devadesáti letech. Alice neměla děti, ani jiné příbuzné, nechala po sobě sice pozůstalost, přesto se však Arthur musí do domu vydat, protože stará paní byla nepořádná a je potřeba ještě sehnat nějaké listiny.

Sídlo Alice Drablowové stojí uprostřed opuštěného, smutného anglického venkova, v místě zvaném Úhoří močál. Arthur sice nejprve se zakázkou váhal, protože však již nebyl delší dobu v práci, protože se věnoval malému synkovi po tom, co tragicky při porodu zemřela jeho žena, rozhodne se pustit do práce, a synka nechá v Londýně u chůvy.

Starý a zchátralý dům je asi přesným odrazem toho, jakým bývala jeho majitelka. Arthur najde na místě hromadu všelijakých lejster, starých fotografií, a okolí domu je také bezútěšné. Počasí je sychravé, mlha se ne a ne rozplynout, a tísnivý dojem ještě zvyšují močály a bažiny v přímém sousedství, a také starý rodinný hřbitov.

Arthur se postupně probírá listinami a dokumenty, a přijde na něco opravdu zajímavého. Alice měla kdysi syna, který zemřel v sedmi letech, ale podle dalších listin to vypadá, že nic není zdaleka tak jednoduché, jak by to na první pohled mohlo vypadat. 

Jako by toho nebylo málo, Arthur začne za okny vidět podivný přízrak. K sídlu se přibližuje žena, oblečená celá v černém, jenže když otevře překvapený Arthur dveře, za nimi nikdo není. A když se právník vydá na chvíli do sousední vesnice, kterou od Úhořího močálu dělí rozlehlý, dozví se děsivou historku o ženě v černém a o tom, jak se její přízrak už roky mstí nejen na dětech, ale někdy i na dospělých. Zdá se ale, že děti si vybírá přeci jen raději...

Když se Arthur vrátí zpět do sídla, čeká na něj spoustu nepříjemných zážitků, při kterých mu bude tuhnout krev v žilách, a je téměř jisté, že i jeho čeká pomsta nešťastné ženy v černém, pokud tedy nepřijde rychle na způsob, jak se jí postavit!




Ještě než jsem viděla film, přečetla jsem si stejnojmennou knihu, kterou vydalo v roce 2012 nakladatelství Metafora. Když porovnám filmové a knižní zpracování, tak mě  dost překvapilo, že se liší ve spoustě detailů.

Zejména knižní a filmový konec se dost liší, a v knize třeba není Arthur vůbec vdovec, ale je ženatý, a spousta postav se na rozdíl od knihy ve filmu vůbec nevyskytovala.

Co se ale oběma zpracováním povedlo vystihnout, je atmosféra. Ta knižní i filmová je velice temná, ono samo prostředí viktoriánské Anglie, kdy byli lidé hodně spirituálně založení a věřili na duchy a přízraky. Vystihnout dobu a její kouzlo se opravdu povedlo.

Film se pomalu rozjíždí, každým okamžikem atmosféra houstne, a co víc, moc mě potěšily lekačky. i když jsem film viděla podruhé, tak už jsem si je nepamatovala. Při jedné jsem sebou opravdu vyděšeně škubla, a můj dojem umocnilo ještě to, že jsem měla na uších sluchátka. 

Žena v černém se mi moc líbila, a bylo zajímavé porovnat knížku s filmem, ale knížka je přeci jen lepší. Pokud si chcete knížku půjčit, nejedná se o dlouhé čtení, má sto čtyřicet stran, a film má přes hodinku a půl i s úvodními a závěrečnými titulky, takže se jedná o takové jednohubky. 

A co Vy? Viděli jste film, nebo jste četli knížku? A máte rádi lekací horory s duchy a jinými bubáky? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Tento film jsem viděla už před několika lety. Chtěla jsem se tehdy podívat na něco, v čem hraje Daniel Radcliffe a narazila jsem zrovna na tento kousek. Pustila jsem si ho, aniž bych se pořádně podívala, o čem to je, a to byla chyba :-D Horory celkově moc nemusím, a když je tam nějaká typická lekací scéna, stejně se toho vždycky leknu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. o knize ani filmu jsem neslyšela, ale tvůj článek mě hodně nalákal :) zkusím se nejdříve podívat po knize :) děkuji za tip :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle film byl fajn. Sice plno klišé, ale Daniel tu roli zvládnul super a prostě docela dobrá duchařina. Problém je tu druhý díl, to je naprostá slátanina, která nedává smysl.

    OdpovědětVymazat
  4. Neznám. Možná se po tom poohlédnu. Spíš po knize než po filmu.

    OdpovědětVymazat
  5. Já film viděla, moc se mi líbil. Knížka byla taky skvělá. 🙂 Naopak pokračování se mi jako film líbilo, ale knížka už podle mě neměla tak dobrou atmosféru.

    OdpovědětVymazat
  6. Přiznám se, že nejsem příznivcem hororů. Takže jsem neviděla a neznám.
    Přeji ti příjemný podvečer.🙂

    OdpovědětVymazat
  7. To vůbec neznám.Po filmu se podívám a připravím se na lekačky.
    Děkuji za tip.
    Měj hezký večer

    OdpovědětVymazat
  8. Kdysi jsem o tomhle filmu už slyšela, ale nikdy ho neviděla. Někdy ho možná zkouknu, i když horory vyloženě nemusím.

    OdpovědětVymazat
  9. Mně to připomnělo českou verzi Lady in Black, kterou jsme zpívali na střední :Ta dáma v černým zihuli, ta ráda cicha Cikuli, ta ráda cicha Cikuli a pije jenom rum... Jinak spiritismus v té době vzkveta, i přední fuzikove, třeba Crokes, věřili na duchy, v Itálii slavný (později spíš neslavne proslulý) lékař Lombroso napsal knihu o spiritismus, spiritistou byl ke konci života i A. C. Doyle

    OdpovědětVymazat
  10. Tak tento film nezná a díky za inspiraci, já horory mám ráda 😂

    OdpovědětVymazat
  11. O filmu i knize slyším poprvé. Díky za tip na film. :)

    OdpovědětVymazat
  12. O tomto filmu jsem neslyšel, ale působí opravdu elektrizujícím dojmem! Pro diváky se silnými nervy.

    OdpovědětVymazat
  13. Toto jsem viděla, je to fajn, ale asi bych nemusela se na to dívat znova. :)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  14. Já jsem film viděla v premiéře v kině, ale musím se přiznat, že mě moc nezaujal. :( A to mám horory fakt ráda!

    Ela

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula