Otec (2025)

 Varování: Článek může obsahovat spoilery! Pokud jste film neviděli a máte to v plánu, tak doporučuji jen rychle přelétnout očima, protože zde prozradím zásadní téma, které se prolíná celým dílem. 

O slovenském filmu režisérky Terezy Nvotové mi přítel říkal již před nějakým časem. Recenze i kritiky jsou moc dobré, takže film musíme rozhodne vidět. Původně jsem si myslela, že jde o horor, ale spletla jsem si to s jiným filmem. A já si ráda tak dopředu vždycky zjišťuji, o čem film, na který budeme koukat, vlastně bude. A když jsem zjistila - tedy prvně jen povrchně - o čem je Otec, byla jsem rozhodnuta se na film nepodívat. 

Stačila jen zmínka, že jde o snímek, kde se musí rodiče vyrovnat se smrtí malého dítěte. A protože jsem taky máma, usoudila jsem, že tohle nebude nic pro mě. Ale když jsem na Seznam Medium, otevřené blogovací platformě narazila na další, podrobnější, a značně emotivní článek, svůj názor jsem přehodnotila. A tak jsem příteli řekla, že se na to mrknu.

Hned na úvod je tu typické rodinné ráno. Michal a Zuzana jsou manželé, vychovávají dvouletou dcerku Dominiku. Zuzana už se po mateřské dovolené vrátila do práce, Michal také pracuje na plný úvazek v kanceláři, Dominika navštěvuje jesle. Dnes ji má výjimečně do jeslí odvézt Michal - Zuzana po ránu nestíhá, takže je na otci, aby se o dcerku postaral. Auta mají každý z manželů svoje. 

Michal po ránu taky pořádně nestíhá, byl si zaběhat, a protože to vypadá, že bude horký červencový den, rychle se ještě osprchuje. A pak už holčičku naloží do auta, zkontroluje funkčnost nové autosedačky, a vyráží. Dominiku vysadí v jeslích, a v práci má pak hodně hektický den. Porady, pohovory s lidmi, se kterými by firma mohla uzavřít potencionální spolupráci, a do toho to šílené vedro, kdy ani hučící klimatizace v kanceláři mnoho nezmůže...

Během dne ještě Michal telefonuje se Zuzanou. Řeší klasické rodinné věci - v jaké barva má být nová komoda v pokojíčku. Den je opravdu velmi úmorný, Michal si dává jednu kávu za druhou a těší se, až bude doma. Ještě si najde ale chvilku na to, aby si pustil videa z letošní dovolené. Poklidný, navenek obyčejný den přeruší další Zuzanin telefonát. 

A ten vše změní. Michal v šoku běží ven z firmy, na parkoviště, a je jasné, že už nic nebude stejné. Jak se vyrovnat se smrtí dítěte? Jak velkou zkouškou projde jejich vztah? A co je nejdůležitější - otázka viny a trestu. Zasluhuje Michal trest, nebo je už potrestaný dost tím, že přišel o to nejcennější, co v životě měl? Soudy zajímají paragrafy a lékařské posudky, jenže za tím vším se skrývá člověk z masa a kostí. Kterému už na všem tak moc nezáleží...

Michal se ocitá zcela osamělý, jeho život a jistoty jsou ze dne na den rozbity na kusy. Záleží v životě ještě vůbec ne něčem? A jak se k celé věci postaví rodina a známí, kteří by měli být oporou, ale v této situaci je vše nesmírně těžké. Protože jedině on, otec, nese tu hlavní část viny na svých bedrech. 

Snažila jsem se v obsahu moc neprozradit, ostatně, na internetu je spousta článků, kde se dá ona pointa filmu vyčíst už z nadpisu. Já tedy díky článku na blogovací platformě už věděla, co se vlastně pod tím vším skrývá. A ano, celé to mohou shrnout dvě slova: Fatální chyba. Rodičovská fatální chyba, která změní vše.

Jako rodiči se mi dívalo na film velmi nepříjemně. Čekala jsem, co přijde, úvod je totiž delší, ale to vůbec nevadí. A mé pocity během sledování byly velmi stísněné. Cítila jsem úzkost, bolest, velmi silně se mnou film otřásl. Nahrává tomu i styl natáčení, celé je to velmi autentické, sugestivní. Spousta scén je natočena na jeden záběr, nebo je to tak perfektně sestříhané, nevím.

A musím vyzdvihnout i herecké výkony. Slovenské filmy nemám moc nakoukané, od režisérky Terezy Nvotové jsem viděla film Špína, který zase pojednával o znásilnění a o tom, jak se s tím hlavní hrdinka vyrovnává, taky to byl poměrně drsný snímek, a ve stejném stylu je natočen i Otec. Milan Ondrík a Dominika Morávková jako manželé zlomeni žalem jsou naprosto brilantní. Věřila jsem jim každou emoci, věci vyslovené beze slov, to bylo něco. 

Scény ze soudní síně byly dechberoucí, a natočené snad na jeden záběr! Naprosto neuvěřitelné, emoční, trýznivé, a nebylo mi z tohoto filmu vůbec dobře. Několikrát jsem začala i brečet, to prostě nešlo zastavit - ale stejně jsem se pořád musela dívat dál. Vůbec si nechci ani představovat tu hrůzu, co zažívali hlavní hrdinové, čišela na mě z toho hrozná beznaděj. A přes všechno tu hrůzu - svět se nezastavil, točí se dál, je nutné žít dál, ale jak? 

A pak je tu ještě ta hrozba soudu, výslechy na policii, což všechno jen zvyšuje ten silný psychický tlak. A jako ti největší supi se u tragédie sejdou novináři, kteří se neštítí vůbec ničeho, neberou na nikoho a na nic ohledy. Známí, rodina, ti všichni se začnou chovat jinak, potichu si špitat, soudit - ale kdo má v tomto případě právo soudit?

Manželé se k sobě snaží najít cestu, protože je evidentní, že se přes to vše pořád milují, ale je to hrozně těžké. Vnitřní napětí, nevyřčené, to vše se prolíná celým filmem. V závěru je tu snaha o to, začít úplně znovu, ale v tom přišel ten největší ŚOK. Takové drsné - ale vlastně svým způsobem bohužel logické - jsem nečekala. Film je totiž podle skutečných událostí, a takhle to s hlavním hrdinou dopadlo. 

Jako rodičem mnou celý film hrozně otřásl, a nedovedu si představit, že by se mi mělo něco podobného stát. Ty emoce, které z filmu tryskají, jsou silné. A je dobře, že se o podobných věcech točí filmy. Protože jak řekla režisérka - může se to stát každému. A statistiky bohužel ukazují, že tomu tak je. 

Dávám pět hvězd z pěti, aktuálně má film sedmdesát devět procent na csfd.cz, což je odpovídající. Film, který nechcete vidět, protože je to hrozně těžké téma, ale když ho uvidíte, nebudete litovat. Je to kus dobré filmařiny. Tereza Nvotová je opravdu nadějná režisérka, a určitě si nenechám ujít její další film.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný mrazivý víkend, Vaše Eliss ♥