Někdy se to sejde...

 Za pár týdnů jsou Vánoce, začíná shon - já si tedy připadám poslední dny v jednom kole pořád. Přítel je teď doma, se vším mi pomáhá, hlavně jsem ráda, že vezme na hodinku Julinku ven v kočárku, to si můžu v klidu pouklízet a najdu si třeba čas i na chvilku si přečíst knížku. Když je Julča vzhůru, snažím se jí maximálně věnovat, hrajeme si, ukazujeme zvířátka v knížkách, teď si hrozně oblíbila jedno leporelo, které většinu dne nosí s sebou.  

Ale poslední týden jsem se cítila tak nějak všelijak. Hlavně tedy po psychické stránce, prostě mě všechno štvalo, zbytečně jsem se rozčilovala a kvůli kravinám vyjížděla po příteli, což běžně nedělám. Prostě takové ty zbytečné, malé konflikty vyvolané z ničeho. 

Jasně jsem cítila, že mám rozbouřené hormony. A když jsem se ve čtvrtek ráno vzbudila s šílenou bolestí v levém podbřišku, jako by mi tam někdo bodal nožem, bylo mi jasné, že to není dobré. Do toho ještě průjem, nechutenství, jídlo mi tak divně smrdělo, dala jsem si jen kafe. Ta bolest se zhoršovala, a nakonec jsem mohla jenom sedět v předklonu, protože mě to semlelo. Jako můžu s čistým svědomím prohlásit, že ani ty porodní bolesti nebyly tak strašné jako tohle!

Byla jsem zrovna na čtvrtek domluvenou návštěvu s bráchou. Tak jsem mu volala, omlouvala se a prosila, jestli mě odveze k doktorovi. Přijel za pět minut, já se rychle sbalila, kartičku pojišťovny, občanku, peníze. Tak jsme řešili, kam vlastně pojedeme. Můj gynekolog ordinuje pátky, a měla jsem podezření, že je nějaký problém v této oblasti. Děsila jsem se, jestli nejsem těhotná, což by nebylo nic strašného, další dítě dohledově plánujeme. Ale já si samozřejmě četla články na internetu podle příznaků, a hned mě napadalo, jestli nemám něco s vaječníky, případně nejsem mimoděložně těhotná...

Tak brácha volal švagrové, ta pracuje v nemocnici na porodním. A ta říkala, že nejlepší bude zajet za obvodním lékařem. Tipovala, že to bude nějaká střevní viróza - ovšem na to by nesedělo to, že mám zpoždění s měsíčky. Ptala se, jestli můžu být těhotná, tak jsem odvětila, že to možné je. Neberu žádnou antikoncepci a ani to nemám v úmyslu. A vysvětlila mi, že je potřeba k dalšímu vyšetření žádanka, protože doktoři to nemají rádi, když jim tam člověk přijde bez papíru, jen tak.

Takže jsme jeli za obvoďačkou. V čekárně nikdo nebyl, tak to bylo rychlé. Sestra mi změřila CRP, píchla mě do prstu na několikrát, no nic příjemného. Doktorka mi břicho prohmatala, na slepé střevo to nevypadalo, nakonec ještě poslouchala stetoskopem, a nakonec řekla, že mi žádanku dneska nedá. Napsala mi Algifen kapky s tím že si mám odpočinout, a vyčkat, doma si lehnout a odpočinout. 

Vyzvedla jsem si kapky, a doma jsem si na chvíli lehla. Jenže s malým dítětem se moc odpočívat nedá, ale cítila jsem tlaky, když jsem něco zvedala, a taky jsem vůbec neměla chuť k jídlu, dělali jsme na oběd palačinky, tak trochu jsem si dala, ale musela jsem se do jídla nutit násilím. Kapky ale zabraly, bolest byla utlumená, měla jsem napsané dávkování pětadvacet kapek, dala jsem si trochu méně, protože mi to přišlo zbytečně moc, dvacet je akorát. 

Ale pořád to nebylo ono, špatně jsem spala, a ještě jsem vedle sebe měla Julinku, která mě budila tím, že mě kopala do toho bolavého boku - spávám na břiše, a to jsem vždycky úplně cukla, jak to hnusně zabolelo. 

V pátek jsem tedy brzy ráno jela na gynekologii. To jsem se už děsila, co bude. Nepřišlo mi, že bych byla těhotná, to jsem se cítila jinak, i když švagrová říkala, že by mohlo jít o eventuální uhnízdění vajíčka. A protože jsem byla na poslední prohlídce, když mi skončilo šestinedělí, což už je více než rok, tak mi bylo jasné, že se pochvaly nedočkám. 

Sestřička je hrozně fajn, postarší paní, taková babička, a hned se mě ptala, jak se daří holčičce, jestli je zdravá, nachystala mi kartu, zjistila jsem, že je pěkně tlustá, protože přibylo hodně papírů z porodnice. Každá pacientka tu dostane kartu do ruky a jde se nachystat do kabinky. Přede mnou byla jenom jedna paní, tak jsem nečekala dlouho. 

Tak jsem doktorovi vysvětlila, co mě trápí, vyjel si moje údaje v počítači, a první, co bylo: "Vy jste na nás zapomněla, že jste tu zase tak dlouho nebyla?" Uznávám, tohle je prostě moje chyba, prevence je důležitá, zrovna na gyndu asi žádná z nás žen nechodí ráda, ale ono je to třeba! A můj doktor je hrozně fajn, pohodář, srandista, a ta chvilka se dá vydržet. V ordinaci má teď navíc nový prvek - takovou malou fontánku, to zurčení vody je fajn, příjemně uklidňující. 

Takže ultrazvuk, a hned byla příčina toho všeho jasná. Na levém i pravém vaječníku mám jednu cystu. Jedná se o ty folikulární, co se dělají během ovulace. Takže si mám koupit Thiamin, a dostala jsem injekci na vyvolání měsíčků, no a v novém roce mám jít na kontrolu. 

Na jednu stranu se mi dost ulevilo. Čekala jsem nějakou horší diagnózu. Ale že ty cysty jsou dvě? To se mi ještě nestalo, a to jsem jich za těch deset let, co chodím k tomuto lékaři, měla několik. Jedno období jsem je měla téměř každý měsíc, a myslím že to byl i jeden z důvodů, proč jsem nemohla dlouho otěhotnět, a jednu cystu jsem měla i na začátku těhotenství, ale brzy se vstřebala.

Takže už alespoň vím, oč se jedná. Není to nic strašného, ale je šílené, jak to dovede být omezující. Hlavně mě to trápí po psychické stránce, cítím na sobě, jak mám rozhozené hormony, pořád mi něco šrotuje v hlavě, nedokážu se uvolnit, a mívám bezdůvodné záchvaty vzteku, vytočí mě kraviny, a krom toho jsem strašně lítostivá, což se týká toho, že mě rozbrečí banální reportáž v televizi nebo písnička. 

Alespoň ta chuť k jídlu se trochu zlepšila, dnes jsem dělala zapečené těstoviny s vajíčkem, sýrem a zeleninou, tak jsem si dala, ale třeba na kávu nemám chuť vůbec. A taky jsem unavenější, dnes jsem si schrupla i přes den na chvíli s Julinkou, ale myslím, že to dělá i ten Algifen, ten je takový dost tlumící. Nejvíce to bolí vždycky k večeru, divné, že jen ta levá strana, o té pravé cystě vůbec nevím. 

Po dlouhé době mě to zase parádně sejmulo, nemůžu se dočkat, až zaberou ty tabletky, a cysty se vypaří do pryč. Byla bych ráda, kdyby se to do Vánoc spravilo, což snad ano. 

Někdy se to prostě všechno sejde tak nějak na prd, ale zase jsem ráda, že nemusím do nemocnice a že to není nic horšího!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥