Knižní recenze 409 Komisař Maigret v rozpacích

 Autor: Georges Simeon

Žánr: Detektivní 

Mé hodnocení: 70%

Obsah: Dvě krátké detektivní novely, ve kterých se v hlavní roli představí proslulý komisař Maigret z pařížského nábřeží Zlatníků. Obavy komisaře Maigreta nás v úvodu přenesou do chladného lednového rána, kdy se na komisařství nic moc neděje. Teď po svátcích je přechodné období klidu, kdy se ještě lidé vzpamatovávají po svátcích, a tak nějak prozatím ustala i vlna zločinnosti, která jindy Paříž zachvacuje jako mor.

Ospalý a mírně znuděný je toho dne i komisař Maigret. Vyplňuje obvyklá hlášení, nacpává si svou pověstnou lulku a myšlenkami je tak trochu mimo, protože myslí na svou ženu a na to, že byla minulý týden u lékaře a nechce se mu svěřit s tím, co ji trápí. A do toho najednou zaklepe sluha a nese lístek. Neznámý návštěvník si naléhavě přeje mluvit s komisařem. Maigret se rozhodne muže přijmout, ale jak není v úplně dobré náladě, nepřikládá tomu, co mu Xavier Marton říká, zvláštní význam. 

Návštěvník vše navíc popisuje hrozně zeširoka. Pracuje ve velkoobchodě jako vedoucí v oddělení hraček, a to díky svému koníčku, kterým jsou elektrické vláčky. Ženatý je už více než devatenáct let, s ženou nemají děti, a tak se podle všeho zdá, že jejich vztah upadl do jakési formy stereotypu, ale přesto tvrdí, že svou ženu miluje. 

Jenže teď má Xavier vážné podezření, že se jej manželka chystá zabít. Náhodou totiž při úklidu objevil ve skříňce lahvičku s podivným práškem, a ten se rozhodl předat svému kamarádovi chemikovi k rozboru. A ten zjistil, že se jedná o bílý fosfid, což je prudký jed. To samo o sobě ale přeci nemusí nic znamenat, že? 

Maigret je uprostřed rozhovoru vyrušen, a spěchá k policejnímu řediteli. Když se vrací do kanceláře, návštěvník je pryč. Celé je to velmi podivné, v Maigretovi však vzklíčí semínko pochyb, a zavolá psychiatrovi, jehož jméno mu Xavier uvedl. Ten skutečně potvrdí, že u něj návštěvník byl na jednom sezení, svěřil se mu se stejnou záležitostí jako Maigretovi, a doktor Steiner také potvrdí, že má pocit, že Marton trpí nějakou formou psychické poruchy, jelikož má utkvělou představu o tom, že jej chce žena zabít, a hraničí to až s paranoiou. 

Maigret navštíví svého nadřízeného - jenže co dělat, když vlastně žádný případ není na stole? K žádnému zločinu přeci nedošlo! A když druhý den navštíví komisařství paní Martonová a tvrdí, že nic z toho, co na komisařství navykládal její muž, se nezakládá na pravdě. On je totiž psychicky vyčerpán, má toho teď v práci moc, a ano, ten fosfid doma má, ale užívá jej na hubení krys... 

Přeci jen to celé působí přinejmenším podivně. Maigret se nezastaví a začne pátrat dál, i když se vlastně nic nestalo. Ale má neurčitý špatný pocit, že se k něčemu schyluje. A když začne sledovat oba manžele, záhy se dozví, že jejich manželství rozhodně není idylické, a rozvíjí se tu pikantní milostný čtyřúhelník. A záhy dojde k tragédii, která bude oříškem i pro zkušeného Maigreta...

S úctou Picpus se hned v úvodu přesuneme do daleké minulosti, kdy se v telefonní centrále zastrkávaly tisíce zástrček a kdy telefonisté viděli před sebou plán celé Paříže, na kterém blikaly kotoučky podle volajících...

Maigret je v napětí, protože očekává telefonát od některé ze svých kolegů. Začalo to celé přitom jako nevinný žert. Malý úředníček v účtárně jménem Mascouvin v kavárně Sport objevil na podložce pijáku podivný vzkaz: Zítra v sedmnáct nula nula zabiju věštkyni. S úctou Picpus. 

Tohle je věc, kterou bere policejní komisařství velmi vážně, a tak Maigret rychle zburcuje všechny hlídky a pokusí se ochránit alespoň ty nejznámější. Jenže je tu i jiná věc - co když se jedná o sprostý vtip, a Maigret se před všemi zesměšní? 

A opravdu obdrží Maigret telefonát, na který čekal. Slečna Jeanna, stará panna, která žila sama v malém bytě a hádala lidem z ruky, a vrah ji zabil několika ranami nožem do zad. A co je podivnější, v zamčené kuchyni najdou policisté staříka, který působí zanedbaně, podivínsky, a dalo by se říci až dětinsky. Nic neviděl, neslyšel, věštkyně jej hbitě zamkla do kuchyně, když u ní kdosi zvonil, a od té doby tu sedí a čeká, zamčený. 

Maigret staříkovi věří, ale přesto působí dojmem, že se něčeho velice bojí, neboť celou cestu ke svému domu se potí a třese. Le Cloaguen je již roky v důchodu, dříve pracoval jako lodní lékař, ale je evidentní, že roky se na něm podepsaly. A když jej doma i s komisařem přijme manželka, je jasné, že kalhoty tu nosí manželka s dcerou, a stařík je odsunut na vedlejší kolej. 

Kdo je vlastně Picpus? A proč se takovým způsobem vysmívá policii? Jakou roli v celém případu sehrává stařík, který se něčeho, nebo někoho velice bojí? Případ, který se začne rozmotávat velice pomalu, a odhalí šokující zvraty a odhalení. K jedné mrtvole začnou záhy přibývat další! 

Hodnocení: Georges Simeon a jeho ikonický komisař Maigret jsou oba legendami. Tuto knížku jsem si odnesla domů z knihobudky, protože jsem již několik detektivek od Simeona četla, ale novější vydání z knižního klubu - také jsou vždy v jedné knize dva kratší příběhy. 

Obavy komisaře Maigreta, první příběh, mě bavil už od začátku. Vtáhla mě atmosféra Paříže padesátých let, podivný klid, který se města zmocnil po Vánocích, a jakoby zlověstné ticho před bouří. Příběh se odvíjí velice zvláštně, pomalu, zdá se, že se pořádně nic neděje, ale visí ve vzduchu, že se něco stane. 

A tak se začíná odvíjet vztahový a rodinný spletenec, kdy už není možné posoudit, kdo říká pravdu, a kdo vlastně půjde z kola ven...? Klasická konverzační detektivka, kde si na první vraždu musíme počkat, a pořád se našlapuje kolem, čtenář čeká, a už je to tady, dalo se to tak trochu čekat, ale přesto je konečné rozuzlení jiné, než čtenář očekává, a ve výsledku dost smutné... 

První příběh se mi líbil, ale chyběla mi tam trochu větší dávka napětí, navíc mi neladil ten začátek, přišlo mi až nelogické, jak byl Maigret ke svému návštěvníkovi netečný. To bylo opravdu zvláštní, ale pak už se příběh začal více rozjíždět. Klasická detektivní novela, ale čekala jsem něco víc. Ale když přihlédnu k roku vydání - budiž.

S úctou Picpus, název druhého příběhu, a musím vypíchnout jednu zajímavou věc. V první novele je zmíněno jméno Picpus jako název ulice, ale přitom obě novely byly napsány v jiný rok, nejdou tedy těsně po sobě, a příběhy spolu navzájem nesouvisí, ale každopádně, je to bizarní a pozornému čtenáři to jistě neunikne. 

Tady už jede hned v úvodu detektivní linka, čekáme na předem ohlášenou vraždu, známe čas, víme že bude zabita věštkyně, ale nevíme která a kde. A když Maigret dorazí na místo činu, vše se hned zkomplikuje, když na místě činu policisté najdou zvláštního staříka, o kterém pořádně nevíme, co si máme myslet. Tento příběh mě bavil více než ten první, protože nakonec nezůstane u jedné mrtvoly, odehrává se i jedno zvláštní zmizení, a konečné rozuzlení, které je opravdu velmi perfektně vymyšleno. 

Tohle bylo skvělé nostalgické setkání s komisařem Maigretem, a i když na příbězích zapracoval kus času, není to velká vada na kráse této francouzské klasiky. Dávám sedmdesát procent, a teď si ráda přečtu zase něco moderního, ale je fajn se někdy ponořit do kouzla starých, poctivých detektivek, kdy ještě ani pevnou linku neměl doma úplně každý... 

A co Vy? Četli jste někdy příběhy s komisařem Maigretem? Máte rádi detektivky staršího data? Četli jste nějaký román od Georgese Simeona? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné podzimní dny, Vaše Eliss ♥