Emoce a my

 Co si silně vybavuji z dětství tak to, že o některých věcech se u nás doma prostě nemluvilo. S mámou jsme si spolu nikdy společně nesedly, nebavily se o ženských věcech, a ani o sexu si se mnou rodiče nepromluvili na rovinu, když už jsem měla patřičné roky, tak mě raději poslali do knihovny pro naučnou knížku. 

Tohle všechno pak vedlo k velké spoustě nedorozumění, jelikož jsem získala dojem, že se mámě nemůžu s ničím důležitým svěřit, protože mě pořádně nevyslechne a neprocítí se mnou mé problémy. Přílišné projevování emocí se u nás doma prostě nenosilo, ať už šlo o ty dobré, nebo špatné prožitky. Když jsem měla nějaké trápení, potřebovala jsem obejmout, utišit, ale máma tohle nikdy neudělala. Její odpověď na moje problémy byla většinou: "Prosím tě, ty z toho naděláš!" 

A i dnes, v dospělém životě, mám s emocemi často problém. Co se narodila Julinka, je to o mnoho lepší. Ale dříve to se mnou bylo horší. Přítel mi často říkával: "Ty se tak málo směješ, a usmíváš." To byla pravda, tak nějak jsem se kabonila chvílemi na celý svět, ale byl tu i jiný problém. Já ty emoce, ať už dobré, nebo špatné, samozřejmě prožívala. Jenom jsem měla z dětství tak nějak zakódované, že je nemám dávat najevo, protože to nikoho moc zajímat nebude. 

Možná to bude i tím, že jsem narozená ve znamení Panny, a ty si povětšinou nechávají své emoce spíše pro sebe. Ale ono to někdy není úplně zdravé, nechávat si emoce úplně pro sebe. Pro ostatní lidi jste pak tak trochu záhadou, protože nevědí, co si myslíte, a tím pádem vlastně tak trochu nevědí, co si myslet o vás. 

Takže je to povětšinou tak, že své emoce hodně potlačuji. Ale co jsem se stala mámou, dávám najevo radost a štěstí. Víc se usmívám na lidi kolem, s chutí se zasměji, a co je zvláštní, tak můj bratr, ač narozený ve znamení Blížence, je v tomto ohledu stejný jako já. Přítel nedávno poznamenal, že jsme v tomto ohledu oba stejní "studení čumáci." Můj bratr se taky moc nesměje, nedává najevo své emoce, a taky u něj převažuje víceméně cynismus. 

A když mě něco dojme, například film nebo něco podobného a mám tendence se u toho rozbrečet, tak buď pláč přemůžu, nebo si odběhnu pofňukat do jiné místnosti. Asi je to divné, ale to, že bych se měla rozbrečet před přítelem pořád vnímám jako slabost. Ale vím, že to tak není. Můžu si stokrát říkat, že na slzách není nic špatného, jenže jakýsi signál z podvědomí mi nedovolí ty emoce pustit ven. 

Ale kdy jsem si pobrečela radostí, tak při prvním ultrazvuku, kdy doktor spokojeně konstatoval: "Ano, je tam opravdu zárodek, a je živý." To jsem prostě nemohla ty emoce radosti ovládnout, ale třeba zase u porodu a ani poté, co jsem měla Julinku prvně v náručí, jsem neplakala. To je zvláštní, i když jsem byla hodně vyčerpaná, unavená, a hlavně obrovsky šťastná, tak jsem se nerozbrečela. 

Já si sama v sobě ty emoce vždycky nějak prožívám po svém, zpracuju si to, ale dělá mi problémy prostě projevit radost, se smutkem už je to v tomto ohledu lepší, ano, rozbrečím se úplně upřímně na pohřbu milované osoby. Ale bohužel jsem zažila i období, kdy jsem byla zcela emočně oploštělá, a to když jsem brala dlouhodobě antidepresiva. Tyto léky ze mě udělaly doslova "zeleninu," necítila jsem vůbec nic, nedokázala jsem se rozbrečet ani na pohřbu vlastní babičky, zpětně to vnímám jako velice děsivou zkušenost. 

Když se mluví o emocích, často se zapomíná na vztek. Přitom ten patří mezi základní emoce, jedná se o signál, že se něco děje - naše hranice byly překročeny, cítíme nespravedlnost, ohrožení, nebo bezmoc. Ve společnosti přetrvává představa, že vztek je něco špatného, a musíme jej skrývat. Samozřejmě, pokud vztek přeroste v agresi a násilí, není to v pořádku, a hlavně je taky důležité tyto pojmy rozlišovat. Vztek nemusí nutně vést k násilí a agresi! 

Se vztekem je totiž důležité vnitřně pracovat, a to právě proto, aby se nepřetavil v něco horšího - domácí násilí, vandalismus, a to třeba od člověka, který má vztek na celou společnost, nedokáže jej zpracovat, a tak jde kopat do popelnic a rozbíjet výlohy. Takto se mu možná na chvíli uleví, ale pak se ho vztek zmocní znovu. 

Já mám se vztekem také zkušenost. V práci jsem byla dlouho v napětí, nové vedení nastavilo nová pravidla, pro nás zaměstnance velká změna, žel k horšímu. Rozházené pracovní směny, přesčasy, více práce a tlak na výkon... A já začínala v práci cítit vztek. Cítila jsem hrozné naštvání na všechny okolo. Byla to hrozně silná emoce, cítila jsem frustraci, zlobu. A tak jsem párkrát, když jsem už byla na konci směny v práci sama, házela vztekle plastovým nádobím všude okolo - miskami, naběračkami... Ale cítila jsem se líp jen na chvíli. 

Vnitřní napětí nepolevovalo, a nakonec se ten vztek, který jsem potlačovala a neuměla s ním pracovat, obrátil proti mně. Vše začalo, když jsem skončila na nemocenské. Klid a nicnedělání způsobilo to, že jsem se psychicky složila a tehdy mě postihly velmi ošklivé návaly panické ataky. A za to vše mohl i ten potlačený vztek. Díky psycholožce jsem se naučila pracovat s emocemi, a nápomocné mi byly i progresivní svalové relaxace, které mají jediný cíl, a to uvolnění. 

A než to špatné držet v sobě, raději si někde v tichu zakřičet, nebo rozbít i nějaký ten hrníček. I doma jsem už před lety dvakrát mrštila starým hrníčkem, když jsem cítila hrozný vztek, a takové vybití si té emoce na neživé věci hrozně pomohlo. Ale jsou bohužel mezi námi tací, co si svůj vztek, a následnou agresi vybíjejí na zvířeti, nebo hůř, na člověku, který vůbec za nic nemůže. A to už je ta ukázka nezvládnuté emoce. 

Emoce k životu zkrátka patří, a tím, že je v sobě budeme potlačovat a dusit, si můžeme zadělat i na nepěkné jak psychické, tak i fyzické potíže. Chronická bolest hlavy, snížená imunita, nespavost, ale i zažívací obtíže, nebo právě také panické ataky, které postihly i mě. Ona je to totiž opravdu velká práce, naučit se projevovat emoce, a nepotlačovat v sobě ty špatné věci. 

Protože mysl ráda zapomíná, ale tělo si pamatuje...

Co si o tomto myslíte Vy? Projevujete rádi své emoce? Co Vám naposledy udělalo obrovskou radost? Umíte se opravdu od srdce zasmát? A potlačovali jste někdy své emoce v sobě, a vrátilo Vám to pak tělo ve formě zdravotních obtíží? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, užívejte listopadové dny, Vaše Eliss ♥