A to už jste slyšeli...?

 Když jsem coby silný introvert trávila školní léta na internátě, často to nebylo úplně jednoduché. A jak se říká - některé věci se prostě nedají ovlivnit. Ve třeťáku jsem dostala přidělenou spolubydlící Simču. Znaly jsme se už dva roky, občas jsem k Simči zašla na pokoj, povídaly jsme si nebo hrály karty, případně se koukaly na nějaký seriál. 

Simča nebyla povahově úplně špatná, ale jedna její vlastnost byla naprosto šílená - byla to nesnesitelná drbna. Co se šustlo ve škole, na intru, o všech všechno věděla, vyzvěděla, a pak mi to zatepla vykládala. Mezi její oblíbené kratochvíle patřilo projíždění Facebooku, a proklikávání profilů přátel. To začínalo vždycky: "A co je zase novýho?" 

Jako jasně, je fajn se v určitých mezích zajímat o to, kdo jsou vlastně lidé, kteří žijí kolem mě. Ale tohle už mi přišlo jako obyčejné a vlezlé šmírování, začalo mi to být hrozně nepříjemné, když mi Simča pořád vykládala nějaké drby, ať už se později ukázaly pravdivé či nikoliv. Přitom měla fungující vztah, a přesto převládala podivná potřeba mít o všem a o všech přehled. 

Když jsem pak nastoupila na novou školu, Simča mi pravidelně vypisovala, bombardovala mě zprávami, pořád se zajímala o věci typu: "Tvýmu bráchovi se narodilo mimino? Jaktože jsi mi nenapsala, že budeš teta? Má tvoje máma pořád stejnou práci? Ty máš přítele, jak je to možné, já myslela, že budeš pořád sama..." 

A úplný vrchol byly otázky? "JSI UŽ TĚHOTNÁ? MÁŠ POŘÁD STEJNÝHO PŘÍTELE? TVŮJ PŘÍTEL VYPADÁ JAK TVŮJ TÁTA, NENÍ NĚJAKEJ STAREJ?" A nakonec toto: "JSEM TĚHOTNA, A TOBĚ UŽ NETIKAJÍ BIOLOGICKÉ HODINY? KDY BUDEŠ MÍT DÍTĚ?" 

Musím říct, že jsem si až po letech uvědomila, že Simča vlastně nebyla pořádně ani moje kamarádka. Tohle její drbání bylo tak strašně protivné, protože jsem denně měla přednášku o novinkách, které mě nezajímaly, cítila jsem, jak mi toto všechno bere energii, jasně, když je to něco zajímavého, proč ne, ale pořád se starat o životy jiných lidí a cíleně slídit, to mi nepřijde normální. 

Jasně, ruku na srdce, občas si drbne každý z nás. Ovšem problémem jsou vyložené nepravdy, nebo ošklivě překroucené skutečnosti, které mohou druhým ublížit. Já jsem typ člověka, co nevyzvídá, nevyhledávám klepy o ostatních a hrozně mě štve, když si někdo bere do úst moji rodinu a kydá špínu. 

Už jsem tu párkrát zmiňovala, že mám postiženého strýce, a co už o něm jsem se dozvěděla hnusných lží, a odsudků, z toho je mi vždycky špatně. A když jsem začala chodit se svým přítelem, kvůli věkovému rozdílu si o nás na vesnici taky plno lidí vykládalo, nechápali to, a dozvídala jsem se o sobě opravdu "pěkné" věci - o kterých jsem mimochodem vůbec nevěděla, že dělám...

Totéž se opakovalo, když jsem byla těhotná, já sama jsem se o tom nikde dlouho nešířila, prostě jsem lidem v autobuse řekla, že jsem na neschopence, protože mám problémy se zády - nechtěla jsem, aby to lidi věděli, protože jsem měla obavy, jestli bude těhotenství probíhat v pořádku, moje kamarádka hned všem oznámila že je těhotná, přitom si doma udělala dva těhotenské testy, ani nestihla jít k doktorovi a o miminko přišla, tak mě jímala hrůza z toho, že by mě něco podobného mohlo potkat taky. 

A tak jsem si prostě říkala, že je to moje věc, a dokud to půjde utajit, proč ne? Nakonec to šlo celkem dlouho, až už to nešlo schovávat, a šlo vidět bříško, tak jsem najednou registrovala, jak na mě ti lidi prostě s prominutím blbě čumí. Asi jim nešlo na rozum, že i hubené holky můžou otěhotnět, a to jsem se pak dokonce na vítání občánků dozvěděla, že si někteří mysleli, že se mi narodí divné dítě, případně že neporodím vůbec, se svojí postavou. Chce se mi z těch lidí a z takových hloupých řečí zvracet. 

Starám se sama o sebe, o svoji rodinu, a kašlu na názory ostatních. Nemám potřebu se někomu zavděčovat, žiju si podle svého a jestli s tím má někdo problém, tak ať. Jasně, některým informacím, jako že se soused rozešel se ženou nebo že další soused zemřel po těžké nemoci, se prostě utéci nedá. Ale že bych hned měla potřebu vyzvídat nebo se dokonce ptát na nějaké detaily? Na to mě neužije. A možná ani proto nemám moc kamarádů, a vlastně mi to vůbec nevadí. 

Ale drbům jako takovým se nejde pořádně ubránit. I když o sobě budeme mluvit co nejméně, mohou se najít zlí jazykové. A základem je neposlouchat drby o druhých, případně je nešířit dál. 

Ona totiž slova můžou někomu hodně ublížit, a nevinné drbání může záhy sklouznout do šikany. A pak je tu samozřejmě ožehavý problém - sdílím drb s někým, kdo je můj nepřítel, a to co řeknu o daném člověku, se mi může ošklivě vymstít. 

Ale ono je to jakousi lidskou přirozeností - drbalo se vždy a všude, v historii máme mnohé známé případy. Podle rozsáhlého výzkumu se mladí lidé věnují pomlouvání více než starší, a častěji hodnotí drbané osoby negativně. Převážná část drbů je o osobách blízkých, a jen malé procento o celebritách, tedy o těch, které vlastně vůbec neznáme. 

A mimochodem, chudí a méně vzdělaní pomlouvají stejně intenzivně, jako ti bohatí a vzdělaní. Takže drbání není rozhodně jen doménou chudších. Ale někdy se může pomluva dostat až k přestupkové komisi, a to když na nás někdo za pomluvu podá trestní oznámení. Hotovým "rájem" jsou v tomto ohledu sociální sítě, převážně Facebook. Ze zvědavosti jsem nakoukla do internetových diskuzí, a ano, pokud o někom napíšeme "že fetuje, chlastá a nestará se o děti," a toto se nezakládá na pravdě, může na nás poškozený podat trestní oznámení, a pravděpodobně to bude klasifikováno jako přestupek. 

Pokud "nevinné drby" zničí někomu kariéru, pověst mezi přáteli a rodinné vztahy, už to opravdu není legrace. A přitom to začalo tak nevinně, že...? A nikdy nikomu do oken opravdu nevidíme, nevíme tedy s jistotou, jak ten soused vedle nás doopravdy žije, co je pravda, a co lež...?

Závěrem asi jen jediné: Nejlepší je starat se sám o sebe, zbytečně nešířit lživé informace o druhých, a nemít škodolibou radost z cizího neštěstí. A také je důležité pravidlo nebrat si příliš k srdci to, co si o mě ostatní myslí, protože z toho by se člověk musel zbláznit. 

Co si o tomto myslíte Vy? Stali jste se někdy obětí nepodložené pomluvy? Může mít "drbání" své zdravé hranice, a v malé míře neškodí? Přečtete si rádi nějaký pikantní drb třeba o celebritě? Jsou lidé, co se nezdravě zajímají o životy druhých, ve svém životě opravdu šťastní? Co myslíte?¨

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥