Příběhy táhnou

 Televizi moc nesleduji, maximálně večer, příležitostně zprávy, a pak třebas nějakou detektivku. Jiný žánr mě moc nebaví. Rodinné seriály, případně romantické, to už vůbec ne. Podle toho, jaká je skladba večerního vysílání televizních stanic, tak detektivky, kriminální případy, jsou v tuzemsku velice oblíbené. Zrovna včera jsem koukala Na vraždy v kraji. Příjemně mě totiž překvapilo, že se jedná o kvalitní počin, jasně, jde pořád o "béčkovou" detektivku, ale proč ne? 

Co ale o nás vypovídá to, že milujeme krimi příběhy? 

Celosvětovým fenoménem, který se nevyhnul ani našim komerčním stanicím, jsou podcasty, "true crime." A přiznám se, že tohle dost baví i mě. Na Prima CNN je v neděli pořad Hlasy zločinu. Některý den odpoledne jej stanice reprízuje, a když mám příležitost, ráda se podívám. Baví mě i na YouTube různé pořady, ač nejsem televizní maniak, občas si nějaký pořad pustím. Ale musím na to mít náladu. 

Zajímavostí je, že vloni, jak jsem byla těhotná, tak mi najednou začalo tohle všechno dost vadit. Na začátku roku, to jsem ještě nevěděla jistě, že jsem v jiném stavu, tak jsem si za dobrou cenu koupila Encyklopedii masových vrahů. Paní měla doma dvě, tak tu knížku prodávala za pěkné peníze. Jenže knížka dlouhou dobu ležela v knihovničce. Jak jsem byla těhotná, nemohla jsem o takových hrůzách číst. Stejně tak mi začalo vadit násilí třeba i ve filmech, no a přestala jsem hrát i počítačové hry - baví mě série Grand Theft Auto, a jaksi jsem to nemohla ani vidět. Přišlo mi to všechno najednou odporné. 

Ale musím se přiznat, že i teď jsem prostě tak nějak přitahována nejrůznějšími zločiny, záhadami, a nevyjasněnými případy. Příjemné mrazení v zádech, atmosféra tajemna, do toho hlas moderátora, který dokáže naladit tu správnou atmosféru...

Zločiny, konkrétně tedy vraždy, v normálním člověku vyvolají znechucení či znepokojení. Přesto se však pídíme po jejich detailech. Dnes je internet doslova přehlcen informacemi. Můžeme si vyhledat cokoliv během pár vteřin. 

Samozřejmě, případy, které se staly, zločiny, které otřásly světem, mají prostě své kouzlo a přitažlivost. A nedořešené případy, které jsou záhadné a tajuplné nás nutí přemýšlet, jak to tedy vlastně bylo. Fantazie se rozbíhá na plné obrátky a mysl spřádá různé konspirace. 

Fascinace, a někdy až obsese zločiny se dostala i do spárů vědců. Jedním z důvodů, proč tak milujeme krimi příběhy, je potřeba "poznat predátora." Tedy - v bezpečném prostředí se vystavujeme informacím o zlu proto, abychom se na něj mohli v reálném životě lépe připravit, a pokud možno se mu zcela vyhnout. Jenže to bohužel není mnohdy v našich silách. 

True crime má ve větším zastoupení oblibu u žen. Podle posledních výzkumů nás nejvíce zajímají příběhy, ve kterých hraje prim ženská oběť a zároveň popisují chytrý trik či způsob, jak oběti unikla. Ženy se totiž více obávají, že se mohou stát obětí trestného činu, což je samozřejmě pochopitelné, protože jsme prostě zranitelnější než muži. 

Ale statistiky mluví jinak - mnohem častěji se obětmi trestných činů stávají muži... 

Podle psychologů je záliba v poslouchání příběhů do jisté míry normální. A mezi běžný vědecky popsaný fenomén patří i "morbidní zvědavost." Často totiž nedokážeme odtrhnout zrak od děsivých výjevů, ačkoliv nám z nich není dobře, můžeme pociťovat úzkost, či strach. Ale také do jisté míry úlevu, že se to nestalo právě nám... 

Ono i televizní zpravodajství, zejména na komerčních televizích, je zaměřeno právě na to, upoutat co nejvíce diváka. A když někomu naženeme do jisté míry strach, vzbudíme v něm úzkost, tak to zabírá. Tohle je totiž obyčejná lidská zvídavost. A v bezpečném prostředí sledování krimi případů může vyvolat požitek, až euforii. Zní to dost bizarně, že? 

Ale v průběhu evoluce jsme přišli o přirozené stresory. Nemusíme prchat před lovcem, který si nás chce dát k svačince. A my se potřebujeme jaksi bát, být určitým způsobem připraveni na potencionální souboj. 

A například adrenalin a pocity při sledování hororů jsou opravdu jakýmsi způsobem příjemné. Mrazení v zádech, buší nám srdce, můžeme se nepříjemně leknout, když na nás vyskočí z temného koutu bubák, kterého jsme vážně nečekali... 

Jenže tohle všechno má i svou temnou stránku. Dnes může natočit video či napsat blog na téma true crime prakticky kdokoliv. A to může být i nebezpečné. Některé teorie mohou ublížit třeba pozůstalým po obětech trestných činů, protože fantazie vážně nezná své meze. Britská University of Law zpracovala na tohle téma vyčerpávající výzkum. 

A výsledky jsou zajímavé. Celých sedmdesát procent fanoušků "true crime" se domnívá, že by se důkazy internetových detektivů měly brát v potaz při soudních líčeních. Existuje také paralela mezi sledováním těchto pořadů a určitým druhem paranoie. Ta může být i užitečná, když na to přijde. Alarm, kamery, proč ne, na jednu stranu. Ale víc než třetina oslovených uvedla, že si v poslední době provařovala někoho z blízkého okolí či rodiny. Co kdyby náhodou... 

Bohužel se najdou i tací, co sledování krimi podcastů propadnou až nezdravě. V Jižní Koreji se nedávno odehrál šokující případ. Mladá studentka byla posedlá sledováním kriminálních pořadů do té míry, že brutálně zavraždila svou učitelku. Více jak stokrát ji pobodala, po útoku mrtvolu rozčtvrtila a ostatky odvezla taxíkem do parku. 

Chtěla si totiž dle svých slov vyzkoušet, jaké to je, někoho zabít. octnout se v kůži vraha. Milovala tak moc detektivní příběhy podle skutečných událostí, že se stala aktérem jednoho z nich. Opravdu šílené, že? 

Chce to jednoduše vybalancovat zdravý zájem o krimi, někdy se obklopit i něčím jiným než zlem, které z těchto příběhů vyvěrá. Zdravý zájem je fajn, ale posedlost je špatná. I já si někdy místo detektivní knížky musím přečíst "výplachový" ženský román, protože cítím, jak jsem těmi krimi přehlcená, a chce to změnu. 

Ale žánr true crime příliš nevyhledávám, jen občas ony Hlasy zločinu. Dříve jsem si pustila na YouTube nějaký takový pořad, ale nyní mě to neláká. Detektivku v knižní ale seriálové podobě si ráda užiju, hlavně když je příjemně zpracovaná. Což u těch v televizi, konkrétně v seriálové podobě, není vždy samozřejmostí. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥