Mezinárodní den ztracených dětí

 Pětadvacátému květnu, konkrétně tedy Mezinárodnímu dni ztracených dětí, se tu věnuji v pár řádcích každoročně. Letos je to pro mě o to důležitější, protože jsem se sama stala mámou, poznala jsem, co je to opravdová mateřská láska, a nechci si ani představovat, co za peklo a hrůzu na zemi musejí prožívat rodiče, kterým se jednoho dne dítě nevrátilo domů a oni už třeba dlouhé roky nevědí, co se s ním vlastně stalo. 

V Americe si tento den připomínají obyvatelé od roku 1983, u nás vstoupil v obecnější známost v roce 2004. Pětadvacátého května roku 1979 totiž v New Yorku zmizel šestiletý Etan Patz. Pro toho měl být dnešní den sváteční - poprvé totiž mohl jít úplně sám do školy. Jenže do školy, a ani do školního autobusu, který zastavoval pouhé dva bloky od Etanova domu, nikdy nedorazil. 

Etanův učitel si všiml chlapcovi nepřítomnosti, ale z nepochopitelných důvodů to nenahlásil řediteli - takhle to totiž tehdy ve škole bývalo zvykem, pokud některé dítě bez vysvětlení nedorazilo. To dává smysl - pokud je dítě nemocné, zavolám hned ráno do školy, mně třeba rodiče psali vždy předem omluvenky aspoň na papírek, když věděli, že mám domluveného nějakého doktora. 

Když se Etan po škole nevrátil domů, matka zalarmovala policii. Stop bylo pomálu, takže policisté jako první podezírali rodiče. Jenže tento směr se ukázal jako slepý. Ještě ten večer začalo intenzivní pátrání - sousedé, kamarádi, dobrovolníci, ti všichni obcházeli ulice s Etanovou fotkou, případně jej hledali všude kolem na vlastní pěst. Jenže pátrání bylo bezvýsledné. 

Etanova fotka se dokonce dostala na krabici od mléka - tehdy, kdy nebyl internet, ani sociální sítě, to byl nejrychlejší způsob, jak do pátrání zapojit širokou veřejnost. Přeci jen, noviny či televizi nemusel mít každý doma, ale mléko je potravina, která patří spolu s pečivem mezi nepostradatelnou součást domácnosti u většiny populace. 

Etanovo tělo nebylo nikdy nalezeno, a v srpnu roku 2001 byl úředně prohlášen za mrtvého. V roce 1985 byl za hlavního podezřelého označen Jose Ramos - sexuální delikvent, který byl v době Etanova zmizení přítelem několika jeho bývalých chův - dost zvláštní formulace - přítel, partner, nebo milenec, co si pod tím vlastně představit? 

V roce 1991 byl Ramos vzat do vazby, a jistý zdroj se tehdy svěřil agentům FBI, že se za zdmi věznice svěřil spoluvězni, co se s chlapcem stalo. Dokonce nakreslil mapu trasy školního autobusu, kterým Etan jezdil, což rozhodně svědčí v jeho neprospěch. Jako další důležitou indicii uvedl, že v den Etanova zmizení nalákal do svého bytu jiného malého chlapce, kterého znásilnil, ale popřel, že by šlo o pohřešovaného hocha! 

Nikdy se k vraždě hocha nepřiznal, ale i přesto si odpykal dvacet let v nápravném zařízení v Dallasu za obtěžování dětí. Etanovo zmizení přitáhlo velkou pozornost veřejnosti, a výsledkem bylo, že rodiče již nepouštěli své děti do školy a ze školy bez dozoru, a také se stalo tradicí, že fotografie pohřešovaných dětí byly pravidelně na krabicích od mléka. 

Dnes, díky televizi, internetu, a hlavně sociálním sítím se fotografie pohřešovaných dětí šíří rychlostí blesku. Ve velké většině případů se děti do pár hodin najdou - jde často třeba o útěky z diagnostických ústavů či dětských domovů. Ale i z domova, kde má dítě oba rodiče a na první pohled normální zázemí, dochází k útěkům. Například kvůli špatnému vysvědčení nebo nepodařeným přijímačkám. Děti mají strach říci rodičům, že je nějaký problém, případně mají strach z neadekvátní reakce, kterou může být i fyzický trest. 

Pak tu jsou bohužel i případy dětí, které z domu utečou z toho důvodu, že je rodiče týrají. Nikdy nepochopím, jaká zrůda může cíleně ubližovat svému vlastnímu dítěti, dítě je pro mě zázrak a velký dar, nikdy bych Julince neublížila. A pro takové dítě je pak útěk z domu svého druhu vysvobozením, což zní strašně, ale je to tak. 

V Česku se ročně ztratí přibližně 1 400 dětí. Z toho valnou většinu se podaří nalézt - jde o ty útěky z domova, ale může jít i o únos dítěte jedním rodičem. Rozvodové tahanice, které odnese nevinné dítě, to je taky něco šíleného. Ať už mi partner udělal cokoliv, mstít se prostřednictvím dítěte, které za nic nemůže, to se prostě dít nemá. Nejhorší je, když rodič uteče s dítětem třeba do ciziny, co pak dál, když se skrývá? To musí být opravdu šílené. 

Pokud se pohřešované dítě najde živé a zdravé během pár hodin, musí to být pro rodiče neskutečná úleva. Ale pak jsou děsivé případy, kdy dítě zmizí za velice podivných okolností, a už nikdy se nevrátí domů. Policie je bezradná, není žádná relevantní stopa, a případ je nevyřešený. Rodiče se nikdy nedozví, co se s jejich dítětem stalo, a musí si celý život s sebou nést tohle hrozné břímě. 

Někdy si pouštím na CNN pořad Hlasy zločinu. A tam se také často připomínají staré případy pohřešovaných dětí. Snad nejvíce mediální případ je ten z roku 1998. Sedmnáctého ledna zmizel devítiletý Honzík Nejedlý v pražském Podolí. Mířil za kamarádem, který bydlel nedaleko, aby si spolu zahráli hry na počítači. Jenže tam nikdy nedorazil. 

Posledním, kdo Honzíka viděl prokazatelně živého, byl místní lékař, který chlapce míjel na ulici a ještě se jej ptal, kam míří. Když chlapec ve smluvenou hodinu nedorazil domů, rodiče se začali strachovat a ještě ten večer zajeli na policii. Dle rodičů ale policie postupovala příliš liknavě. Zprvu totiž prověřovali je samotné, a pátrání bylo oficiálně vyhlášeno až o tři dny později, dvacátého. To už pátraly i vrtulníky s termovizí a desítky policistů.

Jenže po chlapci se nenašla žádná stopa, pátralo se i v korytech řek, a nepomohlo ani prověřování seznamu pedofilů. Až v roce 1998 dal rodině stopu prostitut, který pracoval v rakouském gay klubu. "Bylo nás v tom podniku pět kluků a dvě děti. Jedno z nich, říkali mu Daniel, to byl váš Honza. Ty děti pak někam odvezli, oni si je prodávají mezi sebou, aby maskovali stopy." Tento prostitut pak rodině slíbil kontakt s osobou, která jim dítě prodá zpět. Měli se setkat v noci na Václavském náměstí, ale otec Marcel dostal strach a zavolal policii. 

Na místo přijelo pět policejních aut, z nich vyskákalo "pětadvacet policajtů," a onen kontakt se neukázal. Od té doby už se neobjevila žádná relevantní stopa, jen domněnky. 

Opravdu mohl Honzík skončit v nějakém rakouském nevěstinci, nebo se rodina stala obětí hloupého pisálka? Pokud někde existuje místo, kde si mohou boháči koupit dětské prostituty, které někdo unáší z různých zemí, je to děsivé a zrůdné. 

Už jen to, že chlapec na dost frekventované trase zmizel, aniž by si toho někdo všiml. Viděl jej ten lékař, ke kamarádovi to neměl daleko, a pak najednou nic? Vážně divné. Nejpravděpodobněji se jeví, že jej mohl někdo naložit do auta a odvézt neznámo kam. Rodina se nikdy nedozvěděla, co se s chlapcem stalo, otec po synovi pátral celý život, a bohužel v roce 2014 zemřel na rakovinu.

Nabízí se tu určitá paralela s případem Etana Patze - žalostně málo stop, nikdo nic neviděl, neslyšel, nenašly se ostatky, a přesto zůstává faktem, že ty děti se domů k rodičům již nikdy nevrátily. Je dobře, že se tyto případy stále připomínají, i po letech se může objevit malý kousek skládačky, na který se navážou další, a dojde k vyřešení. 

Ale k podobným případům by nemělo docházet. Rodiče by neměli přežívat své děti. Ale dokud mezi námi budou žít lidé, kteří jsou ochotni ubližovat druhým, a ještě z toho mají potěšení, lepší to nebude. Ten, kdo se dopustí násilí na nevinném dítěti, které se nemůže bránit a ničím se neprovinilo, je obyčejná zrůda a zaslouží si trest smrti. 

Přeji si, ať se každé ztracené dítě vrátí v pořádku domů k rodičům, přeji si, aby děti nemusely utíkat z domu kvůli hádkám a strachu, přeji si, ať mezi námi nežije nikdo, kdo by ubližoval malým, nevinným dětem, které mají celý život před sebou. Při psaní tohoto článku na mě padá smutek, beznaděj, a mrazí mě v zádech. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥