Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 386 Mozkové vlny

 Autor: Leonard Goldberg 

Žánr: Thriller z lékařského prostředí 

Mé hodnocení: 70% 

Obsah: Karen Crandellová pracuje v Institutu pro výzkum mozku, jehož pobočka sídlí v Los Angeles. Zastává post významné vědecké pracovnice, její specializací je neurologie a vláknová optika, což hraje významnou roli v rozpouštění krevních sraženin v mozku, které se objeví například bezprostředně po mozkové mrtvici. Karen se zabývá nanočásticemi a jejich dalším potencionálním využitím. 

A právě dneska má za sebou pořádně perný den. K výzkumu se dostane až pozdě večer, jelikož přivezli pacienta s prodělanou mozkovou mrtvicí. Ihned na příjmu je jasné, že vyhlídky Johna Gladstonea, burzovního makléře, jenž zkolaboval během obchodní schůzky, nejsou nijak růžové. Pacient je sice při vědomí, ale na části mozku zodpovědné za krátkodobou paměť již proběhly nezvratné změny. John si pamatuje, co se stalo před pěti lety, ale neví, co se stalo před pěti minutami - dokola se lidí kolem ptá, kde je, co se stalo, a také si nepamatuje jména personálu. 

Ale díky speciálnímu katetru, který pomohla Karen sestrojit, se může dostat k sraženině, která blokuje přívod krve mozkem, a tak zbavit Johna alespoň zčásti jeho problému. Zákrok dopadne dobře, a Karen se může konečně naplno pohroužit do speciálního výzkumu, který dělá tak trochu tajně pro NASA. Zrovna na počítači ohromeně kouká, kam se jí podařilo se dostat, a skoro nevěří svému štěstí a tomu, že to konečně dokázala.

Jenže se neraduje dlouho - hned vzápětí jí na hlavu dopadne tupý předmět, ani si nestačí uvědomit, co se vlastně stalo, a už leží na zemi. 

Další den ráno objeví Karenino tělo u požárního východu jeden z jejích kolegů. Jako první teorie se nabízí sebevražda. Jenže chybí dopis na rozloučenou, a proč by také úspěšná výzkumnice měla skákat do šachty vedle požárního schodiště? Na místo dorazí poručík Jake Sinclair, a teorii sebevraždy šmahem odmítne. 

Na celé věci se mu něco velice nezdá. Což vzápětí při pitvě potvrdí i jeho přítelkyně patoložka, která v Institutu také pracuje, Joanna Blocková. Je evidentní, že v době pádu již byla Karen po smrti. Pachatelem musí být někdo z personálu, nikdo cizí se do budovy prokazatelně dostat nemohl, jelikož budova se zamyká a musel by projít přes vrátného. Jenže jak se zdá, všichni zúčastnění mají takřka stoprocentní alibi. 

Brzy vyjde najevo, že Karen se podílela na jakémsi podivném výzkumu pro NASA, který se měl týkat poškození krátkodobé paměti u kosmonautů. A také je očividné, že ostatní kolegové neměli Karen v lásce, a touží se zmocnit jejich výzkumných dat, a použít je pro svůj prospěch. 

Kromě toho dojde v nemocnici k dalším záhadným událostem, které zneklidňují hlavně primáře Christophera Morana. Během operací, které má na povel, zemřou náhle a zdánlivě nevysvětlitelně dvě mladé ženy s mozkovým nádorem. Během pitvy se neprokáže nic podezřelého, a to se právě Joanně nepozdává. Ženy totiž zemřely chvíli po operaci, dostaly podivné záchvaty, ale nedá se určit žádná přirozená příčina smrti. 

Joanna se dostává na stopu něčemu opravdu velkému, a blíží se odhalení, proč ženy zemřely. Zdá se, že je tu souvislost s Kareniným výzkumem. Jenže někdo z Institutu si nepřeje, aby pravda vyplula na povrch, a podezřelých úmrtí začne přibývat. Nakonec si nemůže být ani Joanna jistá tím, že je v bezpečí, velmi rychle se může octnout v ohrožení života... 




Hodnocení: Thrillery z lékařského prostředí si přečtu vždycky ráda. Před lety jsem hltala knížky od Robina Cooka, který patří v tomto žánru k opravdové špičce. Mozkové vlny patří mezi mé další úlovky z knihobudky, už jsem knížku měla doma poměrně delší dobu, ale dostala jsem na ni chuť až teď. 

Od tohoto autora jsem již před lety četla jednu knížku, takže Jake a jeho kolega Lou mi byli matně povědomí. Ale tak nějak jsem si vybavila, že mě tehdy četba hodně bavila, a nejinak tomu bylo i tentokrát. Tempo románu je od začátku celkem svižné, nechybí pořádná dávka napětí, a hlavně to prostředí nemocnice je zde skvěle vykresleno. 

Romány z lékařského prostředí mě baví, vždycky se dozvím něco nového, i když ty názvy a pojmy jsou někdy dost krkolomné. Sice je to až nepříjemně sugestivní - mám pak chvílemi pocit, že mám snad všechny nemoci, které tam jsou vyjmenované, ale super. 

Jake a Joanna jsou moc fajn páreček, možná až přespříliš kladní a dobráčtí, ale proč ne. Záporáků je v tomto románu taky víc než dost. Detektivní linka byla poměrně zajímavá, ale až podezřele se ubírala jedním směrem, takže jsem předpokládala, že to bude jinak. Ovšem nakonec to autor celé navlékl ještě úplně naruby. Ale hlavní padouch se dal tak trošku odhadnout. 

Nechybí ani velice rafinovaný pokus o vraždu, který se dá v prostředí nemocnice poměrně snadno zakamuflovat jako nešťastná náhoda. Ale musím říci, že to celé bylo poměrně předvídatelné, v žánru krimi tedy spíše průměr. No a podle knižní databáze tento titul spadá do kategorie thriller, ale ten tam tedy opravdu nehledejte. Jedná se o detektivku z lékařského prostředí. 

Ale jako taková nenáročná detektivka, obzvláště máte-li rádi romány Robina Cooka, je to fajn. Jen už opravdu příští týden nebudete vůbec vědět, o čem to vlastně bylo, matně si možná vybavíte ústřední hlavní dvojici. Dávám sedmdesát procent, ono je také znát, že na knížce zapracoval zub času, celosvětově vyšla v roce 2002, v nakladatelství Knižní klub pak o rok později. Kdyby se námětu ujal šikovný scénárista a trochu proškrtal některé pasáže, mohl by z béčkové knihy vzniknout koukatelný thriller.

Pokud máte rádi nenáročné detektivky z lékařského prostředí, tak rozhodně doporučuji, nenadchne, neurazí. Ale Robin Cook je se svými romány přeci jen o třídu výš. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. To by mohlo být zajímavé, ale vzhledem k tomu, kdy byla knížka vydána a že nechodím do knihovny, se k ní asi nedostanu.
    I tak děkuji za tip, detektivku ani thriller jsem nějakou dobu nečetla. I když, zrovna čtu román, který má i detektivní zápletku - Kde zpívají raci. Je to zajímavé a velmi dobře napsané.
    Hezký den. 🙂

    OdpovědětVymazat
  2. Knihy z lékařského prostředí mám také ráda, R. Cooka jsem už také četla. Díky za tip 😉

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....