Nadpis je tak trochu slovní hříčkou, přišlo mi to k dnešnímu tématu tak nějak vhodné. Bude se týkat ledvin a tím, jak je důležité je mít v dobrém stavu. Říká se, že nemocné ledviny dlouho nebolí, což je bohužel pravda, a jsou tak dlouho tichým nebezpečím.
I já jsem si prožila jednu dost ošklivou zkušenost. Od devatenácti let mě začaly pravidelně trápit záněty močového měchýře. Minimálně jednou do roka jsem byla na antibiotikách. Stačilo, aby mě trochu ofouklo, a bylo to. Dokonce jsem zjistila, že mi vadí klimatizace. Tenkrát jsem na oboru kuchař-číšník měla praxi ve studené kuchyni, kde byla celý den puštěná klimatizace. No a tohle způsobilo to, že jsem byla pořád na hromadě. Kvůli bezpečnosti práce jsme nesměli mít mikinu nebo svetr, mě byla pořád zima, takže jsem pak požádala o přeložení na jiný úsek.
Někdy v roce 2017 jsem měla zánět asi třikrát po sobě, ty intervaly byly fakt krátké. Ale bylo dost divné, že mě nijak zvlášť nic nebolelo. Tedy - typicky tam, kde je močový měchýř. Bolelo mě trochu v podbřišku, a je fakt, že jsem chodila na malou častěji, občas to zabolelo, ale dlouho jsem to neřešila. Připisovala jsem to hormonálním výkyvům. Když už jsem byla v ordinaci potřetí, doktorka se mě rozhodla poslat do nemocnice na interní vyšetření.
Tam mi vzali krev, donesla jsem zkumavku s ranní močí, a čekala na výsledky. Výsledkem bylo, že se jedná o "atypickou" bakterii. Dostala jsem silná antibiotika, Doxybene, Když jsem si četla příbalový leták s vedlejšími účinky, vstávaly mi vlasy hrůzou. Tablety se musely užívat ve "vzpřímené poloze", a velmi časté vedlejší účinky byly bolest břicha, průjem a žaludeční potíže.
Tabletky jsem užívala podle návodu. Jenže jsem nedobrala celé balení - hrozně mě bolel žaludek, takže jsem jela na internu, a prý nevadí, když je nedoberu. Už v půlce léčby mi vzali krev, a léky zabraly. Takže to, že je nedoberu, nevadí. No nedávalo mi tom smysl, ale je fakt, že od té doby jsem zánět močových cest měla jen jednou, a tenkrát už zabrala "obyčejná" antibiotika.
Zato ledviny mě potrápily před třemi lety. Léto, horka, v práci na dílně nepomáhalo ani otevřené okno. A do toho mě nenapadlo nic lepšího než kašlat na pitný režim. Naprosto hloupě mě napadlo, že si často odskakuju na toaletu, práce tedy vázne. Takže jsem nepila už téměř vůbec. Za směnu jsem vypila třeba jen tři doušky vody, do toho jsem do sebe ráno hodila kafe, a to bylo vše.
A pak jednou, ke konci směny, šílená bolest dole na levé straně zad. Ledvina. Ta první bolest byla až řezavá, měla jsem pocit, že se snad už nenadechnu. Okamžitě mi to bylo jasné. Do toho jsem dostala strašnou žízeň, takže jsem vypila skoro litr vody. Ale pořád se mi nechtělo na malou, a to už jsem toho tolik vypila!
Konec směny jsem přežila, a doma jsem měla nekončící pocit žízně. Bolest v ledvině nepolevovala, byla to tupá, nepříjemná bolest. Běžela jsem si do obchodu pro brusinkový džus a čaj, a prolévala jsem se. Nemohla jsem skoro spát, jenom ležet. Ráno to nebylo lepší. Jenže mě napadlo, že je to přeci naprosto v pohodě. S bolavou ledvinou přeci práci zvládnu v pohodě, že?
Když šéf viděl, v jakém jsem byla stavu, bledá jako smrt, bez úsměvu, jeli jsme na pohotovost. A já pořád mluvila o tom, že musím jít do práce, že to nic nebude. Na pohotovosti samozřejmě plno lidí, měla jsem pocit, že se zblázním, pořád jsem pila vodu z toho automatu, co byl na chodbě, a pořád jsem běhala na toaletu. Když jsem dávala vzorek ve zkumavce sestře, nechtěla věřit, že je to moč. "Tak světlé? Vždyť je to jak voda!"
Ano, protože jsem do sebe valila tolik vody, že už to byla "jen" voda. Musela jsem čekat na výsledky, nakonec mě doktor ještě prohmatal, a měla jsem velké štěstí. Byl to "jen" náběh na zánět ledvin. Nechci si ani představit, jak by to bolelo, kdybych měla zánět.
Na neschopence jsem byla týden, spravilo se to samo. Jak tvrdil doktor, pitným režimem a klidem na lůžku se ledvina vzpamatovala. Ale ty bolesti byly hrozné. A tohle jsem si způsobila sama, jen tím, že jsem prostě nepila, kašlala jsem na to, a v kombinaci s horkem to udělalo své. Od té doby jsem opatrnější, ale musím přiznat, že i tak mám problém s pitným režimem. Tak si vařím často čaje, pořád mám někde po ruce hrneček s vodou - piju zásadně neslazené nápoje. Ale stoprocentní to není, mohla bych rozhodně pít víc, to přiznávám.
Alarmující čísla vydal statistický úřad. S chronickým onemocněním ledvin se v Česku potýká přibližně milion lidí. Zdá se tedy, že na tento orgán mimořádně dopadají důsledky civilizačních nemocí. Celosvětově totiž trpí více než 850 milionů lidí nějakou formou onemocnění ledvin.
Problémy s ledvinama jsem nikdy neměla , ale na základce jsem měla spolužáka , kterej měl vedle tělesnýho handicapu i nemocný ledviny a jestli si pamatuju dobře , tak 2 x v týdnu v době vyučování musel dojíždět na dialýzu . Postupem času už na tom byl hodně špatně a akutně potřeboval transplantaci . Dárce mu našli doslova za 5 minut 12 a byl to nějakej kluk , co se utopil . Transplantace se povedla a Míra dodnes žije spokojenej život .
OdpovědětVymazatVe stáří je trochu těžké vybalancovat pitný režim s tím, že člověk trochu něco vypije a už musí na záchod. Je to boj!
OdpovědětVymazatOnemocnění ledvin má moje máma a právě už musí jezdit na dialýzu - 3x týdně 4 hodiny (k tomu cesta do dializačního střediska a zpátky). Má omezený příjem tekutin, nesmí solit, uzeniny ... Jak píšeš, nic příjemného.
OdpovědětVymazatFredy Kruger
OdpovědětVymazat" Nosil jsem koženou ledvinku,
jí připjatou měl jsem u pasu
za malinkou však chvilinku
stanul jsem v bolesti, úžasu !
ač byla dobře připjatá,
tu pazoura snědá, chlupatá
hrábla !
....ani se věřit nechce,
v tu ránu měl jsem po peněžence !!"
Jak zlá, ledvinková kolika
postihla Mrťaffu Pepýka !
Křičel a válel se po ulici
až přiběhli k němu tři strážníci :
1) rotmistr Geňa Wolsky,
2) rotmistr Salam Polsski
3) praporčík Herman Frojdski
.... dovedli muže ne strážnici
a rozplakali se tam všici !