Den matek

 Dvanáctého května si můžeme připomenout, případně také oslavit moc pěkný svátek - Den matek. I já už jej letos můžu oficiálně oslavit, a jsem na to moc hrdá, že jsem se konečně po těch dlouhých letech mohla stát maminkou. Je to pro mě velký dar a štěstí, ale také veliká zodpovědnost. 

Kořeny oslav mateřství sahají poměrně daleko. Již ve starověkém Římě se první březnový den pořádaly oslavy zasvěcené bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček. V šestnáctém století se v USA vžil Mothering Sunday. Jednalo se o křesťanský svátek, sloužící tehdy dostali den volna, aby mohli navštívit svou rodinu a vrátit se tak do míst, odkud pocházejí. Mladší lidé cestou trhali květiny či vyrobili jiné, menší dárečky, kterými potěšili své nejbližší. 

Oficiálně se o oslavu Dne matek zasloužila Anna Marie Jarvisová. Annina matka se zasloužila o zavedení pracovních kroužků, kde byla nabízena sanitární a zdravotní pomoc. V roce 1907 svátek oslavila Anna se svými nejbližšími, ale až v roce 1914 se slavil oficiálně. Tehdy jej totiž svým podpisem stvrdil Woodrow Wilson, a bylo určeno, že se bude připomínat druhou květnovou neděli. 

Perličkou je, že Anna Marie Jarvisová velmi těžce nesla, že se z Dne matek stala komerční záležitost. 

V tehdejším Československu se Den matek slaví od roku 1923, a to díky Alici Masarykové. Ta se stala velkou propagátorkou tohoto svátku. Další prameny tvrdí, že byl svátek později komunistickou propagandou upozaděn, a větší prostor získal Mezinárodní den žen. 

Ale po převratu získal tento svátek zase na oblibě. Což je moc dobře. V Německu a Rakousku se slaví druhou květnovou neděli. U nás na vsi se kdysi pořádaly pro maminky s dětmi menší kulturní akce, poslední roky to už ale nefunguje. Ale vím, že děti ve školce a školní družině mají vždycky nějaké tvořeníčko pro maminky - obrázky, případně nějaké jednoduché vyšívání. A pak se také pořádají "odpoledne" pro maminky, právě ve školce, kdy mají děti nějaký menší kulturní program. Musí to být opravdu moc hezké. 

My jsme vyráběli ve školce i ve škole také nějaké maličkosti pro mámu. Hrníček, vyšívané srdíčko, případně i "obyčejný" namalovaný obrázek. Ale ono nic, co dá dítě své mamince, není obyčejné. Je to ten největší poklad a dárek. 

Můj vztah s mámou byl a je pořád poměrně komplikovaný, rozhodně spolu nemáme kamarádské a pevné pouto jako matka s dcerou. Na některé věci se prostě nedá zapomenout, a odpustit je někdy nemožné. 

A proto nebudu opakovat ty toxické vzorce chování a s Julinkou máme vztah na úplně jiné bázi. Mateřská láska je to nejkrásnější a nejúžasnější pouto. 

Poměrně dlouho trvalo, než se mi podařilo otěhotnět, a Julinka je pro mě vymodlené miminko. Ten pocit prázdnoty a zmaru, když se pořád nedařilo, to bylo strašné. Už jsem se vzdávala naděje, že se to vůbec podaří, a najednou BUM, a byla jsem těhotná. Celou dobu jsem se hrozně těšila, nemohla jsem se dočkat, až budu mít miminko u sebe. Ale byly tu i samozřejmě pochybnosti, dřív jsem měla problémy s psychikou, tak jsem měla obavy z poporodní deprese. Tu měla moje sestřenice Nina, miminko několik dní odmítala a já měla strach, zda mě nepotká něco podobného. 

Ale všechny obavy byly zbytečné. Hned od první chvíle jsem pocítila jen obrovský příval lásky a štěstí. Ten pocit, kdy jsem měla Julinku poprvé v náručí, celou pomačkanou a malinkou, to se nevyrovná ničemu na světě. Nezapomenutelná chvíle. To vyvážilo všechnu tu bolest a trápení z porodu, ačkoliv na to jsem dávno zapomněla, odsunula to někam dozadu, a vůbec to není podstatné. A upřímně, čekala jsem to mnohem, mnohem horší. 

Mateřská láska je opravdu úžasná věc, a tohle pouto mezi mnou a Julinkou je na celý život. Je pro mě vším, teď už opravdu chápu, že to není jen klišé, ale že matka pro své dítě udělá cokoliv, aby jej ochránila. Není víc než to, aby byla Julinka zdravá a spokojená. Hlavně to zdraví. To se nedá vyvážit penězi ani jinými hmotnými statky. 

Být mámou mě naplňuje velkým štěstím. Můj život už není prázdný, teď jej vyplnilo to největší štěstí. Není pro mě nic víc. Snažím se být dobrá máma, a budu se jí snažit být pořád. Ale dokonalá máma nebudu, protože to není žádná z nás. Jenže to není podstatné. Nejdůležitější je láska. Já sama jsem v dětství dostala mateřské lásky málo. Moje máma je citově chladná, nepamatuju si, že by mě někdy vřele objala nebo mi upřímně řekla, že mě má ráda. To se snad nikdy nestalo. 

Ale pro pár facek, ještě když byla posilněná alkoholem, nikdy nešla daleko. V dětství jsem z ní měla často strach. Když se mnou dělala úkoly, neměla na to trpělivost, dostala záchvat zuřivosti, a to už jsem se nemohla soustředit vůbec na nic. Kamarádky a flaška vína jí byly vždycky přednější, a tak to zůstalo dodnes. 

Máme spolu velmi špatný vztah. Máma sem chodí na návštěvu, hlavně tedy za Julinkou, a já se nemůžu zbavit napětí, které vždycky cítím, když je tady. Necítím se dobře, a když si máma hraje s Julinkou, vyloženě mi to vadí. Problémem je totiž to, že máma má dojem, že se vztahy kupují penězi. Malé pořád něco nosí, i věci, které nepotřebujeme a nevyužijeme a když jí to slušně řeknu, tak odezva je žádná. 

Ale aspoň mi už nemluví do toho, jak to mám doma zařízené. Pořád jí něco vadilo, to, že mám dřevo vyskládané na hraničce v obýváku a další zdánlivé maličkosti. Nedokázala ani pochopit to, proč Julinka nemá dudlík. No, protože jsem usoudila, že ho nepotřebuje. Nikdy ho neměla a mít nebude, a já jsem na to hrdá. Pak vidím kolem sebe tříleté děti, které se pořád nemůžou odnaučit tomu, že už dudlík nepotřebují. Už z principu - něco dítěti dám, a postupem času mu to násilně seberu. 

Ne každá matka je "MÁMA." Taková je pravda. Moje sestřenice Nina, o které jsem už několikrát psala, se vzdala svého pětiletého syna kvůli drogám a pochybným známostem. Vždycky se nějak snaží zvednout ze dna, ale zatím to bohužel nedopadlo. A přitom měla všechno od začátku zdánlivě snadné. Dostala vybavený byt, rodiče jí štědře finančně přispívali, měla podporu v příteli. 

Jenže ji to doma prostě nedrželo. Syna dávala často někomu na hlídání a začala se scházet se špatnou partou. Přišly na řadu drogy, a to nejen marihuana, ale i ty tvrdší, takže syna si do své péče vzal Ninin přítel, a ta skončila v psychiatrické léčebně. Po propuštění si zase vzala synka k sobě, nastoupila do práce v nemocnici, kde dělala sestru na chirurgii. Jenže ouha - začala krást léky a prodávat je kamarádíčkům. Jednoho dne v práci udělali test na drogy, a Nina skončila okamžitě na dlažbě. 

Teď pořád práce střídá, nikde nevydrží, přítele sice má, ale ten je taky feťák. Nedávno u nich byla policie, protože miláček vzal do ruky nůž a v záchvatu absťáku rozřezal gauč. Ovšem nejsmutnější je, že ani ten chlapeček jí nestojí za to, aby se pokusila vést normální život. Má sice možnost si jej nějaké dny měsíci vzít k sobě, či jej navštívit, to přesně nevím, ale vůbec o to nejeví zájem.

Bude mít už pět let a mámu už prakticky nezná. Já jsem ještě Julinku za celou dobu nikomu na hlídání nedala. Máma si ji byla chvíli povozit v kočárku a já už jsem byla nervózní, kde jsou tak dlouho. Samozřejmě jí hlídá přítel, když je doma a já jedu do města na nákup. Ale i za tu chvilku je mi už hrozné smutno a těším se domů, a musím se dívat na Julinky fotky v telefonu. 

Všem dobrým mámám přeji vše nejlepší. Hlavně hodné a spokojené děti - a to bez ohledu na věk! Být mámou je sice někdy pěkná dřina, ale to všechno přeci stojí za to. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek neděle, Vaše Eliss ♥