Opona života

 Každý z nás si někdy určitě položil otázku, zda existuje život po smrti. Smrt je totiž vnímána jako konec, často i něco, čeho se máme bát. To, zda po smrti pokračuje naše bytí nějakým způsobem dál, patří mezi jednu z největších nezodpovězených záhad lidského bytí. Před několika lety jsem četla knihu Život po životě, napsal ji psycholog a lékař Raymond Moody, a zážitky z blízké smrti mnou opravdu zarezonovaly. 

Už odmala mě fascinovalo tajemno a záhady, věřím na duchy a v jistém slova smyslu i v existenci mimozemského života. A také jsem přesvědčena, že po smrti "něco" je. Nevím, zda peklo, či ráj. Ale dost blízká je mi myšlenka, že se po smrti vrátíme zpět, v jiném těle, se stejnou duší, a nepamatujeme si svůj minulý život. A pokud si jej pamatujeme, tak velmi málo, a jen do určitého věku, ovšem mohou mezi námi být i tací, kteří se rozpomenou i v dospělosti. 

Neměla jsem zážitek blízké smrti. Ale jednou jsem slyšela u nás doma ducha miminka. Před téměř padesáti lety tu zemřela pětiměsíční holčička. Byla to sestra mého přítele, on sám se narodil až více než rok poté, takže ji vůbec nezažil. Dvakrát se mi stalo, že jsem slyšela z obýváku podivný dětský pláč, který měl až hororový nádech. A vždy se to odehrálo v dny, kdy bylo výročí - buď narozeniny, nebo úmrtí. 

Přítel spal vedle mě, nic neslyšel. Je vyloučeno, že by se mi to zdálo. Byla jsem vzhůru, paralyzovaná strachy na posteli, nemohla jsem se vůbec hýbat. Dost to mnou otřáslo. Od té doby často na tu holčičku myslím, a co se narodila Julinka, je to ještě intenzivnější. Nedovedu si představit tu hrůzu, kterou musela máma od mého přítele zažít, když jí zemřela tak malá holčička. Pravidelně chodím na hřbitov zapálit svíčku a věřím, že to bylo nějaké znamení. 

Snad abychom nezapomněli, což se nestane. Je to zvláštní, nikdy jsem tu holčičku nepoznala, neviděla, ale hrozně s ní soucítím. A také to možná mělo být pošťouchnutí, ať už si konečně uděláme vlastní. Třeba se ta holčička vrátila v Julince, a mělo to tak zkrátka být. A nebo je to úplně jinak - ale každopádně, tehdy v noci, vím, co jsem slyšela a nikdo mi nikdy nevymluví, že se mi to jen zdálo. 

Zážitky z klinické smrti jsou něco úplně jiného, ale také zásadním způsobem ovlivňují pohled na to, co se s námi vlastně po smrti děje. Všechny tyto prožitky si jsou v zásadě velice podobné. Postižený slyší, jak jej lékař prohlašuje za mrtvého, povětšinou ze stropu místnosti sleduje své tělo a pokusy o to, přivést jej zpět k životu. Vznáší se nahoře jako jakási éterická bytost, mimo své fyzické tělo. 

Pak začnou přicházet duše zemřelých blízkých, aby jej přivítali. Najednou se objeví světelná bytost, která ho přiměje zrekapitulovat svůj dosavadní život. Všechno se to děje naprosto přirozeně, ale zvláštní jsou pocity radosti, lásky a míru, které tento zážitek provázejí. Nakonec dostane pokyn, že se má vrátit na zem. Případně dostane i na výběr - chce se vrátit, nebo jít do říše mrtvých? Návrat je většinou ta první volba - přeci je tu ještě tolik práce, kterou bychom chtěli vykonat, být se svými milovanými živými! 

Lidé, kteří prožili vidění v klinické smrti, se povětšinou setkávají s nedůvěrou, nepochopením. A také se jim tato věc velice těžko popisuje - jaká slova mohou popsat něco tak neskutečného? Kvituji s povděkem, že i vědci, například neurologové a psychiatři, se snaží na tyto zážitky koukat jako na seriózní věc, co se opravdu děje. A výzkumy v oblasti blízké smrti mají i potencionální přínos v jiných odvětvích medicíny, což je super. 

Nové poznatky třeba dokazují, že mozkové buňky přežívají hodiny až dny, než se nenávratně poškodí. To asi záleží i na tom, jak daný člověk zemřel, každopádně se mi to zdá poměrně zvláštní. Mozek přeci potřebuje kyslík, bez něj dochází rychle k fatálnímu poškození. Takže tomuto zjištění konkrétně moc nevěřím, přijde mi to, mírně řečeno, sporné. 

Zážitek z klinické smrti musí být bezesporu něco, co člověka poznamená poznamená na celý další život. Mnozí z těchto lidí potom třeba našli v životě větší smysl, a naučili se vážit věcí, které dřív považovali za samozřejmé. Někteří se upnuli ke vzdělání, náboženství, další zase našli smysl života v ochraně životního prostředí. Naopak získali odpor k materialismu, a zmizel strach ze smrti. 

Ono je asi těžké o něčem takovém otevřeně mluvit. Já sama jsem se také nikomu, krom přítele nesvěřila s tím, že jsem slyšela něco, co se nedá racionálně vysvětlit. O smrti, potažmo o tom, co se děje po smrti, se nemluví jednoduše. Většina z nás nechce přeci myslet, na to že umře, chceme žít, užívat si, radovat se. 

Přesto jsou národy, kde se pohřeb bere jako velká oslava. Dokonce si lidé šetří celý život, aby měli co nejhonosnější a nejkrásnější rozloučení. Někde se na pohřbu radují, a zpívají, oslavují smrt jako začátek něčeho nového, a vlastně přirozeného. Ale my bereme, vlastně logicky, smrt jako něco smutného. Přijdeme o milovaného, a i když víme, že se trápil bolestmi, které způsobila těžká nemoc, a je mu vlastně svým způsobem lépe, protože ho už nic nebolí, nemůžeme se s tím jen tak smířit. 

Smrt a umírání je pořád velké tabu. Nikdo se o tom nechce bavit, myslet na to, ale ta hrozba přeci visí nad každým z nás. A je důležité se zajímat o to, co se děje potom. Samozřejmě, v rámci zdravého rozumu, posedlost smrtí taky není nic moc hezký koníček, co si budeme vykládat. 

Já každopádně věřím v život po smrti, ale co si pod tímto pojmem představit, těžko posoudit. Možná naše duše pluje někde kolem, jako jakási éterická bytost, a dlíme u našich blízkých a dáváme na ně pozor. A pokud je potřeba, tak dáme svou přítomnost nějak najevo. Ale ne všechny duše jsou hodné, co si budeme vykládat, takže je určitě lepší obklopit se dobrými lidmi. Jenže to také není úplně jednoduché, že. 

Jednou se třeba dozvíme stoprocentní odpověď na otázku, co je vlastně po smrti. Někteří jsou ale přesvědčeni, že odpověď už znají. A co je vůbec nejdůležitější? Žít tak, abychom se nemuseli za své chování a důsledky svých činů stydět. Přeci jen se bude umírat lépe s vědomím, že jsem byl dobrý člověk než ten, co okradl vlastní rodinu o peníze a na všechny se vykašlal. I takové věci se bohužel v životě dějí. 

Život je velký dar, který nám byl dán, a musíme si jej užívat, co to jde. 

Co si o tomto myslíte Vy? Zažili lidé, kteří se probrali z klinické smrti, zážitky, které hromadně popisují? Opravdu před smrtí vidíme bílé světlo a bytost, která rozhodne, zda se vrátíme zpět na Zemi? Jak je možné, že lidé, kteří se vrátili zpět do života, dovedli třeba detailně popsat nástroje a oděv lékařů? 

Zažili jste někdy podobný zážitek jako já, že jste slyšeli podivné zvuky a hlasy, i když doma nikdo jiný nebyl? Věříte v život po smrti, nebo bude prostě jen nic...? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný velikonoční čas, Vaše Eliss ♥