Luxusní záležitost?

 Dlouhé roky, prakticky od doby, co jsem skončila studia a začala chodit do práce, jsem byla upnutá ke svému velkému přání a touze. A tou bylo mít miminko. Tak trochu jsem počítala s tím, že to půjde "rychle," v práci budu třeba půl roku, a pak nastoupím na mateřskou. Nakonec se ta doba protáhla skoro na čtyři roky. Dlouho se nám s přítelem nedařilo, a když to vloni na začátku roku konečně klaplo a těhotenský test mi ukázal dvě čárky, byla jsem štěstím bez sebe. 

Ze začátku jsem měla obavy, jestli těhotenství proběhne v pořádku, ale naštěstí to nebylo zdaleka tak strašné, jak jsem čekala. Vloni v srpnu jsem se stala nejšťastnější, protože jsem konečně MÁMA, a taky si to náležitě užívám. I když není vždy každý den zalitý sluncem! 

Minulý týden mě dost překvapil článek, který hovořil o pořízení dítěte jako o "luxusu, který není pro každého." Podle strmého poklesu porodnosti by se mohlo zdát, že je na tom opravdu něco pravdy. Pokusím se Vám tedy shrnout svou zkušenost. Hned jak jsem zjistila, že jsem těhotná, nastoupila jsem na neschopenku. Trápily mě nevolnosti, do toho se přihlásily křečové žíly, nakonec se ještě ve své kráse ukázala tříselná kýla, takže docela záhul. Příjem se mi tedy zkrouhnul, ale nijak strašné to nebylo. 

Moje nemocenská činila kolem třinácti, čtrnácti tisíc - v práci jsem neměla úplně špatné peníze, i díky častým přesčasům, takže to se dalo. Začala jsem z těch peněz pořizovat pomalu výbavičku. Snažila jsem se také příteli přispět na rekonstrukci bytu - malování, nové podlahy, ale větší část platil on sám. Něco jsem měla našetřeno, ale úspory padly za vybavení pro Julču. 

A to jsem drtivou většinu věcí koupila z druhé ruky. Postýlka i s matrací mě přišla na tři stovky, kolotoč a další vybavení postýlky - mantinely, deky, na další dvě. Pak jsem samozřejmě nakoupila do zásoby ty nejmenší plenky, vlhčené ubrousky a další kosmetiku. Pokud se koukáte po akcích, dá se to. Ale co si budeme nalhávat, je to všechno brutálně drahé. 

Kočárek, autosedačku, ty máme také z druhé ruky. Stejně jako přebalovací pult - samozřejmě podložku jsem koupila novou, ta stála tři sta korun, a zatím jsem musela koupit dvě, jelikož ta první se rozpadla. Oblečky, zavinovačku, fusak, to jsem všechno koupila od sousedky. Má holčičku o dva roky starší než Julča, obě jsou narozené v srpnu, takže i velikostně to sedí. 

Když něco vyřadí ze skříně, domluvíme se, a já si odkoupím to, co se mi líbí. Jediné, co chci, aby Julča měla opravdu nové, jsou boty. A to i ty nejmenší. Nechci jí dávat nějaké prošlapané botky, aby se jí v tom neničila noha. Hračky a další maličkosti jsem také nakoupila od kamarádek nebo spolužaček. Samozřejmě že k narozeninám, k Vánocům dostane i nové hračky. 

Po porodu začaly být největší položkou plenky, a pak také umělá mléčná výživa. Kupujeme Bebu, a pokud kupujete počáteční mléko do šesti měsíců, nesmí být ze zákona v akci. Jedna plechovka stojí šest set korun. Od půl roku Julinku už vůbec nekojím, takže kupuju Bebu 2. Jedna plechovka stojí 469 korun, když je akce. V lékárně Dr. Max mají často slevu - ale musíte koupit dvě plechovky, jinak sleva neplatí. Takže koupím dvě, a ty mám teď už na dost dlouho. 

Měsíčně ale musím koupit alespoň čtyři plechovky. Je to hodně individuální, kolik toho Julinka vypije, ale zdaleka to není tak strašné jako s tím počátečním mlékem, to jsme kupovali každou chvíli. Mléko je tedy velká položka rozpočtu. 

Dále tu jsou příkrmy. Někdy dělám i domácí, hlavně ovocné, jablka, jahody, mrkev, ale masové zatím kupuju ve skleničkách. V drogerii Rossmann mají i ty rybí, Julinka si maso teď hodně oblíbila, a mám z toho radost. Jedna sklenička vyjde plus minus na třicet korun. Na jeden den spotřebuju celkově dvě skleničky - někdy ani to ne, takže šedesát korun. K snídani dávám obilné kaše, jedno balení vyjde průměrně na sedmdesát korun. 

Střídám několik druhů, takže nedokážu říct, za jak dlouho spotřebujeme jedno balení, ale řekla bych, že tak týden a půl, přibližně. A to nám třeba babička občas něčím přilepší. 

Plenky, mléko, příkrmy, to je ten základ, co miminko potřebuje. Už nekupuju ani vlhčené ubrousky - role papírových ubrousků namočených ve vodě udělá stejnou službu a navíc mám jistotu, že nejsou napuštěné žádným chemickým sajrajtem. 

Rodičovský příspěvek jsem si rozvrhla na tři roky, protože u nás ve školce málokdy berou dvouleťáky. Každý měsíc desátého mi přijde na účet 9 700 korun. Z toho bych teoreticky měla uživit sebe i dítě. Zaplatím z toho napůl nájem a energie, plus internet. Zbyde mi něco kolem tří, čtyř tisíc. Z toho koupím dvě balení Beby, přesnídávky, plus nějakou kosmetiku, alespoň tři balení plen, a věci do domácnosti. Jídlo, povětšinou maso, ovoce, zeleninu, a najednou z rodičovského příspěvku nezbyde skoro nic.

Jasně, někdy si koupím nějakou maličkost i pro sebe, třeba knížku v akci nebo nové tričko. Ale na nějaké velké rozhazování to fakt není. 

Přítel vydělává v Německu, tam jsou trochu jiné platy než u nás, takže vyjdeme. Ale většinu táhne přítel. A že bych šla do práce, třeba na nějaký poloviční úvazek? To v našich podmínkách není možné. Máme jen jednu babičku - moji mámu - a ta chodí do práce. Přítel už rodiče nemá, zemřeli před lety. A dělat práci z domu, k tomu nemám moc důvěru, a ani nevím, jestli bych to zvládla.

K tomu rodičovskému příspěvku jsem nedostala ani porodné, ani přídavky - nemáte nárok, řekli mi na úřadech. Sice je to pár stovek, ale každá koruna se opravdu počítá. 

Ale jako hlavní problém vnímám to, že nemám pro Julču hlídání. Kdyby bylo nejhůř, vypomohl by můj bratr, švagrová nebo máma. Ale to je také dost problematické. Přítel už totiž jinou rodinu nemá, je sám, má jen nás, takže se musím spoléhat na sebe a na svou rodinu. Máma půjde do důchodu až za tři roky, to už bude Julča ve školce. To by bylo fajn, protože by mi mohla malou někdy vyzvednout, případně pohlídat, protože nevím, jak to budu mít s prací. V zemědělském družstvu, kde jsem pracovala, se hodně omezila výroba, úplně se zrušila produkce kozích a ovčích sýrů, což pro mě upřímně byl docela šok. 

Až bude Julča větší, je mi jasné, že náklady budou stoupat. Kroužky, obědy, pomůcky do školy, případně třeba tábor. Ale víte co? Neměnila bych. Nenapadlo by mě nemít dítě jen proto, že je to "drahé." Co dneska není drahé? 

A hlavně, penězi se nedá vyjádřit mateřská láska, pouto, které se svojí holčičkou mám, to bych nevyměnila za žádné peníze světa. 

Neříkám, že to není náročné. Je, ale když jsou dva lidé ochotni se kvůli tomu malému uzlíčku štěstí vzdát věcí, které považovali za samozřejmé, jde to. Samozřejmě, pokud má pár hypotéku, manželka skončí s dítětem doma a ten příjem jí klesne na necelých deset tisíc, je to problém. 

Pořád se v politické sféře mluví o tom, že je potřeba podporovat mladé rodiny k tomu, aby měli děti, ale to se moc neděje. Drahé bydlení, energie, případně nemožnost si to bydlení vůbec opatřit. U nás třeba funguje dobrý systém obecních bytů, kde je pronájem za hubičku. Ale těchto bytů je strašně málo, a valná většina je pro silně sociálně slabé, takže co vím z doslechu, ti nájemníci se tam velice často střídají. 

A velkým problémem je právě i to, že prarodiče nemohou fungovat tak jak by chtěli, protože jsou prostě pořád v práci. S tím, jak se posouvá věk odchodu do důchodu, je to čím dál horší. 

Mít dítě je ten největší životní dar, ale je to někdy složité. Proto se některým mladým párům a jejich nezájmu o založení potomka nedivím. Ale když se chce, zvládnout jde všechno, a já nikdy nebudu litovat, že mám Julinku. I kdybych sama v budoucnu neměla co jíst, pro svou holčičku udělám všechno. 

Dá se tedy opravdu říct, že pořízení dítěte je do jisté míry luxusní záležitostí. Ale jak to vyřešit, aby došlo k zvýšení porodnosti, není také tak jednoduché posoudit. Zvýšení rodičovského příspěvku, obnova jeslí, aby mohly matky dříve do práce, větší podpora výstavby nových bytů, možná. 

Ale nemít dítě z finančních důvodů, to by mě osobně nenapadlo. Jsem hodně spořivá, šetrná na peníze, a raději budu o hladu, než aby se Julinka neměla dobře. Tak to prostě je. A když není matka moc náročná v tom smyslu, že musí mít nutně všechno úplně nové, dá se to. To je fakt. 

Tohle nemá být nějaké lkaní nad těžkým osudem matek, ale čirá realita, protože bohužel takto to dnes je.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné dubnové dny, Vaše Eliss ♥