Které malé dítko rádo nemaluje, případně nevybarvuje obrázky? Pamatuju si ze školky, že i tam mezi mé oblíbené kratochvíle patřilo malování. Nejraději fixami, milovala jsem zářivé barvy, a malovala jsem všechno možné. Nejčastěji takové ty typické krajinky - sluníčko, tráva, mraky, domeček - pak třeba taky zvířátka, ale bavily mě i různé abstrakce, kdy jsem ani já sama nevěděla, co vlastně kreslím.
Jelikož jsem levák, tak moje malůvky nebyly žádná veledíla, ale bavilo mě to. Když jsem byla třeba i u babičky, taky jsem si tam ráda něco malovala - babička měla navíc voskovky, a ty jsem doma neměla, což bylo bezva. A i doma, o prázdninách, jsem vždycky vzala obyčejnou tužku, na stůl jsem postavila nějakou obyčejnou věc, třeba pomeranč, květináč, a kreslila jsem.
Někdy ve třetí nebo čtvrté třídě jsem začala chodit do výtvarky, jednou týdně, dojížděla jsem do základní umělecké školy. Tenkrát jsme ve škole dostali lístečky s tím, kdo se chce přihlásit. Šlo to ze začátku dost ztuha, jednak kvůli tomu leváctví, a taky jsem byla dost velký paličák, ráda jsem si dělala věci po svém, a některé mé výtvory byly slušně řečeno příšerné. Nechtěla jsem do výtvarky chodit, ale rodiče to považovali za důležité, a to zejména proto, že jsem měla problém s jemnou motorikou, což se podepisovalo na mém školním škrabopise.
Ale nemůžu říct, že by mě výtvarka vyloženě nebavila. Někdy to bylo fajn. Například když jsme batikovali trička, to bylo vskutku originální, pamatuju si, že jsem si udělala oranžové tričko hrající všemi odstíny oranžové, a nosila jsem ho dva roky, než jsem z něj vyrostla.
Fajn byla také technika linorytu, nebo rytí rydlem do fólie - pod průhlednou fólii jsme přišpendlili obrázek a ryli jsme, dalo se i různě tlačit podle intenzity stínování. Mimochodem, stínování obyčejnou tužkou mi nikdy nešlo, takové ty přechody z černé do světlé, to jsem nikdy nedokázala vychytat.
Se svými pracemi jsme se účastnili i soutěží. Dvakrát nebo třikrát jsem dostala ocenění, tuším, že se to jmenovalo Bienale, a tohle byl úžasný pocit. To, že se na můj obrázek někdo podíval a natolik se mu líbil, že jsem se dostala do užšího výběru. Táta si nechal jeden můj obrázek zarámovat, protože se mu líbil a já vím, že na mě byl moc hrdý. Dneska mi ten obrázek visí v ložnici. Je na něm krajina s oráčem v poli, to bylo právě ono rytí do fólie.
V devítce jsem se školou skončila, ale ještě jsem dělala absolventskou práci, na téma chodníky a cesty, fotila jsem všechny možné dlažby a štěrkové cesty, a pak jsem podle fotek malovala. Ráda na kroužek vzpomínám, nakonec jsem ráda, že mě tam rodiče přihlásili. Škrabopis se sice moc nezlepšil, ale přeci jen to bylo k něčemu dobré!
S nástupem na učňák a později na střední jsem tak nějak malovat přestala. Na oboru zahradnické práce jsme sice měli předmět kreslení, ale tam jsme dělali povětšinou jen různé druhy uměleckého písma do šablon, a to mě tedy moc nebavilo. Ale občas jsme si mohli kreslit, co jsme chtěli.
Vloni v létě se u mě poprvé objevily záchvaty panických atak. To, co jsem tehdy prožívala v týdnu, kdy jsem skončila na nemocenské, to už nikdy nechci prožívat. Nahromaděný stres z práce a vyčerpání se plně projevilo paradoxně až tehdy, když jsem skončila na neschopence kvůli aftům. To, že jsem najednou nedělala nic, ve mě vyvolalo pocity tak silné úzkosti, že to přerostlo až ve strach ze smrti, kdy jsem chodila nakonec spát s pocitem, že se mi zastaví srdce a dalšího dne se nedožiju.
Bylo to něco hrozného, do toho se ještě nabalily další problémy, hrozně mě tehdy trápilo, že jsme pořád nemohli počít miminko, a tohle vše se projevilo silnou úzkostí.
A tehdy jsem si koupila antistresové omalovánky. S dinosaury. A bylo to strašně fajn, něčím zaměstnat hlavu. Malovala jsem večer, ráno, a zjistila jsem, že už vůbec nemyslím na kraviny. Před spaním už to bylo trochu horší. ALe přesto mi to vybarvování obrázků nesmírně pomohlo. Uvolnila jsem se, nemusela jsem přemýšlet nad ničím jiným, než jakou barvou mám vybarvit dinosaurovi krk.
Tady je citace jednoho psychiatra, který doporučuje tyto omalovánky: "Soustředíme se na výběr barev a myslíme pouze na přítomný okamžik. Vypneme okolní hluk a poskytneme své mysli prostor soustředit se na pohyby, pocity a emoce."
A ono to tak opravdu je. Malování není jen pro děti. Ale je to na druhou stranu příležitost vrátit se zpět do dětství. Složitější vzory pomáhají trénovat i naši pozornost - nepřetáhnout, vybarvit to přesně! Soustředíme se právě i na výběr barev, necháváme naplno pracovat fantazii - proč by nemohl mít dinosaurus modrý jazyk nebo fialovou hlavu?
Vybarvování obrázků totiž zlepšuje právě jemnou motoriku a zručnost jako takovou. Podobně funguje třeba i vyšívání - tam je také potřeba zručnost.
Nejen vybarvování obrázků, ale i kreslení jako takové je skvělý způsob relaxace. Když se plně ponoříme do kreslení, oprostíme se od úzkosti. A svůj smysl má i takové to ledabylé čmárání, když třeba telefonujeme - já kdysi třeba kreslila kroužky, když jsem si vzala tužku a papír, abych si při telefonování poznamenala třeba čas objednávky k doktorovi.
Taky mám několik sešitů antistresových omalovánek , už je mám několik let . Ale taková ta mánie obecně rychle opadla . Výtvarku jsem moc nemusela , jak mám postižený ruce , nikdy mi to moc nešlo a na základce jsem z ní byla osvobozená a neznámkovali mě .
OdpovědětVymazat