Dobrý sluha, ale...

 Internet je svého druhu úžasný vynález, skýtá však mnohá úskalí, která si často ani neuvědomujeme. Jedním z nich je i velká přemíra informací, která nás zahltí, a může se lehce stát, že nás ovládne negace a špatná nálada. 

Já už roky nesleduji televizní zprávy. Televizi si pustím málokdy, a to i teď, co jsem doma. Někdy večer mě zaujme nějaký starší film na ČT, ale přes den nemám potřebu ji pouštět vůbec - maximálně tak jako kulisu k žehlení, a to nějaký z nabídky hudebních kanálů. Jenže i když se nedívám na zprávy, tak člověk pohybující se v online prostoru stejně některým zprávám zkrátka neuteče. 

Před rokem v červenci mě poprvé začaly přepadat záchvaty panických atak. Přiznám se, že do té doby jsem měla tendenci tuto nemoc zlehčovat, jako nějaký nesmysl a simulaci moderní doby. Jenže když vloni začaly v práci velké problémy s novým vedením, já měla tak šíleně rozházené pracovní směny - jednou jsem začínala ve čtyři, podruhé až v sedm, plus k tomu přesčasy, a navíc jsem cítila, že noví nadřízení se na nás dívají jako na nějaký póvl, prostě jsem toho měla fakt dost. 

Začalo to tím, že jsem dostala afty a k tomu ošklivý opar. Zdánlivá banalita. Nebylo to fakt nic hrozného, ale necítila jsem se dobře, tak jsem šla k doktorce, ony ty afty byly nepříjemné hlavně při jídle, kdy nateklé dásně dost bolely. Dostala jsem antibiotika, dvoje mastičky a neschopenku. A najednou jsem se cítila hrozně kvůli tomu, že jsem doma, dostala jsem strašný strach, že se to beze mě v práci nezvládne (to je samozřejmě hloupost), a tak nějak jsem najednou nevěděla co se sebou. 

Moc mi nepřidalo ani to, že jsem byla zrovna sama doma. A tehdy začaly ty první záchvaty úzkosti. V noci jsem nemohla spát a měla jsem pocit, že mi hrozně rychle buší srdce, a že určitě každou chvíli dostanu infarkt, nebo se mi zastaví náhle úplně. S tím ruku v ruce přišel iracionální strach ze smrti. Prostě jsem dostala strach, že usnu, a už se nevzbudím. 

A když se k tomu přidala bolest hlavy - což bylo docela určitě z nevyspání - začala jsem si na internetu hledat, co by mi asi tak mohlo být. Podle příznaků, co jsem zadala do vyhledavače, to bylo okamžitě jasné - musím mít na mozku nádor, jinak to prostě nemůže být! 

Dostala jsem hrozný strach, že fakt umřu, a tak jsem šla na kontrolu k doktorovi o něco dřív. Zmínila jsem to bušení srdce, to, že mě hrozně bolí hlava, a že se mi určitě něco děje s mozkem, určitě tam mám nádor nebo tak něco. Myslela jsem, že mě pošlou na nějaké vyšetření, ale místo toho jsem dostala žádanku k psychologovi.

A diagnóza zněla, samozřejmě panické ataky. Ten nahromaděný stres z práce se naplno projevil až ve chvíli, kdy jsem mohla odpočívat, a paradoxně jsem se místo toho zhroutila a začalo mi z toho prostě a jednoduše přeskakovat v hlavě. 

Už nějakou dobu mám klid, mám docela strach, co se mnou udělá psychika po porodu, ale chci to zvládnout, protože už nepůjde jen o mě, ale i o miminko.

Dost mě překvapilo, že podle posledních průzkumů přibývá lidí, kteří kontrolují své zdraví prostřednictvím internetu. Dokonce se pro to vžil pojem kyberchondrie. To je hovorový výraz pro člověka, který užívá internet k nadměrnému získávání informací o zdraví a zdravotní péči. To s sebou nese i různá diskuzní fóra a ne úplně ověřené "zdravotní" stránky, které nám můžou ve výsledku spíše ublížit. 

Těžko jako laik můžeme posoudit, zda to, co právě čteme, je založeno na pravdě. A taková "samodiagnostika" pomocí internetu není spolehlivá. Není to tak dávno, kdy samozvaní odborníci doporučovali proti rakovině pití Sava, nebo "zázračný" MMS, který vyléčí HIV, pásový opar, ale jedná se o roztok chlóru a dalších nebezpečných látek, které v lepším případě způsobí poleptání sliznice, v tom horším třeba i smrt.

Ono je totiž vlastně dost naivní, dá se říct až hloupé doufat, že se "proklikáme" k vlastní diagnóze. Internet nám neudělá krevní a další testy, nezměří nám krevní tlak, a hlavně má šílené tendence nás děsit. Podle nedávného průzkumu společnosti ESET téměř všichni Češi konzultují své zdravotní potíže na internetu, a sedm procent přiznává, že si vyhledává informace o svém zdraví takřka pravidelně.

A to už může být příznak kyberchondrie. Je samozřejmě v pořádku pečovat o své zdraví, ale nic se nemá přehánět, a právě to, že se na internetu dočteme, když nás bolí žaludek o tom, že máme dozajista rakovinu tlustého střeva, není nic příjemného, a ve spoustě jedincích to spustí paniku. 

Já mám třeba i zvyk, že když dostanu lékařskou zprávu, tak než ji předám lékaři, nafotím si ji, a doma si pak jednotlivé lékařské výrazy vyhledávám. To je spíše taková obyčejná zvědavost a zájem, ale může to také vést k nezdravému zájmu o své zdraví.

A tohle všechno může nakonec vést až k opravdové hypochondrii, což je vlastně také forma úzkostné poruchy. Hypochondři jsou až úzkostně zaměřeni na svůj zdravotní stav, jakákoliv menší odchylka či nevinné píchnutí v břiše v nich vyvolává pocit, že jsou nemocní. 

Před lety v naší ulici bydlela sousedka, která měla kolem čtyřicítky, nikdy v životě snad nepracovala, a její koníček bylo chození po doktorech. Každá návštěva sousedky se točila jen kolem toho, jaký má zrovna zdravotní problém. Jasně, je přirozené, že si člověk mezi řečí postěžuje, že ho něco bolí, nebo že zrovna řeší nějaký zdravotní problém, ale když se monolog daného jedince točí jen kolem zdraví, je to nepříjemné. 

Já osobně se nerada svěřuji kamarádům, a někdy ani blízkým ne, se svými zdravotními neduhy. Tak nějak mi to není úplně příjemné, a co úplně nenávidím je to, když někdo při líčení svých zdravotních problémů zabíhá až do velmi intimních detailů. To je mi pak hrozně nepříjemné a začnu najednou přemýšlet, zda nemám náhodou také příznaky oné nemoci...? 

Upřímně nechápu ani to, že někoho vyloženě baví chodit po všelijakých doktorech. Já se k nim snažím chodit co nejméně, a před každým vyšetřením trnu, jestli bude všechno v pořádku. Ale zase na druhou stranu, když už člověka fakt něco trápí, raději k lékaři, než se řídit nesmysly z internetu.

Je to fakt, že internet je dobrý sluha, ale svými špatně mířenými lékařskými radami se může zvrhnout ve zlého pána, a budeme se cítit ještě mnohem hůř! Proto - všeho s mírou, a někdy je fakt radši si některé příznaky raději "negooglit," a rovnou zajít k doktorovi, který nám dá jistotu.

Co si o tomto myslíte Vy? Také si někdy hledáte na internetu příznaky nemoci, které pociťujete, a máte z toho pak úzkost, že jste vážně nemocní, přitom se ve výsledku ukáže, že vlastně o nic vážného nejde? Nejsou některé "lékařské" rady, byť třeba míněné v dobrém, vyloženě škodlivé? Setkali jste se někdy s člověkem, který mluvil tak často a detailně o svých zdravotních problémech, až Vám to nebylo příjemné? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss♥