Mezinárodní den dětské knihy

 Na druhého dubna připadá každoročně můj oblíbený významný den, a sice Mezinárodní den dětské knihy. Letos to navíc vyšlo tak hezky, hned po Velikonočním pondělí. Druhý duben nebyl vybrán jen tak náhodou. Druhého dubna roku 1805 se v Dánsku narodil Hans Christian Andersen, který bývá právem označován jako Král pohádek. 

Mezi jeho nejznámější díla patří Císařovy nové šaty, Malá mořská víla, Sněhová královna či Ošklivé káčátko. Andersen ale rozhodně neměl pohádkový život. Vyrůstal v chudé rodině, a když mu v jedenácti letech zemřel otec, musel nastoupit do továrny. Ve čtrnácti letech se vydal do Kodaně, kde se živil jako neúspěšný herec, dokonce si postavil vlastní loutkové divadlo, a vymýšlel pro své loutky různé oblečky.

A odtud to byl už jen malý krůček k psaní pohádek pro ty nejmenší. Co jsem třeba vůbec nevěděla, že nepsal jen pohádky, ale i básničky, a dokonce romány. Když jsem naposledy třídila domácí knihovničku, tak jsem zjistila, že pohádky od Andersena tu vyloženě nemám, ale samozřejmě se objevují ve spoustě sbírek, které mám doma.

Knížky jsou něco, co mě provázelo už od raného dětství. Uměla jsem plynule číst, ještě než jsem šla do první třídy. Takže slabikář, čtení, později i pravopis, to mi nedělalo problémy. Naopak, čtení bylo odmalička mým velkým koníčkem, a zůstalo mi to tak dodnes. 

První knížka, na kterou si pamatuji, byla říkadla od Josefa Lady Svět zvířat. Živě si vzpomínám, jak jsem si jako hodně malá hrála na písku, a měla jsem tam s sebou i tuto knížku.

Knížka je vlastně takové leporelo, v tvrdých deskách a plátěné vazbě. Tak jsem při psaní tohoto článku horečně tuto knížku hledala, a nemohla jsem se dohledat. No nakonec jsem ji našla, jedná se o vydání z roku 1970. Krátké verše jsou doplněné velkými obrázky, celkově je tu pět listů. Ráda bych napsala, že mám knížku v zachovalém stavu, bohužel nikoli. 

Musím s hanbou přiznat, že moje první knížka je počmáraná, a celkově v ne moc dobrém stavu. Ale rok vydání mě utvrzuje v tom, že jsem ji zdědila po některém z rodičů, protože já jsem až ročník 1994, a v té době už toho knížka mohla mít dost za sebou. 

Na ukázku jedna z těch horších stránek. Vybarvená kolečka na červeno, k tomu modrý dým, modré čmáranice přes text. No fakt už nevím, jestli jsem to skutečně takto vybarvila já - ale je to dost pravděpodobné. Knížka už má fakt hodně za sebou, ale má pro mě spíše citovou, a takovou nostalgickou hodnotu. 

Ale těch úplně dětských knížek jsem doma moc neměla. Myslím tedy ty pro ty úplně nejmenší děti, kde jsou různá říkadla, písničky a obrázky. Valnou část jsem totiž při stěhování nechala bráchovi pro tehdy malé synovce. Jenže letos na konci léta se mi narodí miminko, tak jsem si říkala, že by bylo dobré se zásobit. Je pro mě důležité to, abych dítěti četla pohádky. Co důležité - já se na to hrozně těším. Jak jsem teď už delší dobu na neschopence, občas si ze zvědavosti pustím Výměnu manželek. Je to zajímavý sociologický průzkum do života našich spoluobčanů. 

A už několikrát jsem byla překvapená, když se objevily děti, kterým rodiče za celý život nepřečetli ani jednu pohádku před spaním. To mi přijde na jednu stranu, a až mě to šokovalo. Já čtení pohádek před spaním milovala. Nezapomenutelná atmosféra dětství, večerní přítmí, zapnutá lampička, a máma nebo táta mi čtou jednu z krátkých pohádek. To bylo něco kouzelného. 

Já si vždycky najdu čas na vyprávění nebo čtení pohádek. Vždyť je něco důležitějšího pro rozvoj dětské představivosti a fantazie? 

Na letošním bazárku vyřazených knih jsem koupila i tuto Velkou obrázkovou knížku pro malé děti. Bohumil Říha je známý hlavně Honzíkovou cestou - i tu mám doma v knihovničce, ještě na základce jsme ji na prvním stupni museli nosit povinně do školy, protože jsme si z ní četli. Tato obrázková knížka byla vydána v roce 1970, a doma jsem zjistila, že je tak trochu zastaralá. Samozřejmě byla poplatná době, takže se tu objevují mimo jiné pojmy jako soudruh, národní výbor, nebo Sovětský svaz. Tak úplně nevím, jestli si z této knížky budeme číst, ale na druhou stranu, proč ne. Může to být takový exkurz do minulosti, protože knížka je jinak hezky zachovalá, nepočmáraná, žádné potrhané listy.

Úplně vlevo je další leporelo - šest tvrdých stránek s obrázky zvířátek, tentokrát bez textu, což nevadí, ilustrace jsou krásné. Mazlíček Rek je tentokrát už v klasickém papírovém formátu, nechybí velká písmena a povedené ilustrace, tentokrát už bez nějakých politických agitek, je to fakt pěkné čtení. A jako poslední na fotce jsou Kamarádi se sluníčkem od Václava Čtvrtka.

Nechybí tu pohádky, písničky, básničky, je to takový mišmaš, výtisk, který mám doma, má uvnitř razítko ze školky, ale to ničemu nevadí. 

Vpravo je pro mě další poklad z knihobudky, který jsem vyměnila za detektivku. Košíček zlatých vajíček je knížka, ze které mi četla babička, když mě hlídávala. Třeba jsem byla nemocná, nebo byly prázdniny, já ležela na gauči pod dekou, a poslouchala jsem pohádky, později jsem je i několikrát přečetla sama. Bohužel se ten výtisk tenkrát někde ztratil. Ilustrace jsou od Jiřího Fixla, což je známý český ilustrátor, mám pár dalších knížek s jeho ilustracemi, tuším dvě encyklopedie. 

Jedná se o mix pohádek, říkadel, básniček, zejména z Ruska, Běloruska, ale i Ukrajiny. Bez těch krásných barevných ilustrací by to ale nebylo ono, mám velkou radost, že tuto sbírku pohádek mám, a budu ji opatrovat jako oko v hlavě. 

Vlevo je dobrodružný román Záhadné vody. Knížku jsem dostala za vysvědčení, když mi bylo jedenáct, to si pamatuju, protože hned po tom jsme jeli na chatu na oslavu, kde jsme byli několik dní, a já si právě po večerech tuto knížku četla. Dobrodružství dětí, kteří se rozdělili na Vlaštovky a Amazonky, a vyrážejí na malých plachetnicích prozkoumat a zakreslit neznámé území, přičemž se musejí vypořádat se spoustou nesnází.

Poprvé byla celosvětově kniha vydána v roce 1939, ale pro mladé dobrodruhy myslím nezestárla ani o trochu. České vydání, které mám doma, je z roku 2005.

Nakladatelství Albatros před lety vydávalo v edici KOD (Knihy odvahy a dobrodružství), zejména knihy pro mladé čtenáře, ale věřím, že zaujmou i leckterého dospělého. Z této edice jsem četla poměrně dost titulů. Mí rodiče je měli ve své knihovničce, několik jich bylo i u babičky, a pak také v obecní knihovně jich ještě před patnácti lety bylo požehnaně. 

Pokud bych měla vyzdvihnout zatím tu pro mě nejlepší, tak to budou Dva divoši od E. T. Setona, která pojednává o dvou chlapcích, kteří se rozhodli žít jako Indiáni. Tato knížka způsobila to, že jsem se do indiánských dobrodružství, potažmo do její kultury, zamilovala. 

Oba tyto tituly jsem si vypůjčila z knihodbudky. Můžete si všimnout, že ve Světech bez hranic mám záložku, zrovna dneska jsem začala číst. Jedná se o fantasy příběh, tak trochu i pohádku. Hlavní hrdina Carli má zachránit mladičkou princeznu Denée. A jak se zdá, na jeho úspěchu závisí rovnováha celého vesmíru. Přichází Carli snad z budoucnosti? 

Mám přečteno zatím jen asi dvacet stránek, ale neskutečně mě to vtáhlo, už se těším na večer, jak zase budu číst.

Pouští a pralesem jsem už kdysi měla půjčený z knihovny, ale tenkrát jsem se ke čtení nedostala. Tato knížka je dost známá, mám dojem, že jsme ji probírali i na základce v literatuře. Dvě unesené děti, Staš a Nela, projdou tisíce kilometrů. napřed Saharou, potom pralesy Afriky a přitom zažijí neuvěřitelná dobrodružství, ale také boj o život. Zvířata a nebezpečné nemoci jsou totiž všudypřítomná. 

V roce 1973 byl podle knižní předlohy natočen polský film, který má od recenzentů pěkné hodnocení.

To bude z dnešních dětských knížek vše. Samozřejmě i moderní knížky od současných autorů mají dětem určitě co nabídnout, ale já mám doma ty starší, takže nemám moc přehled. Ale zase je fakt, že vloni jsem koupila pěknou knižní sérii pro desetileté čtenáře, první díl se jmenoval Dusty: Kamarádi navždy. Knížky jsem přečetla, byla to pěkná oddechovka, a nakonec jsem je darovala do knihovny.

Mimochodem, knihovny u příležitosti Mezinárodního dne dětské knihy pořádají různé akce. U nás je to každoročně Nocování s Andersenem. Láska ke knihám je něco, co se nejčastěji dá vypěstovat právě v dětském věku. Ale vždycky je to na dobrovolnosti - pokud dítě nechce číst ve volném čase, tak prostě nezačne. A asi to není ani o tom, jestli doma čtou rodiče. Moji rodiče nikdy doma nečetli knihy, ani můj bratr ne, jsem v tomto ohledu taková černá ovce. Tak jsem zvědavá, jestli i moje dítko bude mít rádo knížky, nebo ne. Ale rozhodně nechci zase nezdravě ke čtení nutit - copak to k něčemu je? 

A co Vy? Také opatrujete své knížky z dětství? Myslíte, že dneska děti čtou čím dál méně? Věděli jste, že druhý duben je Mezinárodním dnem dětské knihy? Přečtete si i dnes knihu pro mladší ročníky, jako takové odpočinkové čtení? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥