Přeskočit na hlavní obsah

Sněžné bratrstvo (2023)

Článek obsahuje ke konci spoilery - vyzrazení závěru filmového děje. Pokud jste film neviděli, a ani jste neslyšeli o této události, a chcete být překvapení, jak to dopadne, doporučuji článek přestat číst kousek pod druhou fotografií. 

Jelikož včera bylo počasí pěkně vánoční, od rána až do večera padá sníh, tak jsme si s přítelem pustili tematický film. Už minulý týden mluvil o filmu, který má úžasné recenze, a tak jej prostě musíme vidět. Má se jednat o dobrodružné drama, navíc inspirované skutečnými událostmi, takže by se nám to mohlo líbit!

Když jsem se tedy podívala, o čem má Sněžné bratrstvo být, tak mi bylo jasné, že to opravdu musím vidět. Už těch osmdesát procent, které dali uživatelé na csfd.cz, bylo velmi lákavých. Už kdysi dávno jsem totiž o tragédii, o které měl film pojednávat, dost četla. Takže mi bylo zhruba jasné, co se tam bude odehrávat. Snímek točili v koprodukci Španělsko a Uruguay, a v současné době je ke zhlédnutí na Netflixu.

13. října 1972 letěl ragbyový tým z Montevidea na přátelské utkání do Santiaga de Chile. Na palubě bylo pětačtyřicet osob, včetně posádky a pár příbuzných hráčů. Let měl trvat přibližně hodinu, za příznivých podmínek. Jenže počasí ani zdaleka příhodné nebylo - vítr, déšť se sněhem, a hlavně nepřehledná mlha, to vše komplikovalo pilotům let. A snad i proto došlo k chybě. V domnění, že přeletěli pohoří, začal letoun klesat. Došlo k silným turbulencím. Jenže když před sebou piloti náhle uviděli útes, snažili se narychlo překážku překonat. 




Jenže to se nepovedlo, a došlo ke katastrofě. Ocas letounu se utrhl, následně se o skály odlomila i křídla. Zbytek trupu i s pasažéři přeletěl přes hřeben a dopadl na strmý svah. Velké štěstí v neštěstí bylo to, že sklon svahu ztlumil pád, takže dvacet sedm lidí náraz přežilo.

Ovšem ani ti, co bezprostřední náraz přežili, neměli vyhráno. Trup letadla totiž dopadl na to nejhorší možné místo, kvůli vysoko se tyčícím horám nebylo prakticky možné, aby jej spatřily záchranné helikoptéry a letadla, která se vydala po letadle pátrat. Nehledě na to, že kolem nebylo absolutně nic - jen sníh, led, holá pustina, hory, tenčící se zásoby jídla, a vysílačka kdesi v druhé časti letadla, která dopadla kdoví kam...

Po ztroskotání se rozhodli přeživší udělat si prostor ve vraku. Prvořadý úkol byl tedy odklidit mrtvé. Krutý mráz si začal velmi brzy vybírat daň na životech dalších členů týmů, hlavně na těch, kteří byli oslabeni, a nemocní. Při pádu totiž někteří zůstali zaklíněni, jiní si zase ošklivě polámali končetiny, a pokud se i do sebemenší rány dostane infekce, je to v nevyhovujících hygienických podmínkách hodně zlé. 

Jedinou komunikací s vnějším světem pro přeživší bylo rádio. A když se po deseti dnech dozvěděli, že pátrání po ragbyovém týmu bylo odvoláno, a bude pokračovat někdy v březnu, až roztaje sníh, vypukla beznaděj. Přestavte si ten pocit. Přežijete pád letadla, jste fyzicky oslabeni, třeba i zranění, máte hlad, nevíte, jestli se příští den ráno vůbec probudíte, a poslední naděje na záchranu je pryč...

A pak přišla další rána. Co může být horší než mráz, nedostatek jídla, beznaděj? 29. října trosečníky zasypala lavina. Ta zasypala kompletně celý vrak, což si vyžádalo život dalších osmi lidí, včetně kapitána týmu. 






Ale i přesto se ostatní snažili zachovávat vůli a bojovali o život. Nando Parrado, kterému tehdy bylo dvaadvacet let, přišel jako první s myšlenkou, jak hlad vyřešit. "Začnu jíst ty piloty za to, že nás sem dostali." Jelikož byla těla mrtvých venku ve sněhu, jednalo se vlastně o takovou přírodní ledničku, která uchovávala maso čerstvé. A protože hlad byl nesnesitelný, někteří začínali dokonce okusovat i své vlastní strupy, bylo na poradě rozhodnuto, že je prostě nutné uchýlit se ke kanibalismu. 

Sice to bylo přes jejich náboženské rozhodnutí velice těžké rozhodnutí. Ono by to vlastně bylo těžké pro každého člověka, bez ohledu na víru či rasu. Ale - proteiny a bílkoviny jsou potřeba. Takže buď sním svého kamaráda, nebo umřu. Co je horší? Eventuální možnost přežít, nebo smrt? 

Opravdu, člověk je schopný přežít naprosto šílené věci. A když ho pohání touha přežít, nechce se vzdát, tak udělá prakticky cokoliv. 

Dva měsíce už byli přeživší v pustině. V zimě, podchlazení v mizerných životních podmínkách, hladoví, někteří i nemocní. Bylo jasné, že pokud nedojde k nějakému zázraku, zemřou postupně všichni. Dvanáctého prosince se tedy rozhodl Nando Parrado a Roberto Canessa rozhodli, že se pokusí najít pomoc. Prostě půjdou, přejdou ty šílené hory. Buď zemřou po cestě, nebo ve vraku. Ale nebude pro ně lepší vědomí, že se alespoň pokusili něco pro sebe a ostatní udělat? 

Deset dní, a celkem sedmdesát kilometrů, to tito dva muži zvládli, než se jim podařilo najít pomoc. Narazili na starého pastevce, který byl oběma poutníkům najíst, a okamžitě zalarmoval místní úřady. Třiadvacátého prosince tedy dostaly některé rodiny ten nejkrásnější dárek. Trosečníci byli převezeni do nemocnice, kde se o ně staraly řádové sestry.

Jaký to musel být pocit úlevy, že přežili něco tak strašného. Jak museli být šťastní, že můžou ležet v posteli, moci se osprchovat, pomalu i jíst, to aby si žaludek pomalu zvykal? Ale na druhou stranu věřím, že někteří třebas měli i výčitky svědomí kvůli kanibalismu. Ale co je důležité - ve filmu bylo zmíněno, že někteří z kamarádů jim předtím udělili svědomí, aby snědli jejich ostatky, pokud zemřou.

Třeba to někteří z Vás mohou odsuzovat. Ale já trosečníky v žádném případě neodsuzuji. Dělali vše pro to, aby přežili, a kanibalismus byl prostě jejich poslední šance. Díky živinám získali potřebnou sílu navíc, a mohli přežít.




Sněžné bratrstvo na mě velmi zapůsobilo. Na konci jsem byla dojatá, a nechyběly ani slzičky. Takto silný příběh jsem dlouho neviděla. Pravidelní čtenáři o mně ví, že mám ráda horory. A toto předčilo všechny horory dohromady. Protože tohle byla hrůzná realita, která se ale stala silným příběhem o přežití.

Na začátku bezstarostná pohoda. Mladí kluci, někteří tak trochu frajírci, se těší na další zápas v rugby. Je vidět, že tento sport milují, navzdory pošťuchování mezi hráči se mají všichni rádi. Pěkné záběry z letadla ale brzy vystřídá tragédie.

Opravdu realisticky natočené záběry předcházející pádu. Turbulence, skřípot kovu, a najednou je letadlo na dva kusy. Některé scény nebyly vůbec pěkné, ale působilo to velmi věrně. Pohled na polámané končetiny, ozvěny nářku, panika, křik, to opravdu nebylo příjemné. A musím říci, že toto jsem snad v žádném filmu ještě neviděla.

Film je svým způsobem velmi klaustrofobický. Je zvláštní, že v určitém směru z něj čiší beznaděj, ale pak zase naděje, která nikdy neuvadá. Velké množství postav mi nevadilo, protože jak je uvedeno v názvu, jedná se opravdu o bratrstvo. Nejvíce sympatický mi byl Nando. Ten je vlastně ve filmu i vypravěčem, který tak trochu v pozadí vypráví  (nejen) svůj příběh.

Nejvíce šílené příběhy píše sám život. takový scénář by nikdo jen tak nevymyslel. Musím pochválit skvělý výběr lokací, úchvatnou kameru, podmanivou hudbu, a pak také hlavně ten herecký koncert. Mně neznámí španělští a argentinští herci zde předvedli něco opravdu dechberoucího. 

Dvě hodiny a dvacet minut dlouhý film mi uběhl jako voda. Celé mě to vtáhlo, a už nepustilo. Jak jsem byla tak trochu skeptická, tak jsem opravdu velmi ráda, že jsem měla tu čest film vidět. A hlavně ten závěr, to bylo na jednu stranu tak strašně smutné, na druhou dojemné, že jsem fakt bulela jak želva. Nikdo z nás si nedovede představit, co ti chlapíci tam v pustých horách museli vydržet.

A bratrstvo je v názvu uvedeno opravdu správně. Jsem si jistá, že to, co tam zažili, je muselo spojit nerozlučným přátelstvím na celý život. Když s někým bojujete o přežití, musí to být velmi, velmi silné pouto. 

Sněžné bratrstvo je opravdu povedený snímek z produkce Netflixu, který stojí za shlédnutí. V roce 1993 byl natočen film Přežít, který pojednává o stejné události. Na csfd.cz má pěkných sedmdesát osm procent. Tento film jsem neviděla, ale rozhodně se na něj v dohledné době podívám, abych mohla porovnat, které zpracování je lepší.

S filmem jsem opravdu spokojená, dlouho jsem neviděla tak pěkně zpracovaný film, který ale neždíme zbytečně z diváka emoce, což nemám moc ráda. Je drsný, syrový, chvílemi i brutální, ale tak to prostě v roce 1972 v andských horách bylo... Filmy podobného rázu je potřeba točit, aby se nezapomínalo na věci minulé. Pokud jste jej neviděli, rozhodne doporučuji, a hodnotila bych plnými pěti hvězdičkami.

A co Vy? Viděli jste tento film? Slyšeli jste nebo jste četli něco o tragédii letadla, ke které došlo v roce 1972? Máte rádi filmy podle skutečných událostí? Viděli jste Přežít? Zaujala Vás recenze? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. O tom jsem nikdy neslyšela , mám ráda filmy podle skutečných událostí , ale jak co . Takový ty o přežití po nehodách a tak moc ne , spíš takový ty životopisný nebo nějaký krimi případy .

    OdpovědětVymazat
  2. Kdysi jsem viděl film podle skutečných událostí o pádu letadla do amazonského pralesa. Jmenoval se "Zázraky se dějí".

    OdpovědětVymazat
  3. neznám a ani mě to tedy neláká :) tohle není nic pro mě :)

    OdpovědětVymazat
  4. O té dávné události vím, film o ní jsem neviděl.

    OdpovědětVymazat
  5. Četla a viděla jsem starý i nový film.Více se mi líbil ten starší Přežít.Pokud se to dá,tak říct.
    Hezký večer

    OdpovědětVymazat
  6. Viděla jsem stejný film jako Tlustjoch " Zázraky se dějí". Bylo to opravdu hezky natočené a dost napínavé. Na tu leteckou nehodu mladých hráčů ragby v Andách, si pamatuji, ale to je jiná nehoda než ta ve filmu "Zázraky se dějí"....

    OdpovědětVymazat
  7. O události jsem neslyšela, díky, že jsi mi o ní řekla. Muselo to být strašné! Já byla v sobotu po dlouhé době v kině na Tancuj Matyldo. Také povedené. Na konci jsem brečela.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula