Přecitlivělost není slabost

 Když jsem byla na základce, těžko jsem si hledala kamarády. Vždycky jsem byla hodně tiché, stydlivé dítě, které si těžko zvykalo na nové prostředí. Dodnes si živě pamatuji, jak jsem první den ve školce celý probrečela, protože jsem chtěla za mámou. 

To mi vydrželo celé studium. Jsem hodně zakřiknutá, nerada se někomu svěřuju se svými pocity, a mám problém o sobě mluvit. A když se mi něco nelíbí, tak ty negativní emoce v sobě dost dlouho potlačuju. Vloni jsem měla velké psychické problémy v práci. Začalo to přidáváním dalších výrobků, pokračovalo to navýšením pracovní doby, a úplný vrchol pro mě bylo, když jsem měla pracovní směny snad každý den jiné. Ono je dost náročné vstát do práce ve tři. Jenže když jeden den vstávám ve tři, další až ve čtyři, a příští den mi šéf oznámí, že stačí přijít až na sedmou, tak jsem měla pekelně rozházený biorytmus.

Hodně v tomto ohledu zapracovalo nové vedení. Bývalý šéf směny mi přišel takový víc empatický. Jenže z tohoto nového vedoucího tak nějak cítím, že námi pohrdá, a neváží si naší práce. Když se mnou mluví, tak úplně cítím v hlase tu jeho aroganci a povýšenost. Přitom je to člověk o pár měsíců mladší než já. A i díky návalu práce, stresu, kdy jsem domů chodila pozdě, nic už nestíhala, nemluvě o nařízených přesčasech, které se nám nikdo ani neobtěžoval oznámit dva týdny předem, jak je to psáno v zákoníku práce.

A tak jsem se toho loni v létě sesypala. Začaly mi silné záchvaty úzkosti, které přerostly do panických atak, které zašly tak daleko, až jsem měla strach usnout, protože jsem se šíleně bála, že ve spánku umřu. Já vím, že to může znít směšně, ale ten dlouhodobý stres mě zlomil. Prvním varovným příznakem už mi mělo být to, že jsem se v práci hrozně vztekala. Někdy jsem pěnila jen v duchu, ale když jsem byla sama v šatně, začala jsem třeba vzteky kopat do nohy od stolu. Úplně jsem cítila, jak mě ty negativní emoce ovládají, a já nevím, jak proti tomu bojovat.

Jenže když jsem se najednou ocitla s psychickými problémy na neschopence, tehdy tělo vyplo, a bylo to paradoxně ještě horší. Nakonec mi pomohla až psycholožka, která je strašně fajn, protože cítím, že někoho konečně zajímá, co mu říkám. Nebaví mě, když někomu něco vykládám, a dotyčného to vůbec nezajímá, jen tupě kýve na souhlas - toto je má předchozí zkušenost s ambulantní psychologickou péčí. 

A právě psycholožka mi vysvětlila, že jsem extrémně přecitlivělý člověk, a že tedy sklon k úzkostem mám daný. Ale dá se s tím pracovat.

Někdy se mě fakt citově dotýkají věci, které jsou zdánlivě kravinami. Před čtyřmi lety jsme měli v práci na záskok novou kolegyni, a já si s ní úplně nesedla. Její pracovní morálka byla bídná, a navíc jsem jí musela minimálně pětkrát říkat, co po ní vlastně chci. Ovšem když měla být přestávka, to si klidně udělala o deset minut dříve. No a slečna si na mě šla stěžovat vedoucímu. Ten se mnou o tom mluvil, samozřejmě stál na mojí straně, moc dobře viděl, co je slečna zač, a také skončila ve zkušební době.

Chtěli byste kolegu, který třikrát do týdne zaspí, věčně chodí ven kouřit, a většinu práce nechá na vás, protože je prostě líný jak veš? Asi ne, co. Jenže mě se tehdy velmi dotklo to, co o mně kolegyně tvrdila šéfovi. Nebylo to nic lichotivého, drtivá většina těch věcí byla vymyšlených - ačkoliv i já vím, že nějaké nedostatky mám, samozřejmě.

A právě když se mi něco podobného stane, mám sklony o věcech moc přemýšlet. Pořád dokola se mi to přemílá v hlavě, a já to nedokážu dostat pryč.

Dost trefně poznamenala paní doktorka, že některé věci prostě dlouho trávím. Samozřejmě myšlenkově. Je to opravdu těžké, když mozek nejde zastavit, pořád mi nabízí jednu a tu samou situaci, která se stala třeba před týdnem, a já nad tím pořád přemýšlím. Jsem celkově založením hodně přemýšlivý člověk, a činí mi velké potíže se pořádně uvolnit. Ale zkouším různé meditace, svalovou relaxaci, a je to vlastně ve výsledku hrozně fajn, i když je to pro mě těžké. 

Ale zase na druhou stranu je přecitlivělost i někdy ku prospěchu. A to hlavně při vnímání radostných emocí. Když se třeba bráchovi narodilo miminko, brečela jsem skoro pořád. Vždycky jsem si na to vzpomněla, a zaplavila mě tak silná vlna dojetí, že mi vždycky ukápla nějaká ta slza. 

Hodně kamarádek mi říká, že jsem velmi empatická. Ráda naslouchám tomu, kdo se mi chce svěřit. Na učňáku jsem měla spolužáka, který byl pro ostatní tak trochu zvláštní. Měl svou specifickou víru v Boha, rád se bavil o různých filozofických věcech. Na to, že nám bylo devatenáct, tak byl, co se týče určitých odvětví, velmi sečtělý. A když začal svoje teze vyprávět spolužákům, většina se mu smála, nebo jej velmi nevybíravě poslali do pr.... Ale mě to nikdy nevadilo. Když jsme spolu byli třeba na praxi celý den v umývárce nádobí, ráda jsem jeho proslovy poslouchala. Bylo to něco velmi zvláštního, možná praštěného, ale proč se nad tím alespoň nezamyslet, než si utahovat z někoho, kdo je jiný? 

Před asi třemi lety jsem měla doma zvláštní zážitek. Bylo to v listopadu. V noci jsem se vzbudila, protože jsem slyšela z obýváku divné zvuky. Když jsem se dostatečně probrala, uvědomila jsem si, že je to dětský pláč, který vycházel přesně z místa v rohu, kde jsme mívali televizi. Nebyl to klasický pláč - znělo to tak nějak hrůzostrašně, protože pláč se později přelil do satanistického smíchu, při kterém mi fakt tuhla krev v žilách.

Jsem si jistá, že to nebyl sen. Ráno jsem to říkala přítelovi, ten se divil, že on nic neslyšel, a snažil se to dost bagatelizovat. Ovšem když jsem se večer hrabala v krabici v dokumentech, bylo mi to rázem jasné. Ještě než se přítel narodil, jeho rodiče měli dcerku, Emičku, která zemřela v půl roce na sepsi. Úmrtní list, mi potvrdil, že holčička zemřela přesně před čtyřiceti dvěma lety. 

Celý den mě z toho nepříjemně mrazilo v zádech. To přece nemohla být náhoda. Ještě ten den jsme šli holčičce zapálit na hřbitov svíčku, kam teď chodíme pravidelněji. Na poličce v pokoji mám i její jedinou fotku, a vždycky když ji uvidím, zabolí mě u srdce.

Už nikdy se podobný zážitek neopakoval, přesto na mě hluboce zapůsobil. Nechci v žádném případě tvrdit, že jsem nějaké médium, to rozhodně ne. Jen možná tato moje přecitlivělost způsobila, že jsem slyšela něco, co třeba jen tak někdo slyšet nemůže. Ale nevím, každopádně to bylo velmi zvláštní. 

Rozhodně si myslím, že přecitlivělost není slabost. Jsou sice situace, kdy jsou přehnané emoce dost na obtíž. Ale raději budu emoční, než citově prázdný člověk, který se neusměje jinak než falešně, a neumí se pořádně radovat.

Co si o tomto myslíte Vy? Jste také někdy přecitlivělí? Dojímáte se často u filmů, nebo třeba i u knížek? Myslíte, že je dobré potlačovat špatné emoce v sobě? Má být silná schopnost empatie, potažmo přecitlivělost, brána jako slabost? Napište mi Vaše názory do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥