Knižní recenze 334 Dům vzpomínek

 Autor: Barbara Woodová 

Žánr: Romantický, Historický, Mysteriózní, Román

Mé hodnocení: 50%

Obsah: Sedmadvacetiletá Andrea se po téměř čtvrt století vrací do svého rodného městečka Warrington v Anglii. Vyrůstala totiž v Americe, kam se její rodiče přestěhovali, když jí byly pouhé dva roky. Nyní se vrací do rodného domu své matky, aby navštívila nemocného dědečka. Původně měla jet za babičkou její matka, ta ale kvůli náhlé operaci nohy zůstala upoutána na lůžko. 

Andrea nemá velkou chuť setkat se po tolika letech s anglickým příbuzenstvem, na které nemá žádné vzpomínky. Ale cestu k babičce bere jako únik od svých milostných trápení - před pár dny se rozešla s Dougem. Potřebuje se s celou situací nějak sama vnitřně srovnat. 

Jenže když v doprovodu své tety Elsie poprvé vejde do onoho domu, hned na první pohled vycítí, že v něm něco není v pořádku. Není to tím, že je dům tak obrovský, ač se neliší svou honosností od těch ostatních v ulici. A vypadá to, že na vině nebude ani mizerné vytápění - babička topí plynem, který nejenže neustále blbne, ale ani tak nemá šanci dům pořádně vytopit. Může za to podivné zjevení ženy ve starodávných šatech, které se kolem Andrey mihne! 

Ale na vině může být únava z dlouhého letu, odlišné časové pásmo, a pak taky nezvyklé, cizí prostředí, tak odlišné od slunečného Los Angeles! Andrea se seznamuje se svou babičkou, kterou vidí prvně v životě, a zabydluje se v domě. Je opravdu studený, stěny jsou tlusté, a topení opravdu nestíhá celý dům vytopit.

Andrea se seznamuje s babičkou, je pro ni velmi zvláštní si s ní po tolika letech povídat. Hned po obědě se jede i s tetou na návštěvu do nemocnice za dědečkem. Ten je ve velmi špatném stavu, podle prognóz lékařů mu již moc času nezbývá... Andrea ale ke své rodině žádné velké pouto necítí. Snad je to tím, že je tolik let neviděla, ale dědeček je pro ni naprosto cizí člověk, a žádnou vřelou rodinnou náklonost necítí ani k tetě a strýčkovi. 

Když Andrea najde staré rodinné album, začne se zajímat o minulost rodiny Townsendových. Ale babička nechce o dědečkově rodině vůbec mluvit. Zdá se, že černou ovcí rodiny je Victor Townsend. Z náznaků Andrea pochopí, že právě on způsobil v celé rodině strašlivé věci, Dívku dům fascinuje, cítí, jak k ní jakýmsi záhadným způsobem promlouvá, a chce ji lapit do své moci.

Největší překvapení ovšem přijde, když je jí jakýmsi časovým oknem umožněno cestovat do minulosti, poznat tak Victora Townsenda a jeho dva sourozence, Johna a Harrietu. Tyto výlety do minulosti jsou velice zvláštní, předchází jim vždy tklivá hudba na klavír a zastavený tikot hodin. Andrea se tedy začíná výhradně soustředit hlavně na minulost své rodiny, která ji ale až nebezpečně stahuje k sobě. Dokonce jí už ani nevadí ten strašný chlad uvnitř domu...

Rozvíjí se tu před ní fascinující rodinný příběh, který se jí týká víc, než si myslí. 

Byl opravdu Victor rodinný vyvrhel, nebo se jeho příběh odehrál úplně jinak? Andrea dlouho nedovede pochopit, proč právě ona získala tu výhodu vracet se tolik let nazpátek. Otázkou ovšem také je, zda je to výhoda? Dům vzpomínek v sobě skrývá mnoho skrytého rodinného trápení a tajemství, která měla raději zůstat skryta v minulosti. 

Zvládne se Andrea s minulostí své rodiny vypořádat, a pomůže jí to pochopit, co vlastně od života očekává? 

Hodnocení: Dům vzpomínek jsem si koupila asi tak před půl rokem v internetovém antikvariátu. Tenkrát jsem od autorky ještě nic nečetla, anotace vypadala zajímavě, očekávala jsem historický román s prvky tajemna. 

Než jsem se ale dostala k Domu vzpomínek, v knihobudce jsem natrefila na další autorčin román s názvem Hra osudu. Tato knížka se mi líbila tak napůl, moje pocity z ní byly víceméně rozpačité. Delší čas jsem tedy váhala, zda zkusit další autorčin počin. Minulý týden jsem dělala generální úklid v domácí knihovničce, a natrefila jsem právě na tuto knížku. 

Měla jsem chuť na něco odlehčenějšího, tak jsem se dala do čtení. Barbara Wood má hodně zvláštní styl psaní. Nevím, jestli je to tím, nebo odfláknutým překladem, ale slohově to na mě od začátku působilo dost těžkopádně, a nebylo vůbec jednoduché se pořádně začíst.

Postav tu není mnoho - Andrea, její prarodiče, teta a strýček, plus pár rodinných příslušníků z minulosti. Problémem ale byla velká charakterová plochost jednotlivých postav. A taky mi hlavní hrdinka Andrea přišla rozmazlená, na svůj věk strašně nevyspělá, a taky s prominutím ukňouraná. No a strašně mi připomínala hrdinku minulého románu, který jsem zmiňovala, Lydii, ta byla také tak podivně psychicky nevyrovnaná...

Děj mohl být na můj vkus trochu dramatičtější. Já vím, že od knížky, která byla vydána poprvé v roce 1979, se nedá čekat asi příliš moderních prvků, přesto jsem se u čtení opravdu dost nudila. Hlavně pasáže z babiččina domu, které předcházely Andreinu snění - navlas se opakující scény. Babička sedí v křesle, usíná, tikot hodin se zastaví, a najednou se vrátí hrdinka v čase.

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se tu musí dívka nudit. Snídaně, povídání s babičkou, která si věčně stěžovala na svou artritidu, a nekonečný chlad, který prostupoval celým domem. Jako vážně - co jiného krom sezení v křesle, občasné sprchy a polehávání na sofa tu dívka dělala? Jasně, návštěvy u dědečka, ale ty byly vždycky dost rychlé. A takto to šlo pořád dokola.

Andrea mi pak začala být fakt nesympatická - nechá se obsluhovat starou babičkou, která sotva chodí, neuklízí, občas se jde projít na zahradu, a jinak nuda. 

Příběh z minulosti je ale pojatý originálněji. Jenže mi tu zase chyběl hlubší popis postav, ale Viktora jsem od první chvíle nesnášela, ač není někdy dobré dát na první dojem! Tato zápletka byla vymyšlena hezky, místy to bylo trochu kýčovité, ale bavilo mě to rozplétání kořenů z minulosti. Ale trochu podivná mi přišla Andreina zamilovanost, která přišla ke konci knihy, to už mi přišlo zbytečné, a hlavně pěkně postavené na hlavu...

Škoda, že to nebylo pojato trochu originálněji, chtělo to více zapracovat na slohu, pohrát si se slovíčky, a hlavně tedy více charakterizovat postavy. Vůbec nebylo patrné, čím se vlastně Andrea v Los Angeles předtím živila, jen tu bylo pár zmínek o jejím příteli. 

Dům vzpomínek je podprůměrným románem, v dnešní době, která je knihami doslova přesycená, už asi nemá moc co nabídnout. Nudné čtení okořeněné zajímavou historickou linkou. Ale to je na dobrou knihu dost málo! Knížku můžu doporučit jen v případě, pokud sháníte něco velmi nenáročného ke čtení... 

A co Vy? Četli jste něco od Barbary Wood? Máte rádi historické romány? Zaujala Vás recenze? Také Vám vadí, když jsou v knížce všechny postavy charakterově ploché? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥