Název dnešního článku jsem si s dovolením vypůjčila od CNN Prima News, kde byl vysílám pořad se tejným názvem, a čirou náhodou jsem kousek zahlédla večer při projíždění televizních stanic. Na YouTube jsem našla tento pořad s poněkud "poutavějším" titulkem: "Řezání, pálení i sebevraždy. České děti se topí v pandemii deprese. V čem selhávají rodiče?"
Toto téma je závažnější, než se na první pohled může zdát. Na začátku října vyšel na Novinkách tento článek: "Až 40 procent deváťáků v Česku má podle studie známky střední či těžké deprese." Pod perexem v článku se píše, že data byla získávána v květnu a červnu letošního roku u více než 6 000 žáků ve všech krajích. Další číslo je také šokující - 30 procent žáků má trpět úzkostmi - tady už ovšem není napsáno, zda se jedná také o deváťáky.
Co s tím? Opravdu nám roste nová generace dětí, které budou trpět úzkostmi, depresemi, budou už v raném věku polykat pilulky štěstí, a vlastně budou tak nějak tápat, čeho chtějí v životě dosáhnout, a co vlastně chtějí dělat? A kde je chyba - na straně rodičů a jejich výchovy, nebo zde selhává školní systém?
Generace dnešních dětí na základkách vyrůstá už v těsném sepětí s moderními technologiemi. Chytrý dotykový mobil mají dnes už určitě i děti na prvním stupni. A to může být také tak trochu kámen úrazu. Mobil je samozřejmě pro děti v určitém ohledu fajn - rodiče se s nimi mohou kdykoliv spojit, vědí, kde se dítě aktuálně zrovna nachází.
Dětí závislých na mobilu totiž skokově přibylo, a někteří lékaři už bijí na poplach. Závislost na mobilu u dítěte není rozhodně žádným banálním problémem. V některých případech dokonce došlo k napadení ze strany dítěte - například když se rodič pokusil dítěti sebrat mobil či zakázat počítač... Jistě, tohle už jsou extrémní případy, ale přece. Když jedu autobusem, kterým jezdí ráno děti do školy, nebo občas projdu kolem školní budovy, když jsou děti ze školy domů, drtivá většina má v ruce mobil.
Není tohle taky důvod toho, proč u dětí narůstá psychická nepohoda? Přeci jen, děti už se přestávají bavit mezi sebou navzájem, raději hledí do mobilů na ten virtuální svět. Neříkám, že se to týká většiny, ale skoro většiny ano... Děti milují různé YouTubery, hltají sociální sítě, kde sledují své idoly. A samozřejmě většina chce být jako ti úžasní kluci a holky, kteří na ně koukají z displejů mobilů či počítačů.
Jenže ne každý rodič má na to, aby dítěti koupit drahé a značkové věci, které propagují profesionální YouTubeři. A nemůže se pak takové dítě cítit méněcenné? Nemám to, co mají ostatní, tak jsem tak trochu vyvrhel? Ale tohle se zrovna asi týká tak trochu každé generace, že děti mají tendence se posmívat těm, co jsou jiní. Já sama jsem to zažila před lety, když jsem na základce byla na lyžáku se třídou. Většina měla pěkné lyžařské boty, jen já jsem měla starší typ, protože rodiče prostě narychlo jiné nesehnali, a přece kvůli deseti dnům nebudou za tolik peněz kupovat nové - což je pochopitelné.
Samozřejmě se mi spolužáci smáli, co to mám za hrozné boty. Byly pohodlné, nepromokavé, jen byly prostě starší. Bylo mi to tehdy fakt hrozně líto, že jsem se stala terčem posměchu jen kvůli starým botám na lyže. A je jedno, jestli je člověku deset, nebo čtrnáct, tohle by zamávalo s každým bez ohledu na věk.
Sociální sítě, chytré mobily nás sice bezvadně dostávají do virtuálního světa, ale ten kolem, který máme venku za okny, už často nestíháme vnímat. To samé se týká i dětí. Ještě před deseti lety jsem u nás na vesnici vídávala děti hrát si venku, za každého počasí. Dneska je zázrak potkat hlouček dětí venku. Já vím, že některé mají různé kroužky a aktivity po škole, což je super. Ale to se zase netýká všech dětí.
Jsem ráda, že jsem dětství trávila hodně venku, běháním po po polích, po lese, stavěním bunkrů, vymýšlením různých her. Neměla jsem moc kamarádů, ale bavilo mě hrát si venku i samotnou.
Ale jeden příklad z mého okolí. Sousedka má dvě děti, obě navštěvují druhý stupeň na základce. Dřív kluci hodně jezdili na kolech. Teď je vídám, jenom jak přijdou ze školy, a zapadnou domů. Nikdy jsem je neviděla hrát si na zahradě třeba s kamarády, nebo v nějakém hloučku ostatních kluků. A to máte vidět ten kyselý výraz, když některý z nich venčí psa! To jde prostě vidět, jak jsou naštvaní, že musí jít pár kroků se psem. To je opravdu výraz k nezaplacení... Já si procházky se Žofkou vždycky užívám, jsem ráda, že ji mám.
To je ale taky věc výchovy, jak to má kdo z rodičů nastavené. Rozhodně si myslím, že dnešní děti jsou před rodiči více uzavřené. A ono by přitom někdy stačila prostá věc - popovídat si. Komunikace je ve vztahu to nejdůležitější. Pokud ale dítě neřekne, co ho trápí, nebo má pocit, že to rodiče nezajímá, tak to dusí v sobě, a na psychické problémy je zaděláno.
V souvislosti s tímto se hodně mluví i o tom, že chybí dětští psychologové. Vím, že na naší základní škole teď jednoho dětského psychologa mají, ale když jsem školu navštěvovala já, ještě tu nepracoval, ale měli jsme tu k dispozici výchovnou poradkyni, se kterou se taky mohly probírat různé problémy, vím, že se u ní několikrát řešila šikana mezi žáky a podobně.
Na rovinu - nechtěla bych být dneska dítětem a chodit na základku. Jsem ráda, že jsem chodila do školy v době, kdy ještě nebyla éra chytrých telefonů, kdy jsme nebyli tak zahlceni virtuálním světem a přemírou informací, které nabízí. Také jsme měli svoje školní radosti a starosti, ale byli jsme si i přesto tak nějak všichni blíž. Nevím o tom, že by někdo kdy měl v naší třídě nějaký psychický problém nebo sklony k depresím.
Ona opravdu dnešní generace to má v mnoha ohledech těžké. Otázkou zůstává - co z některých dětí, kteří mají už teď psychické problémy a úzkosti, vyroste? Přijde mi to hrozně znepokojující a prostě strašné, že se děti potýkají s psychickými problémy, které kolikrát nezažijí ani někteří dospělí.
Někteří odborníci označují dnešní generaci pojmem "sněhové vločky." Jedná se o lidi narozené mezi lety 1995 až 2010. "Sněhové vločky" mají být až přehnaně citlivé, spíše zaměřené na sebe, a hlavně na svou jedinečnost. No, do této kategorie spadám rokem narození ještě i já...
Sněhové vločky vykazují psychickou křehkost, snadno se urážejí, a mají mít sníženou odolnost vůči stresu. Neříkám, že se v některých bodech taky trochu nepoznávám, hlavně tedy ta psychická křehkost, jedinečná si rozhodně nepřipadám, ale ano, kritiku často nesnáším zrovna nejlépe.
Jak tedy pomoci dnešním dětem, které trápí psychická nepohoda? To je asi hrozně těžká otázka. Pomůže psycholog? Nebo rodiče? Někdo třeba může namítnout, že stačí dítěti zakázat mobil, pořádně ho zaměstnat domácími pracemi, a už nebude mít čas na psychickou nepohodu, což může mít ve své podstatě něco do sebe...
Hlavně přeji dnešním dětem opravdové dětství, hraní s kamarády venku, a méně prožívání toho virtuálního světa. Vždyť venku na louce je tak krásně, to žádné placaté krabičky s barevnými obrázky nenahradí.
Co si o tomto myslíte Vy? Mají dnešní děti více sklon k depresím a psychické nepohodě? Je to dáno dobou, nebo například školstvím, které na ně klade vysoké nároky? Nemají děti úzkosti ze závislosti na mobilu, kdy jsou příliš spjaty s virtuálním světem? Nemůže být částečná vina i na rodičích, protože se svými dětmi málo komunikují? Napište mi do komentářů Vaše názory!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásné mrazivé pondělí, Vaše Eliss ♥
Tak to je těžký a upřímně nevím, co si myslet . Asi bych musela bejt sama dítě nebo rodič . Myslim si ,že dnešní doba je sice pro děti možná náročnější , ale na druhou stranu se často kolem dětí musí dneska našlapovat jako kdyby byly křehký květinky , což si myslím,že taky není úplně dobře . Spíš bych řekla , jestli se to neřeší až moc . Je přirozený se necejtit dobře , samozřejmě pokud to není extrém a netrvá to delší dobu . Dneska když má dítě blbej den , tak hned by ho odborníci hnali k psychologovi , jestli tomu dítěti něco není .
Zajímavý článek. Vidím to sama, že rodinka sedne do vlaku a místo aby děti koukaly ven na krajinu, tak koujají do mobilu a běda, když jedou starší vlakovou soupravou, které u nás ještě jezdí a nejde tam wifi a nemůžou hrát střílečky. Mám takový pocit, že této generaci dětí protéká to krásné dětství mezi prsty díky mobilům, neumí si hrát, nejsou vedeni k práci. Je pro ně problém vyndat nádobí z myčky. Naše generace neměla na depresi čas. Museli jsme doma pomáhat se vším, zvláště když bylo hospodářství. A pro pár "výchovných" také rodiče něšli daleko a nebylo to bráno jako týrání. Prostě jsi něco provedla, následoval trest. jako děti jsme měli party a hráli jsme různé hry a uměli se bavit. Celé léto jsme byli venku a v pohybu. Nezáviděli jsme si, protože na tom byli všichni stejně a o tom tao také asi je...
Tohle je takový... klišé. Prostě se mění doba, nebudu v žádným případě předstírat, že když tehdy nebyly chytrý mobily a internet, že jsem neseděla hodiny a hodiny před televizí a později před videem a že o půlku míň lidí mělo poruchu nebo nemoc. Tohle se podle mě nijak nemění. A kdyby tehdy někdo tyhle věci řešil a nesnažil by se jenom děti donutit, ať neotravujou, tak by těch případů psychických problémů bylo odhalených taky víc. Přijde mi to dost podobné s odlišnou orientací, taky bývala široce zastoupená, jenže když má člověk o něčem radši mlčet, aby netrpěl ještě víc, tak pochopitelně mlčí. Teď mi spíš přijde, že to lidi i rádi ukážou, co s nima je, a je to větší téma. Což by mělo. Akorát rodiče i školy s takovou změnou v obou směrech zaspaly a nepřizpůsobily se, takže teď víceméně sklízí. To začínalo právě za nás, tohle je teď cool novinka (internet a mobil), tady to máš, zabav se a já tomu odmítám rozumět a věnovat se tomu s tebou. Nebo se vůbec věnovat tobě (i když to byl velmi častý problém všech generací, a která generace neměla jiné řešení, tak to právě řešila tak, že dělala píčoviny venku místo uvnitř). No a to bohužel často pokračuje.
Souhlasím s tebou. Také jsem o tom slyšela. Počítač je dobrý sluha, ale zlý pán. V minulosti byl trest domácí vězení - nemůžeš ven. Dnes je trestem jít ven. Je to smutné :(.. Budu chtít "své" (ve škole, ale i potom své) děti vychovávat k láskou k přírodě a ke knihám. Internet ano, ale všeho s mírou. Měli bychom objevovat krásy kolem sebe a ne být pořád zahledění do telefonu. Snad se mi to podaří, budu se snažit.:)
Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.
Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku. A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla
V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js
Tak to je těžký a upřímně nevím, co si myslet . Asi bych musela bejt sama dítě nebo rodič . Myslim si ,že dnešní doba je sice pro děti možná náročnější , ale na druhou stranu se často kolem dětí musí dneska našlapovat jako kdyby byly křehký květinky , což si myslím,že taky není úplně dobře . Spíš bych řekla , jestli se to neřeší až moc . Je přirozený se necejtit dobře , samozřejmě pokud to není extrém a netrvá to delší dobu . Dneska když má dítě blbej den , tak hned by ho odborníci hnali k psychologovi , jestli tomu dítěti něco není .
OdpovědětVymazatZajímavý článek. Vidím to sama, že rodinka sedne do vlaku a místo aby děti koukaly ven na krajinu, tak koujají do mobilu a běda, když jedou starší vlakovou soupravou, které u nás ještě jezdí a nejde tam wifi a nemůžou hrát střílečky. Mám takový pocit, že této generaci dětí protéká to krásné dětství mezi prsty díky mobilům, neumí si hrát, nejsou vedeni k práci. Je pro ně problém vyndat nádobí z myčky. Naše generace neměla na depresi čas. Museli jsme doma pomáhat se vším, zvláště když bylo hospodářství. A pro pár "výchovných" také rodiče něšli daleko a nebylo to bráno jako týrání. Prostě jsi něco provedla, následoval trest. jako děti jsme měli party a hráli jsme různé hry a uměli se bavit. Celé léto jsme byli venku a v pohybu. Nezáviděli jsme si, protože na tom byli všichni stejně a o tom tao také asi je...
OdpovědětVymazatJá si jen tak pro sebe napsal komentář, který jsem neuveřejnil, aby mně někdo neřekl, že "otec roku promluvil". To jako že děti nemám.
OdpovědětVymazatTohle je takový... klišé. Prostě se mění doba, nebudu v žádným případě předstírat, že když tehdy nebyly chytrý mobily a internet, že jsem neseděla hodiny a hodiny před televizí a později před videem a že o půlku míň lidí mělo poruchu nebo nemoc. Tohle se podle mě nijak nemění. A kdyby tehdy někdo tyhle věci řešil a nesnažil by se jenom děti donutit, ať neotravujou, tak by těch případů psychických problémů bylo odhalených taky víc. Přijde mi to dost podobné s odlišnou orientací, taky bývala široce zastoupená, jenže když má člověk o něčem radši mlčet, aby netrpěl ještě víc, tak pochopitelně mlčí. Teď mi spíš přijde, že to lidi i rádi ukážou, co s nima je, a je to větší téma. Což by mělo. Akorát rodiče i školy s takovou změnou v obou směrech zaspaly a nepřizpůsobily se, takže teď víceméně sklízí. To začínalo právě za nás, tohle je teď cool novinka (internet a mobil), tady to máš, zabav se a já tomu odmítám rozumět a věnovat se tomu s tebou. Nebo se vůbec věnovat tobě (i když to byl velmi častý problém všech generací, a která generace neměla jiné řešení, tak to právě řešila tak, že dělala píčoviny venku místo uvnitř). No a to bohužel často pokračuje.
OdpovědětVymazatSouhlasím s tebou. Také jsem o tom slyšela. Počítač je dobrý sluha, ale zlý pán. V minulosti byl trest domácí vězení - nemůžeš ven. Dnes je trestem jít ven. Je to smutné :(.. Budu chtít "své" (ve škole, ale i potom své) děti vychovávat k láskou k přírodě a ke knihám. Internet ano, ale všeho s mírou. Měli bychom objevovat krásy kolem sebe a ne být pořád zahledění do telefonu. Snad se mi to podaří, budu se snažit.:)
OdpovědětVymazat