Cesta želvy

 Dnešní svět je pořád rychlejší a rychlejší. Vědecký a technický pokrok zrychluje náš svět - a více než kdy jindy platí, že čas jsou peníze. Rychlost, a s tím odpovídající výkon jsou v naší společnosti uctívané modly a nutné předpoklady k úspěchu. Jenže nezapomínáme přitom taky na chvíli vypnout, odpočívat, a užívat si svět okolo...?

Bez schopnosti odpočívat, zpomalit, zastavit se, nebo si jen tak zalenošit si totiž zaděláváme na velkou spoustu psychických, ale i fyzických obtíží. V minulosti bylo přitom naprosto běžné nespěchat. Pomalost byla spojena se vznešeností, moudrostí, a také se smyslností. Vznešení páni a dámy spěchat nepotřebovali, a také to dávali patřičně najevo. Jídlo si dokázali vychutnat mnohem více, protože pomalu přežvykovali každé sousto. Moudří vynášeli svoje soudy pomalu, protože nad každým výrokem pečlivě přemýšleli. 

Pomalost, a do jisté míry tedy i rozvážnost, byla zkrátka vnímána s úctou a respektem. Naopak rychlost a uspěchanost byla asociována se zbrklostí a nedočkavostí. 

Jenže dnes je to přesně naopak. Pomalé tempo se v naší společnosti moc nenosí - začíná to už ve škole, někdy až nepřirozenou soutěživostí - kdo bude mít nejrychleji hotové zadání a podobně - a samozřejmě v práci to pokračuje. Přesčasy, požadavky na větší pracovní výkon, profese, které si musí část práce nosit domů...

Sama jsem zažila, jaké to je, když člověka negativně ovlivní šílené pracovní tempo. Chodila jsem do práce o hodinu dřív, někdy i o dvě, aby se stihlo ohromné množství objednávek. Do toho nepravidelná pracovní doba, kterou si prosadilo vloni nové vedení. Stres z práce, doma jsem nic nestíhala, trochu poklidit, nakoupit, jít se projít se psem, a mohla jsem jít spát. A další den nanovo. 

Psychicky se to nedalo v takovém tempu vydržet. Přišly zdravotní problémy, které propukly v době, kdy jsem byla po delší době na nemocenské. Paradox - byla jsem doma, sama, v klidu, mohla jsem odpočívat, a tehdy to na mě všechno dolehlo. Všechen ten stres, a často také potlačovaný vztek, kdy jsem fakt nebyla spokojená s vedením, to všechno se začalo promítat do záchvatů panických atak, kdy jsem se ocitla v bludném kruhu šílených obav a úzkostí - zcela neopodstatněných. 

Nebylo jednoduché se z toho dostat. Úzkosti už nemám v takovém rozsahu, ale často cítím, že se nedokážu uvolnit, odpočinout si. Na radu doktorky zkouším cvičení svalové relaxace, do toho si pustím meditační hudbu - ale zase, tohle prostě nejde dělat každý den. A důvod? Nemám čas na to odpočívat, nebo mám jen pocit, že ten čas nemám?

Je někdy fakt těžké najít rovnováhu mezi prací, koníčky, časem na vedení domácnosti. Sama o sobě vím, že jsem hodně roztržitá. Přebíhám od jedné práci k druhé. Během žehlení si třeba vzpomenu, že musím jít zkontrolovat schránku, jestli nepřišla pošta. Pak už zase přemýšlím, co je potřeba koupit. Od čtení knih mě často odpoutávají jiné myšlenky a já už pak nevím, o čem byl vlastně ten minulý odstavec. 

Když jsem ale byla minulý měsíc nemocná - lehká viróza - a zůstala týden doma, tak už to bylo mnohem lepší. To už jsem si opravdu odpočinula. Bylo fajn, si jen tak ležet, koukat na televizi, číst si, a prostě jen tak odpočívat, léčit se, pít horký čaj. A hlavně - nemuset na chvíli fakt nic řešit, nepřemýšlet nad tím, co bych měla, nebo co musím udělat.

Jsou situace a chvíle, kdy stojí opravdu za to zpomalit. I proto má dnešní článek netradiční, a možná na první pohled zvláštní název - Cesta želvy. Tak se totiž jmenují internetové stránky, které jsou v mnoha ohledech opravdu inspirativní. Pokud chcete mrknout - zde je odkaz: www.cestazelvy.cz.

Želva je totiž od dob staré Číny tradičním symbolem dlouhověkosti, trpělivosti, vytrvalosti a také životní moudrosti. Cesta želvy může být pro nás tedy i dnes vzorem, jak přežít v dnešním hektickém, uspěchaném světě. Lidé jsou totiž často přesným opakem želvy - žijeme ve stresu, neustále někam spěcháme, nedokážeme si v klidu vychutnat jídlo, řešíme různé hlouposti a prožíváme zbytečné obavy. 

Taky se v tom tak trochu poznáváte? 

Neuspěchaný člověk si intenzivněji uvědomuje okolní svět - jeho krásy, ale i nedostatky. Když to vezmu zase z jiné stránky - nepřipravují nás o čas sociální sítě, a s tím související věčné koukání do mobilu? Kdo si dnes užije jízdu autobusem tím, že kouká z okna na okolí - většina cestujících hledí do mobilu, ani neví, kde vlastně je. Toto se nedávno stalo i mému příteli - tak se zakoukal do mobilu, že vystoupil o zastávku dál. 

Schopnost zpomalit, relaxovat a udělat si čas pro svou oblíbenou činnost se týká podle odborníků i mého milovaného koníčku. Možná to bude znít pro některé zvláštně - ale schopnost přečíst si v klidu knížku je výsadou nemnohých. 

A jen před pár dny vyšel na Seznamu článek, jehož obsah si také vezmu příště na paškál. Neudrží pozornost ani patnáct minut. Češi pořád kupují knihy, ale už je neumí číst. Na čtení se nemá spěchat. Já si potřebuju příběh vychutnat, prožít, zažít. Vžít se do postav, děje, zvyknout si na styl psaní. A když čtu, potřebuju na to absolutní klid. Toho se mi bohužel poslední dobou nedostává - když přijdu domů, hraje puštěný počítač, televize, mobil. 

Je pro mě vážně těžké se soustředit na čtení. Miluju knížky, ale když nemám podmínky ke čtení, raději nečtu vůbec. 

Mám ráda klid, pohodu a ticho. A to je něco, na čem se s partnerem neshodneme. On musí mít pořád něco puštěného, nějakou lomozící kulisu. A já jsem zase ráda někdy jen tak, v tichu, se svými myšlenkami, protože i to je vlastně takové zpomalení. 

Ale pozor - zase je tu tenká hranice mezi relaxací, a nebezpečnou leností. Nedávno jsem zahlédla článek o mladých lidech, kteří praktikují "hnití v posteli." Asi si každý z Vás představí, oč jde - ležet v posteli, zde dělat všechny běžné aktivity včetně jídla, telefonování, případně i práce, pokud je vykonávána z domu... Lidské tělo prostě není přizpůsobeno na celodenní pobyt v peřinách - výjimkou je samozřejmě nemoc, a i tady se ležení pro normálního člověka stane po chvíli otravným...

Buďme tedy všichni někdy tak trochu jako ta želva - zdravě odpočívejme, relaxujme, a užívejme si svět a jeho krás. Na to se totiž v dnešním světě hodně zapomíná.

Co si o tomto myslíte Vy? Vnímáte, jak je dnešní svět uspěchaný, a jak se vše pořád zrychluje? Neklademe na sebe někdy příliš velké nároky? Jste člověk, který umí relaxovat, prostě jen tak večer vypnout a uvolnit se? Zkoušeli jste někdy relaxace, nebo dechová cvičení? Stává se Vám také, že jste roztržití, a běháte od jedné činnosti k druhé? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥