Dnešní svět je pořád rychlejší a rychlejší. Vědecký a technický pokrok zrychluje náš svět - a více než kdy jindy platí, že čas jsou peníze. Rychlost, a s tím odpovídající výkon jsou v naší společnosti uctívané modly a nutné předpoklady k úspěchu. Jenže nezapomínáme přitom taky na chvíli vypnout, odpočívat, a užívat si svět okolo...?
Bez schopnosti odpočívat, zpomalit, zastavit se, nebo si jen tak zalenošit si totiž zaděláváme na velkou spoustu psychických, ale i fyzických obtíží. V minulosti bylo přitom naprosto běžné nespěchat. Pomalost byla spojena se vznešeností, moudrostí, a také se smyslností. Vznešení páni a dámy spěchat nepotřebovali, a také to dávali patřičně najevo. Jídlo si dokázali vychutnat mnohem více, protože pomalu přežvykovali každé sousto. Moudří vynášeli svoje soudy pomalu, protože nad každým výrokem pečlivě přemýšleli.
Pomalost, a do jisté míry tedy i rozvážnost, byla zkrátka vnímána s úctou a respektem. Naopak rychlost a uspěchanost byla asociována se zbrklostí a nedočkavostí.
Jenže dnes je to přesně naopak. Pomalé tempo se v naší společnosti moc nenosí - začíná to už ve škole, někdy až nepřirozenou soutěživostí - kdo bude mít nejrychleji hotové zadání a podobně - a samozřejmě v práci to pokračuje. Přesčasy, požadavky na větší pracovní výkon, profese, které si musí část práce nosit domů...
Sama jsem zažila, jaké to je, když člověka negativně ovlivní šílené pracovní tempo. Chodila jsem do práce o hodinu dřív, někdy i o dvě, aby se stihlo ohromné množství objednávek. Do toho nepravidelná pracovní doba, kterou si prosadilo vloni nové vedení. Stres z práce, doma jsem nic nestíhala, trochu poklidit, nakoupit, jít se projít se psem, a mohla jsem jít spát. A další den nanovo.
Psychicky se to nedalo v takovém tempu vydržet. Přišly zdravotní problémy, které propukly v době, kdy jsem byla po delší době na nemocenské. Paradox - byla jsem doma, sama, v klidu, mohla jsem odpočívat, a tehdy to na mě všechno dolehlo. Všechen ten stres, a často také potlačovaný vztek, kdy jsem fakt nebyla spokojená s vedením, to všechno se začalo promítat do záchvatů panických atak, kdy jsem se ocitla v bludném kruhu šílených obav a úzkostí - zcela neopodstatněných.
Nebylo jednoduché se z toho dostat. Úzkosti už nemám v takovém rozsahu, ale často cítím, že se nedokážu uvolnit, odpočinout si. Na radu doktorky zkouším cvičení svalové relaxace, do toho si pustím meditační hudbu - ale zase, tohle prostě nejde dělat každý den. A důvod? Nemám čas na to odpočívat, nebo mám jen pocit, že ten čas nemám?
Je někdy fakt těžké najít rovnováhu mezi prací, koníčky, časem na vedení domácnosti. Sama o sobě vím, že jsem hodně roztržitá. Přebíhám od jedné práci k druhé. Během žehlení si třeba vzpomenu, že musím jít zkontrolovat schránku, jestli nepřišla pošta. Pak už zase přemýšlím, co je potřeba koupit. Od čtení knih mě často odpoutávají jiné myšlenky a já už pak nevím, o čem byl vlastně ten minulý odstavec.
Když jsem ale byla minulý měsíc nemocná - lehká viróza - a zůstala týden doma, tak už to bylo mnohem lepší. To už jsem si opravdu odpočinula. Bylo fajn, si jen tak ležet, koukat na televizi, číst si, a prostě jen tak odpočívat, léčit se, pít horký čaj. A hlavně - nemuset na chvíli fakt nic řešit, nepřemýšlet nad tím, co bych měla, nebo co musím udělat.
Jsou situace a chvíle, kdy stojí opravdu za to zpomalit. I proto má dnešní článek netradiční, a možná na první pohled zvláštní název - Cesta želvy. Tak se totiž jmenují internetové stránky, které jsou v mnoha ohledech opravdu inspirativní. Pokud chcete mrknout - zde je odkaz: www.cestazelvy.cz.
Želva je totiž od dob staré Číny tradičním symbolem dlouhověkosti, trpělivosti, vytrvalosti a také životní moudrosti. Cesta želvy může být pro nás tedy i dnes vzorem, jak přežít v dnešním hektickém, uspěchaném světě. Lidé jsou totiž často přesným opakem želvy - žijeme ve stresu, neustále někam spěcháme, nedokážeme si v klidu vychutnat jídlo, řešíme různé hlouposti a prožíváme zbytečné obavy.
Taky se v tom tak trochu poznáváte?
Neuspěchaný člověk si intenzivněji uvědomuje okolní svět - jeho krásy, ale i nedostatky. Když to vezmu zase z jiné stránky - nepřipravují nás o čas sociální sítě, a s tím související věčné koukání do mobilu? Kdo si dnes užije jízdu autobusem tím, že kouká z okna na okolí - většina cestujících hledí do mobilu, ani neví, kde vlastně je. Toto se nedávno stalo i mému příteli - tak se zakoukal do mobilu, že vystoupil o zastávku dál.
Schopnost zpomalit, relaxovat a udělat si čas pro svou oblíbenou činnost se týká podle odborníků i mého milovaného koníčku. Možná to bude znít pro některé zvláštně - ale schopnost přečíst si v klidu knížku je výsadou nemnohých.
A jen před pár dny vyšel na Seznamu článek, jehož obsah si také vezmu příště na paškál. Neudrží pozornost ani patnáct minut. Češi pořád kupují knihy, ale už je neumí číst. Na čtení se nemá spěchat. Já si potřebuju příběh vychutnat, prožít, zažít. Vžít se do postav, děje, zvyknout si na styl psaní. A když čtu, potřebuju na to absolutní klid. Toho se mi bohužel poslední dobou nedostává - když přijdu domů, hraje puštěný počítač, televize, mobil.
Je pro mě vážně těžké se soustředit na čtení. Miluju knížky, ale když nemám podmínky ke čtení, raději nečtu vůbec.
Mám ráda klid, pohodu a ticho. A to je něco, na čem se s partnerem neshodneme. On musí mít pořád něco puštěného, nějakou lomozící kulisu. A já jsem zase ráda někdy jen tak, v tichu, se svými myšlenkami, protože i to je vlastně takové zpomalení.
Ale pozor - zase je tu tenká hranice mezi relaxací, a nebezpečnou leností. Nedávno jsem zahlédla článek o mladých lidech, kteří praktikují "hnití v posteli." Asi si každý z Vás představí, oč jde - ležet v posteli, zde dělat všechny běžné aktivity včetně jídla, telefonování, případně i práce, pokud je vykonávána z domu... Lidské tělo prostě není přizpůsobeno na celodenní pobyt v peřinách - výjimkou je samozřejmě nemoc, a i tady se ležení pro normálního člověka stane po chvíli otravným...
Buďme tedy všichni někdy tak trochu jako ta želva - zdravě odpočívejme, relaxujme, a užívejme si svět a jeho krás. Na to se totiž v dnešním světě hodně zapomíná.
Co si o tomto myslíte Vy? Vnímáte, jak je dnešní svět uspěchaný, a jak se vše pořád zrychluje? Neklademe na sebe někdy příliš velké nároky? Jste člověk, který umí relaxovat, prostě jen tak večer vypnout a uvolnit se? Zkoušeli jste někdy relaxace, nebo dechová cvičení? Stává se Vám také, že jste roztržití, a běháte od jedné činnosti k druhé? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Vzhledem k tomu , že jsem introvert , tak už jsem i tak nějak povahou pomalejší . Na sto procent si dokážu vychutnat věci a zpomalit . Naopak si nedovedu představit dělat něco bez rozmyslu a tak . Dokážu si vychutnat přítomnej okamžik a nespěchat .
Při jízdě autobusem jsem asi někdy jediný když to tak pozoruju kolem, kdo se dívá z okna. Změní se to když přijede autobus ke křižovatce a někteří lidé se začnou rozhlížet spolu s řidičem, ale pak už se zase nikdo nedívá, nebo jen velice málo lidí. U autobusů do okresního města ta netečnost není tak velká, ale u dálkových Brno, UH, Zlín je to horší. Tam jezdí hodně studentů z vysokých škol a ti hledí hlavně do mobilů a nebonotebooku a nebo jen tak do zadní části sedadla před nimi. Záleží také kdy autobus jede protože za tmy třeba ven vůbec vidět není, když uvnitř svítí na stropě bludičky.
Díky za tvůj článek, ve svém věku už vím, že nikam spěchat nemám, nemohu a nebudu. Nohy mi slouží už víc jak 75 let a mají na vše ,,svůj,, názor. Ohledně čtení: čtu ráda, hodně a převážně večer v posteli. Musím mít na to klid. Kravál v bytě nesnáším. Manžel sleduje hodně filmy, se sluchátky na hlavě. Jiřina z N.
Jak jsem se dočet, říká se tomu paradox holicího strojku. Vymýšlíme rychlejší holicí strojku a čas ušetřeni holením využijeme k tomu, abychom vymysleli ještě rychlejší holicí strojky.
Mám ráda všechno do detailu naplánované. Když nemám co dělat, je mi to divné a snažím se najít zase další práci :D snažím se umět odpočívat. Občas už mi tělo dalo stopku formou nemoci. Myslelo to dobře, je potřeba si občas odpočinout
Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů. Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...
Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat. Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela. Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to mám až takto napsat. Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...
Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit. Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení. Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená. Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....
Vzhledem k tomu , že jsem introvert , tak už jsem i tak nějak povahou pomalejší . Na sto procent si dokážu vychutnat věci a zpomalit . Naopak si nedovedu představit dělat něco bez rozmyslu a tak . Dokážu si vychutnat přítomnej okamžik a nespěchat .
OdpovědětVymazatPři jízdě autobusem jsem asi někdy jediný když to tak pozoruju kolem, kdo se dívá z okna. Změní se to když přijede autobus ke křižovatce a někteří lidé se začnou rozhlížet spolu s řidičem, ale pak už se zase nikdo nedívá, nebo jen velice málo lidí. U autobusů do okresního města ta netečnost není tak velká, ale u dálkových Brno, UH, Zlín je to horší. Tam jezdí hodně studentů z vysokých škol a ti hledí hlavně do mobilů a nebonotebooku a nebo jen tak do zadní části sedadla před nimi. Záleží také kdy autobus jede protože za tmy třeba ven vůbec vidět není, když uvnitř svítí na stropě bludičky.
OdpovědětVymazatDíky za tvůj článek, ve svém věku už vím, že nikam spěchat nemám, nemohu a nebudu. Nohy mi slouží už víc jak 75 let a mají na vše ,,svůj,, názor.
OdpovědětVymazatOhledně čtení: čtu ráda, hodně a převážně večer v posteli. Musím mít na to klid. Kravál v bytě nesnáším. Manžel sleduje hodně filmy, se sluchátky na hlavě. Jiřina z N.
Jak jsem se dočet, říká se tomu paradox holicího strojku.
OdpovědětVymazatVymýšlíme rychlejší holicí strojku a čas ušetřeni holením využijeme k tomu, abychom vymysleli ještě rychlejší holicí strojky.
Mám ráda všechno do detailu naplánované. Když nemám co dělat, je mi to divné a snažím se najít zase další práci :D snažím se umět odpočívat. Občas už mi tělo dalo stopku formou nemoci. Myslelo to dobře, je potřeba si občas odpočinout
OdpovědětVymazat