Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 329 Olga

 Autor: Bernhard Schlink

Žánr: Historický, Romantický, Válečný, Román

Mé hodnocení: 70%

Obsah: Olga Rinkeová se narodila v roce 1883 v Německé říši do chudé rodiny pradleny a přístavního dělníka. Rané dětství neměla šťastné i díky tomu, že doma byla velká bída, a Olga brzy pochopila, že vyrůstá ve velmi chudé čtvrti. Byla velmi osamělá, protože v tmavých dvorech a na chodbách domů se děti nejčastěji prosazovaly pěstmi, a Olga byla příliš zakřiknutá, než aby se pouštěla do sporů. 

Když oba rodiče onemocněli skvrnitým tyfem a skončili v nemocnici, Olga je již víckrát nespatřila. V šesti letech se odstěhovala k babičce do Pomořan. Babička nikdy nesouhlasila se synovým sňatkem a hlavně s tím, že si jako rodilý Němec vzal Polku. A co jí vadilo nejvíce - že dítě pojmenoval po matce. Ale když se babička pokusila Olgu přejmenoval, kruté narazila.

Babička byla na děvče přísná, i když k tomu neměla nejmenší důvod - Olga se skvěle učila, chtěla se učit, vědět, znát víc, ale musela jako každé dítě v chudé vsi tvrdě dřít na poli. Přesto si vždycky našla čas na milované učení.

Zato stejně starý Herbert a jeho sestra Victoria pocházeli z úplně jiné společenské vrstvy. Rodiče postavili na nohy bývalý cukrovar a pivovar, pocházeli z aristokratického rodu a měli dost peněz na to, aby spekulovali s akciemi. Herbert byl povahově úplně jiný než Olga - nejvíce jej charakterizovalo to, že odmalička rád běhal. Byl pořád v pohybu, neklidný, také toužil po vědění - ale zajímal se o věci, na nějž nebyla žádná odpověď... 

Olga a Herbert se do sebe od prvního setkání zamilují. Jejich láska je prudká, vášnivá, ale okolí, a hlavně Herbertovi rodiče jí příliš nepřejí. Zprvu byli všichni tři nerozluční přátelé, postupně si však dva milenci kradli čas jen pro sebe, a Victoria začala logicky žárlit. Díky intrikám se jí podařilo Olgu vystrnadit do vzdálenějšího městečka, kde začala učit.

Ani tohle však velkou lásku nezničilo. Herbert začal za svou láskou dojíždět, kdykoliv jen mohl. Ale přesto jej cosi pořád pudilo k běhu - navštívil Afriku, Brazílii, Kamčatku... Olga Herberta miluje, ale tak úplně nerozumí jeho touze po dalekých krajinách. Není v tom něco jiného...? 

Když Herbert v roce 1911 vyrazí na šílenou expedici lodí na Špicberky a v ledových pustinách těsně před první světovou válkou se po něm slehne zem, Olga nepřestává doufat, že se jí její láska vrátí. Mezitím si najde práci jako učitelka, a snaží se plnit si své sny. I když ten největší je tak zoufale nedostupný.

V druhé části knihy Olgu na prahu padesátky představí mladík Ferdinand, u jehož rodičů po léta šila a spravovala zničené oblečení. Dozvídáme se, že díky těžké chřipce Olga ohluchla - ale nijak jí to nezkazilo radost ze života, a dokonce nepřestala ani učit.

Olžin život vlastně představí německé dějiny v časovém rozměru sto čtyřiceti let - monarchii, obě světové války, Spolkovou republiku Německo a postupnou globalizaci celého světa.

Třetí, nejvíce emocionálnější část, tvoří Olžiny dopisy Herbertovi. Dopisy, které zůstaly bez odpovědi, a které odhalí tajemství, které se jako červená nit spřádá celou knihu. Ale je šokující, emocionální, a ve své podstatě i dojemné. 



Hodnocení: Olgu jsem si koupila minulý měsíc ve svém oblíbením knihkupectví. Byla ve velké slevě, stála pouhých sedmdesát korun. Sáhla jsem po ní zejména i proto, že ráda čtu edici Světová knihovna Odeon. Romány z této edice jsou velmi specifické, často se nejedná o jednoduché čtení, a rozhodně bych edici doporučila spíše zralejším čtenářům. 

Už jsem měla dost detektivek, hororů a krváků, a chtěla jsem si přečíst něco fakt odlehčeného. Bohužel se knihy "normálnějšího" rázu s mé knihovničce téměř nevyskytují, takže tohle byla poslední volba. Ale nakonec jsem ráda, že jsem po knížce sáhla. 

Jedná se o krásný, komorní příběh. Příběh o velké lásce na pozadí německých dějin. Olga je hlavní postavou knihy, v podstatě se tu nepíše o nikom jiném - až ve druhé části dostane prostor mladík Ferdinand. 

Styl psaní mi sednul. Nebyl zbytečně kýčovitý, neopakovaly se fráze, co mě mrzí, byla malá orientace v čase - nevěděla jsem pořádně, ve kterém roce se právě nacházíme. Snad to bylo i tím, že německé dějiny tak dopodrobna neznám - samozřejmě obě světové války, ale dál se už tolik podrobně neorientuji. Ale zase to bylo opravdu poučné - donutilo mě to hledat na internetu historické souvislosti, a něco jsem se přiučila. 

Olga je netypická románová hrdinka, výjimečná tím, že nikdy neslevila ze svých představ a názorů, byla to velmi silná a hrdá žena - těžký osud ji nezlomil, ani ztráta sluchu, ani nezvěstná životní láska, jejíž osud je nejasný.

První pasáž se mi líbila moc. Ta druhá byla místy zvláštní, hůře jsem se orientovala právě v časové posloupnosti, a hlavně Olžin příběh byl místy tak trochu nijaký - nechci říct přímo nudný, ale... Ale hrozně dobře se to četlo. Překladatel udělal skvělou práci, opravdu. 

A na závěr přišla ta největší pecka - tedy vlastně dvě, které ukázaly Olžin úžasný charakter. 

K maximálnímu hodnocení ještě kus chybí. Něco mi tu totiž tak trochu scházelo, Ale jako odpočinkové čtení, kde nechybí láska, dramatický život jedné Olgy a spousta emocionálních dopisů, to vůbec není špatné. 

Nakonec se jedná o takový lepší průměr, rozhodně nejsem z četby nijak zklamaná. Pokud by se některý tvůrce rozhodl dílo zfilmovat, jistě by to byla pěkná podívaná. Mimochodem, autor napsal i bestseller Předčítač, který byl v roce 2008 zfilmován - film jsem ještě neviděla, ale možná to napravím. 

Pokud si chcete přečíst něco odlehčenějšího, kde nebude krev a vraždy a horor, tak Olgu rozhodně doporučuji! 

A co Vy? Máte rádi podobné historické příběhy? Četli jste nějakou z nakladatelství Odeon? Znáte edici Světová knihovna? Zaujala Vás recenze a máte chuť si knížku přečíst? Četli jste Předčítače, nebo jste viděli filmové zpracování? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...