Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 322 Pustiny

 Autor: F. Paul Wilson

Žánr: Povídkový, Horor, Detektivní

Mé hodnocení: 70%

Obsah: Dvanáct povídek jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších amerických spisovatelů začátku tohoto milénia. Pustiny překvapí čtenáře svou tematickou pestrostí, ale jedno mají všechny povídky společné - při jejich čtení se rozhodně nebudete nudit, a také vám místy bude příjemným strachem naskakovat husí kůže! 

Jsou zde povídky klasicky hororové, ale vyskytují se zde i prvky humoru, s příměsí akčního sci-fi! Povídka Pustiny začíná nevinným setkáním dvou bývalých spolužáků z vysoké školy, Kathleen a Jonathana. Kdysi spolu prožili víc než jen krátký románek, dokonce spolu bydleli, ale pak je rozdělili Jonathanovi experimenty s drogami. 

Jonathan byl totiž vždycky tak trochu zvláštní, ostatní spolužáci jej měli za podivína. Zajímal se hodně o spiritismus, a hlavně měl svou teorii o realitě - totiž podle něj není nic kolem reálné, ale je to jen jakýsi druh projekce... A teď jdou Kathleen a Jon na večeři. Ukáže se, že oba od posledního setkání hodně zestárli, ale Jon vůbec nezmoudřel. Pořád se drží své podivné teorie...

Právě teď se chystá psát knihu o původu lidových pověstí. A jednu kapitolu se chystá věnovat Jerseyskému ďáblovi. A právě k tomu potřebuje pomoc Kathleen. To ona totiž vyrostla v Borových pustinách, což je nejodlehlejší místo v Americe, a také svého druhu nejrozlehlejší. Táhnou se přes sedm okresů a zabírají celou čtvrtinu státu! 

A neexistuje ani jejich kompletní mapa, protože tu jsou pořád místa, které lidské oko ještě nespatřilo. 

Jon už Borové pustiny navštívil, jenže místní obyvatelé nebyli k "přivandrovalci" z města vůbec vstřícní. Kathleen se rozhodne, že s Jonem na místo zajede. Koneckonců - její osobní život za mnoho nestojí, práce také zrovna teď moc nemá, coby účetní na volné noze si může udělat kdykoliv dovolenou. 

Plánují zde zůstat asi tak pět dní, projet nejodlehlejší končiny, udělat pár fotografií a vyzpovídat pár místních starousedlíků. Nejpřátelštěji dvojici přivítá pan Mulliner. Čerstvý sedmdesátník, který si už roky sám pálí poctivou pálenku, si Kathleen pamatuje ještě z dětství.

A tenhle pán Jona hodně zaujme. Tvrdí totiž, že Jerseyského ďábla viděl na vlastní oči, a k tomu se ještě přidal fenomén borových světel - zvláštní, zářící koule, některé velké jako pingpongový míček, jiné zase jako basketbalový balon. 

Jisté je, že světla se objevují vždy na konci léta, spolu s ďábelským přízrakem. Jon je celý vzrušený a vydává se i se svou společnicí okamžitě na cestu, kde k úkazu došlo. Jenže Pustiny mají své děsivé tajemství, a oba výletníci se zapletou do něčeho tak neuvěřitelného, že i Kathleen začne pochybovat, zda přeci jen Jon nemá v něčem pravdu...

Desátý prst aneb Začátek mého konce vypráví příběh mladého dentisty Johna Hollidaye. Jelikož se píše rok 1878, má zubařina své poněkud svérázné techniky. John je šikovný zubař, ale více než péče o pacienty jej zajímá jeho vlastní blaho.

Má totiž nepotlačitelnou touhu po bohatství, a zlodějské srdce. Takže si přilepšuje tím, že pacientům, kteří jsou uspáni, jejich zlaté plomby nahrazuje bezcenným kovem, a mezitím se jim ještě stačí prohrabat v osobních věcech a z peněženky uzmout pár dolarů. Vše jde bezvadně až do chvíle, kdy na sobě začne pociťovat účinky kletby.

A jedná se o kletbu pravdomluvnosti - jednoduše to, co má na jazyku, okamžitě řekne. Což vyvolá pochopitelně skandál, a jeho zubařská praxe se začne velice rychle rozpadat. Jak tedy zatočit s kletbou? John je nedůvěřivý, ale i přesto se rozhodne navštívit starou indiánskou squaw. 

Rozhodne se otočit kletbu proti tomu, kdo ji vyslal, ale nedokáže ovládnout svou hamižnost. A když se rozhodne starou indiánku uplatit falešným zlatem, věci se velice rychle otočí směrem, který by Johna nikdy v životě nenapadl... 

Pustiny se rozhodně nevyplatí číst pozdě v noci, a když je člověk doma sám! Nikdy totiž nemůžeme vědět, zda tam, v temném koutě ložnice, něco nečeká a nečíhá, až zhasneme světlo! 



Hodnocení: Pustiny jsem si objednala minulý měsíc z internetového antikvariátu. Na ně jsem se těšila z celé objednávky nejvíc, ale nakupilo se mi toho na čtení moc, do toho jsem měla nějaké problémy a na čtení nebylo tolik času a ani nálada, takže jsem začala číst až minulý týden. 

Ráda čtu povídkové knížky, protože čtení rychle odsýpá, a ráda se soustředím ve čtení na kratší příběhy, protože je to čtenářsky lépe stravitelné. Jenže se sbírkami povídek, byť od jednoho autora, je problémem jejich proměnlivá kvalita. A to je i případ této knížky. Dvě výše zmíněné, Pustiny a Desátý prst aneb Začátek mého konce se mi líbily nejvíce.

Hlavně Pustiny musím opravdu vychválit, protože tohle byla hororová lahůdka. Atmosferické, duchaplné, plné překvapujících zvratů. Už jen ten nápad, zakomponovat takto geniálně do příběhu totálně odlehlou krajinu, to byla paráda. Tato povídka byla o něco delší, ale sedmdesát stránek pořád není tak moc. 

A hlavně musím vypíchnout i to, že se autor tak trochu inspiroval místním folklórem, protože pověst o Jerseyském ďáblovi se zakládá na legendě, která se v New Jersey vypráví dodnes. Můžete si počíst více ve Wikipedii, pokud máte zájem: 

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8E%C3%A1bel_z_Jersey

Jako celek hodnotím knihu jako lepší průměr. Některé povídky se mi četly hůře - například ta s názvem Obyčejný den o samozvaném ochránci veřejného pořádku, který si nechává říkat "Dýňoman." To byl opravdu vleklý příběh, který neměl s hororem nic moc společného, to byl spíš akční thriller. 

Ale jinak jsem s kvalitou povídek spokojená, na to, že kniha vyšla už v roce 2001, pořád nic moc ze svého tajuplného kouzla neztratila. Na čtení před spaním ideální volba (je fakt, že jsem zrovna nebyla sama doma). Rozhodně jsem ráda, že jsem si knížku za pěkné peníze koupila v antikvariátu, protože tohle je pro mou hororovou duši opravdu lahoda. 

Jako další četbu si naordinuju něco trochu odpočinkového - brzy tu bude podzim, to mám raději společenské romány a čtení pro ženy, ale zase se brzy ke svým oblíbeným detektivkám vrátím. Pokud máte rádi klasické hororové povídky, rozhodně můžu tuto sbírku doporučit, nebudete zklamaní! 

A co Vy? Četli jste nějakou knížku od autora? Zaujala Vás recenze? Máte rádi hororové povídky? Nakupujete rádi v antikvariátech? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji příjemný vstup do pracovního týdne, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Popravde receno bych indianskou samanku, kterou bych zadal o pomoc z takove brynfy, se nepokousel jeste nejak podvest...je jasne🤞ze se to nevyplati...

    OdpovědětVymazat
  2. Eliss, antikvariáty miluji a nikdy nevynechám navštívit je v jakémkoli městě. Horory nemám ráda ani na čtení, ani ve filmech. Právě dnes jsem si u Dobrovského koupila román Jane Austenová - Slova a cit ... Krásné dny.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula