Opravdová psí láska

 Když jsem ještě bydlela u rodičů, mívali jsme jen velké psy. U rodinného domku byl zapotřebí hlídač, protože u nás na vesnici se hlavně v noci často potulovala různá individua, a hlavně jsme bydleli na zadní cestě, což by mohlo být eventuálním lákadlem pro zloděje.

Vůbec první pes, kterého jsem zažila, byla  německá doga. Byly mi asi čtyři, když umřela, a vůbec se na ni nepamatuji. Ale mám památku, staré rodinné video, kde si hraju na pískovišti a doga tam stojí vedle. Dokonce jsem na ní zkoušela dělat bábovičky, což se jí pochopitelně moc nelíbilo.

Chvíli potom, co jsem začala chodit do první třídy, si rodiče pořídili nového psa. Tentokrát bernského salašnického. Pojmenovali ho Ben. Ráda jsem s ním chodila, společně s rodiči, na procházky, pěkné dny jsme trávili na lukách, kde Ben aportoval míčky. Pamatuji si jednu takovou perličku, a sice, že měl hrozně rád slepice. Vždycky mi připadalo, že na ně radostně štěká, ale dnes si říkám, jestli je spíše nevnímal jako potencionální dezert k obědu. Kdoví?

Musím sama za sebe říci, že jsem k Benovi měla takový víceméně neutrální vztah. Jako dítě jsem ho vnímala spíše jako hlídače, ne jako kamaráda, a přiznám se, že jsem se ho i bála. Ale byl velice přátelský, nikdy mi nijak neublížil. 

Benovi bylo devět, když zemřel na zdravotní komplikace spojené s kyčlemi. Bohužel na tom byl ke konci už tak špatně, že jej rodiče nechali uspat. Podle veterinářky mu už nebylo pomoci, nakonec ochrnul, a bolestí vyl celé noci. Myslím, že to musí být strašně těžké rozhodnutí, ale dívat se, jak milované zvíře trpí až do konce, to musí být opravdu nepředstavitelné.

Pak už jsme žádného psa neměli. Jen můj bratr si vždycky pořizuje vlčáky, ale ty má jako služební psy do práce.

Když jsem se přestěhovala k příteli, tak ten už měl pejska. Zdědil ho po rodičích, kteří zemřeli. Doma mě vždy vítal zběsilý štěkot křížence trpasličího pinče a srnčího ratlíka, malé Žofky. Se Žofkou to bylo ze začátku trochu komplikované. Dlouho jí trvá, než začne někomu opravdu důvěřovat. Také trvalo několik měsíců, než jsme si k sobě našly cestu. A já jsem si to tak trochu zkomplikovala i sama - ne že bych ji někdy neměla ráda. To ne. Jen jsem se tak nějak bránila tomu se s ní skamarádit. 

A její svéhlavá povaha mi to zrovna neusnadňovala. Ale nakonec nás sblížilo to, že jsem s ní musela zůstat více jak měsíc sama. Bylo to zrovna v létě, měla jsem prázdniny, takže jsme spolu byly prakticky pořád. Zvykly jsme si na sebe, a nejen to. Začala jsem Žofku vnímat jako člena rodiny, kamarádku a společníka. 

Poznala jsem psí duši, a naprosto podlehla jejímu kouzlu. Už roky jsme nejlepší kamarádky. Spí se mnou v posteli, každé ráno se na mě dívá vyčítavě, když jí povídám, že musím zase do práce. Víkendy a dovolené si vždycky užíváme, vaříme něco dobrého, podnikneme pěknou procházku, nebo vyrazíme za někým na návštěvu. Žofka má jen jednu psí kamarádku, kterou snese, ale myslím, že to vůbec nevadí.

Nedávno jsem narazila v jednom společenském magazínu na článek s názvem Je psí láska skutečná?. 

Řada vědců totiž stále odmítá ve vztahu člověk - pes používat slovo "láska." Podle nich se totiž jedná o příliš subjektivní pojem. Optimálnější by dle nich byl pojem "přilnutí." Sama za sebe s tím nemůžu tak úplně souhlasit. Myslím, že každý, kdo má pejska doma, a navázal s ním vztah páníček a pes, se mnou musí souhlasit. 

Ta láska, kterou mi pejsek dává, to je něco úžasného. A já se mu ji snažím vracet svým chováním a péčí. Vždyť žádný člověk mě nikdy doma tak krásně nepřivítá, když se vrátím po těžkém dni z práce. Nebo když jdu ven s košem, vrátím se za tři minuty, a Žofka radostně skáče kolem mě, jako by mě minimálně půl dne neviděla. To je tak úžasný důkaz psího kamarádství.

Největší oporou je mi Žofka vždy, když jsem nemocná nebo mi není dobře psychicky. Ona vždy každé moje nepohodlí pozná, a je se mnou. Vydrží celý den ležet u mě v posteli, stulená do klubíčka. A já jí vždycky hladím a povídám si s ní. A často mám opravdový pocit, že mi rozumí.

Bylo dokonce prováděno i několik pokusů, které měli dokázat sílu pouta mezi psem a člověkem. V rámci jedné studie páníčci předstírali, že jsou uvězněni v krabici, ze které se nemohou dostat ven. Psi vykazovali jasné známky stresu - vyli, kňučeli, a packami se snažili dostat do krabice a pomoci tak svému majiteli dostat se ven. 

Někteří odborníci se dokonce vztah člověka a psa přirovnali ke vztahu rodiče a dítě. A důležitou roli zde hraje hormon štěstí - oxytocin. Ten se vyplavuje například ve chvíli, kdy se s pejskem díváme navzájem do očí - a to na obou stranách. Jeho hladinu zvýší i půlhodinka společného hraní či mazlení. Žofka, když je opravdu hodně šťastná, tak se směje na celé kolo, a s vyceněnými zuby. Opravdu.

Mám ráda všechna zvířata. Ale jenom pes může mít s člověkem takto silné pouto. Některé kočky se dají také ochočit, ale kočka bude vždycky tak trochu svoje, a nikdy svému majiteli jeho lásku tak úplně nevrátí. Kdežto pes není jen zvíře - je to člen rodiny a parťák. Alespoň tedy pro mě.

A co Vy? Máte také doma pejska? Nebo jiné zvíře? Myslíte, že pouto mezi člověkem a jeho pánem je opravdu silné? Myslíte, že se dá přirovnat ke vztahu rodič a dítě? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥