Přeskočit na hlavní obsah

Podivné a nevysvětlitelné zmizení

 Záhadná zmizení osob či skupinek lidí je i v dnešní době bohužel hojně rozšířený fenomén, některá jsou děsivá, svým způsobem tajemná, a velká spousta jich je, i dle kriminalistů, jednoduše nevysvětlitelná.

Jenže jak se může stát, že zmizí celá vesnická osada, či dokonce obyvatelé rozlehlého ostrova? Již v roce 1590 mělo dojít k zmizení osadníků z ostrova Roanoke. Tento ostrov byl vůbec prvním pokusem o kolonizaci - již v roce 1587 je zde "vysazeno" sto sedmnáct osadníků, kteří mají zdánlivě jednoduchý úkol - připravit ostrov pro nové obyvatele.

Když se až po třech letech, v roce 1590,dostane k ostrovu loď s potravinami a dalšími osadníky, čeká námořníky šok. Na ostrově je nikdo nevítá - osada je zcela prázdná, a po obyvatelích ani stopy! Nikde není k vidění ani znak maltézského kříže, kteří měli podle původní dohody zanechat na znamení, že se ocitli v nebezpečí.

Jediným vodítkem zůstávají písmena "CRO" vyrytá nožem na jednom ze stavení. Jedna z teorií proto tvrdí, že osadníci se přesunuli na ostrov Croatan, a nebo se přidali, ať už dobrovolně či pod nátlakem, k indiánskému kmeni. Ten totiž také na ostrově sídlil, a je dost pravděpodobné, že se k osadníkům nechovali zrovna přátelsky - podle jednoho z námořníků se jich dokonce báli.

Je možné, že Indiáni prostě osadníky pozabíjeli, mohli z nich také udělat své otroky, a tato historická záhada má jistě své racionální vysvětlení.


Jenže dá se nějak takto vysvětlit i méně známý případ zmizení, zato však s mnohem hrůznějším pozadím?

V listopadu roku 1930, v severovýchodní části Kanady, uprostřed mrazivé pustiny provincie Nunavut, se zrovna k ledové hladině jezera Anjikuni blíží kanadský lovec kožešin Joe Labelle.. Těší se, že po přebrodění zamrzlé hladiny jezera uvidí své přátele, Eskymáky z místního kmene Inuitů. V minulosti s nimi již několikrát obchodoval, a vždy se mu dostalo vřelého přijetí a bohatého pohoštění. 

Teď se však zdá, že to bude jiné. Již zdálky je jindy živá vesnice podivně tichá a mrtvá, jako by snad obyvatelé usnuli a zapomněli na své běžné povinnosti. Chybí dokonce, pro vesnici tak typický, štěkot velké smečky psů.



Labelle s podivným pocitem dojde až do osady. Místo usmívajících se Inuitů na něj ale čeká nepříjemné překvapení. Dříve hlučná, životem kypící osada se proměnila v město duchů.

Vyhaslé ohniště před chatrčemi, z žádného komína nestoupá dým, a když zavolá na pozdrav, odpoví mu jen ozvěna vlastního hlasu. Zlověstné ticho přerušuje jen křupaní sněhu pod Labellovýma nohama. Postupně pečlivě prohlédne všechny stany, nahlédne do chatrčí, ale po žádném z obyvatel ani stopy. Ale vše působí přízračným dojmem, jako by vesnici opustili ve spěchu, a teprve před pouhým okamžikem.

V jednom ze stanů například leží zpola rozpracované dětské oblečení, v další chatrči zase už začíná plesnivět kastrol s jelením masem. Venku pak leží zapadané hromadami sněhu kajaky, v chatrčích jsou o stěnu opřené pušky, sklad ryb je zaplněn úlovky, a dokonce i jednotlivá obydlí jsou více než dostatečně zásobena jídlem i kožešinami.

"Okamžitě jsem věděl, že je něco špatně. Vzhledem k napůl uvařeným pokrmům to vypadalo, že je něco náhle vyrušilo. V každé chatě jsem našel pušku opřenou o dveře - a to žádný Eskymák nikdy nevyjde ven bez pušky! Došlo mi, že se stalo něco příšerného."


Ačkoliv je lovec kožišin podchlazený a vyčerpaný k smrti, myšlenka, že by zůstal v mrtvé osadě přes noc, je pro něj tak nepřijatelná, že se vydá na dlouhý a namáhavý pochod v teplotách hluboko pod bodem mrazu, až k nejbližší telegrafní stanici.

Tam dorazí sice s omrzlinami a na pokraji sil, přesto ale podá zprávu Královské kanadské jízdní policii o tom, co právě viděl. Policisté berou oznámení velmi vážně, ač se jim na první pohled zdá, že si z nich někdo nejapně střílí. Po příjezdu na místo však zjišťují, že nikoliv, a celá záhada se jen prohlubuje.

Na místním pohřebišti jsou všechny hroby otevřené, a prázdné. Vyhladovělá smečka tažných psů je pohřbena pod více než třímetrovou sněhovou nadílkou. Policisté nenajdou žádné známky násilí, zápasu, nebo jiného zločinu. Zvláštní paradox - nic nenasvědčuje násilnému odchodu obyvatel, ale ani nic, že by odešli dobrovolně. Ono to totiž působí tak, jakoby se propadli do země!

Co se tedy mohlo stát? Teorie laviny či sněhového závalu nepadá v úvahu, obydlí byla neporušená, ale proč tedy ti zasypaní psi a zasněžené kajaky? Proč místní muži ani nestihli sáhnout po zbraních, aby ochránili své rodiny? Nikdy se nenašla žádná těla, a ty otevřené hroby bez ostatků, to je opravdu velice podivuhodné.

Joe Labelle až do své smrti neochvějně tvrdil, že zmizení inuitské osady mají na svědomí nějaké nadpřirozené síly. Nic jiného totiž podle něj nedávalo smysl, celé to bylo iracionální. A svědectví příslušníků Královské kanadské jízdní policie tomu překvapivě nahrává.

Při prohledávání místa měli na obloze spatřit podivná, modře pulzující světla. Další svědek, jistý Laurent, žijící ve srubu nedaleko osady, policistům tvrdil, že pár dní před zmizením osadníků viděl na obloze přelétávat podivný objekt. 

Je to opravdu velmi zvláštní případ, a ani po téměř devadesáti letech nikdo nezná uspokojivé vysvětlení. Pokud by se stali místní obyvatelé obětmi zločinu, proč by vykopával hroby a odnášel kosti? To přeci nedává smysl. A nezmizely ani pušky, ani oblečení, nic, co by pro potencionálního zloděje mělo cenu.

Některé teorie mluví, i o zlomyslných lesních duších, a zmiňují i děsivého netvora z indiánských pověstí zvaného wendigo - ten má požírat lidské maso a jeho domovinou má být oblast Velkých jezer. To už je ale opravdu pěkně přitažené za vlasy...




Takto má podle pověstí vypadat wendigo...

Upřímně nevím, co si o podivném zmizení osadníků mám myslet. U těch z Roanoke je pravděpodobné to, že je zmasakrovali místní obyvatelé, ovšem co kanadská záhada? Může tu být opravdu přijatelné jen paranormální vysvětlení? Opravdu mi z toho běhá mráz po zádech...

Budu moc ráda, když mi Vaše názory a postřehy na obě záhadná zmizení napíšete do komentářů! Těším se na pěknou diskuzi!

Děkuji za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám článek alespoň trochu líbil, přeji krásný pátek, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Asi by to chtelo znat do vetsich podrobností....sby clovek si mohl vytvorit alespon nejakou hypotezu..

    OdpovědětVymazat
  2. Zajímavý článek trochu mi nahání husí kůži...Ale hezky napsané. Přeji Ti krásný víkend.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Ellis, záhady a tajemno, to je něco pro mého muže. Ten když to sleduje třeba v tv, tak si u toho ještě zhasne lampičku, aby to líp vychutnal... Přeju hezkou neděli, Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Taky z toho běhá mráz po zádech. Že by přišli nějací nepřátelé a vyhnali je? Ale vždyť nikde nebyly žádné stopy boje a odporu. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Hodně zajímavé a děsivé...

    OdpovědětVymazat
  5. záleží, zda se našly třeba nějaké stopy, jaké bylo počasí a tak :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js