Moudrost starých psů

 Dnes bych ráda pojala recenzi na knížku trošku jinak, než jste zvyklí z minulých článků. Včera jsem totiž dočetla jednu moc hezkou, i když místy trochu moc sentimentálně napsanou knížku o pejscích, kterou by si měl přečíst každý pejskař a milovník psů.

Moudrost starých psů jsem si půjčila v knihovně už před více než měsícem, jednou jsem si už na knížku prodloužila výpůjční dobu, protože jsem se k ní pořád nemohla dostat. Prolistovala jsem si ji zběžně v knihovně, zaujaly mě hezké fotografie, kterých je v knize požehnaně, pak také roztomilý pejsek na obálce knihy, a pejsky mám ráda, takže jsem si říkala, jo, tohle by se mi mohlo líbit.

Jenže doma jsem se ke knížce nemohla pořádně dokopat. Z názvu jsem čekala, že to bude smutné čtení, o starých, nemocných psech, a o dojemném loučení s páníčky. Po přečtení musím zkonstatovat, že tomu tak úplně nebylo, ale vezmeme si to pěkně popořadě.

Autorkou knihy je Němka Elli H. Radingerová. Na přebalu je napsán její krátký medailonek. Patří k nejrespektovanějším znalkyním vlků a vlčího života, měsíce strávila totiž pozorováním vlčí smečky v Yellowstonském národním parku. Své znalosti prezentuje na mnoha přednáškách a seminářích. 

V úvodu knihy se autorka věnuje celkem obšírně tomu, jak si u své labradorky Shiry všimla prvních známek toho, že její nejvěrnější psí kamarádka začíná stárnout a tomu, jak se učí tento fakt přijmout. Šedivé chlupy na čenichu, polehávání na procházkách a také pomalejší vstávání z oblíbeného křesílka.

A co s tím? Stárnutí nezastavíme u nikoho, a to ani u těch, které tak moc milujeme. 

Elli seznamuje čtenáře se svou láskou k pejskům, výčet zvířecích miláčků, které za celý život měla, je poměrně velký, a jak to tak bývá, každý pejsek jí něco v životě zanechal, posunul ji někam dál. Život se psem totiž může člověka mnohému naučit, posunout dál, vnímat věci jinak a poznat, co je opravdu důležité.

Na knize je od začátku znát, že Elli je s Shirou opravdu silně spjatá. Mám také doma pejska, takže vím, co je to psí láska a také dobře znám ty pocity, že moje psí kamarádka je pro mě všechno. Ale u Elli má na její silné pouto vliv i to, že žije sama, nemá partnera, děti, ani moc přátel, a Shira jí je vším. 

Myslím, že když žije člověk takto úplně sám, pak má asi se svým pejskem extrémně silné pouto, které si ani neumím představit. I tak je pro mě pejsek v životě důležitý, mám doma křížence krysaříka, malou Žofku. Bydlím sice s přítelem a pejsek je náš společný, ale přesto mám za sebe pocit, že mám k Žofce vztah jako k dítěti. Je to moje kamarádka, kam můžu, tam ji vezmu s sebou, a když se vrátím domů, nikdo mě tak hezky nepřivítá jako pes.

Se spoustou věcí v knize jsem se ztotožnila, ale některé mi přišly místy trochu zvláštní, jde vidět, že autorka je velký snílek a spousta jejích myšlenek byla filozofická, a mnohdy to bylo na můj vkus až moc poučující a chytrácké. Ale tak zase to přispívá k autentičnosti knihy.

Život se psem je vždycky moc hezký, a i když pejsek stárne, je potřeba mu stále dávat najevo lásku. Nechápu lidi, kteří nemocného a starého pejska dají do útulku, jen aby se o něj nemuseli starat. Líbil se mi právě moc názor autorky na adoptování starých pejsků z útulku. Pokud si už někdo chce vzít psa z útulku, měl by dát přednost tomu staršímu, a třeba i nemocnému. Stojí to totiž za to, dát pejskovi na stáří novou šanci, nový domov a milující rodinu, protože tento pejsek bude nejšťastnější a nejvděčnější. Myslím, že je v tom velký kus pravdy.

Pes nám dával lásku celý život, a nikdy za to na oplátku nechtěl nic méně než to, abychom ho také měli rádi. A to i když už je starý, nemocný, a už s ním nemůžeme dělat spoustu věcí, na které jsme byli zvyklí. Jak píše Elli, stáří je otázka postoje. A je na každém majiteli, jaké ho svému miláčkovi udělá.

Není jednoduché přijmout fakt, že psí miláček nám jednou zemře, a já na to ani nechci myslet, ale takové myšlenky se s postupujícími lety vkrádají na mysl čím dál více...

Kniha je vytištěna na kvalitním lesklém papíru, je členěna do kapitol, které jsou tak akorát. Oceňuji i to, že vydavatelství zvolilo velká tučná písmena, jelikož patřím k jedincům, kteří nosí brýle, skvěle se mi četlo.

Knížka je určitě pro všechny milovníky psů, jelikož se v ní určitě najdou. Místy to bylo trochu sentimentální a lehce depresivní, přesto však převažovala ta povznášející část. Pár zajímavostí o psech autorka přeci jen nakonec zmínila, vůbec jsem třeba netušila, že v Anglii je postavena speciální "psí kaple," což je místo, kde majitel staré farmy vybudoval takový zvláštní psí pomník pro všechny majitele psů. Zvláštní, ale proč ne? Já sama bych se asi o zármutek z pejskovy smrti nechtěla s nikým dělit, ale chápu, že ač je to poněkud výstřední, může to být pro některé fajn.

Moudrost starých psů se dá přelouskat za jeden dva dny, je napsána čtivě, ač bohužel spousta myšlenek a postřehů se opakuje, což mě začalo trochu štvát, přesto bych ji zhodnotila sedmdesáti procenty. Musím ještě vyzdvihnout krásné fotografie, které v kombinaci s kvalitním papírem, na kterém je kniha vytištěna, působí opravdu umělecky a jde vidět, že fotograf dokázal zachytit psí duši.

Jedná se o hezké, místy trochu moc filozofické čtení, ale přesto mám z knihy docela dobrý pocit, i když jsem čekala něco trochu jiného. Ale nevadí. Musím souhlasit s tvrzením, že od psů se máme my lidé pořád co učit, ať už od těch starých, či od štěňátek .

A co Vy? Četli jste nějakou zajímavou knížku o psech? Myslíte, že nám psí senioři mohou předat do života nějaká moudra? Máte doma pejska, nebo jste měli? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥