Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 246 Pobřeží v plamenech

 Autor: Wilbur Smith

Žánr: Dobrodružný, Historický, Romantický

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Šestnáctiletá komtesa Centaine de Thiry právě prožívá nejšťastnější okamžiky svého života, a to i přesto, že kolem zuří vřava první světové války. Centaine totiž prožívá první, a věří, že i osudovou lásku. Jejím vyvoleným je anglický bojový pilot Michael Courtney. Dvojice se seznámila dosti netradičně, a to sice když Michaelovo letadlo díky výpadku motoru nouzově přistálo na pozemku de Thirových. 

Hrabě de Thiry a Centainina chůva Anna Michaela ošetří, skončí nejen se zlomenou rukou, ale také zasažen Amorovým šípem lásky. 

Centaine si vychutnává každý doušek zakázané lásky, jako by tušila, že nebude mít dlouhého trvání. Což se bohužel potvrdí. Michael zanedlouho umírá v leteckém souboji. Žalem zničená Centaine nalezne krátkou útěchu v pomoci ošetřování těžce raněných vojáků, když přichází další rána osudu. Při požáru rodinného sídla umírá hrabě, a také Centainin milovaný kůň Nuage.

Dívka se rozhodně odejít ze země, a porodit Michaelovo dítě v Africe, kde má rodina Courtneyových poblíž Kapského města své sídlo. Centaine se již předtím setkala s Michaelovým strýcem Seanem a doufá, že u něj najde nový domov pro sebe a pro své dítě. Následuje ji i věrná chůva Anna, která je pro dívku jako vlastní matka, kterou nikdy nepoznala. 

Jenže  nemocniční loď Proteův hrad, kterou se plaví na černošský kontinent, torpéduje bojový křižník, a ta se rychle potápí. Centaine se v poslední chvíli dostane na záchranný člun, a po další nešťastné shodě náhod se dostane na vetchý kus voru, kde jí společnost dělá starý námořník. Tito dva trosečníci se zoufale snaží dostat k daleké pevnině. Po nelítostném boji s hladovými žraloky se na pobřeží dostává pouze Centaine, která je zraněná a vyčerpaná.

Ocitá se na nehostinném Pobřeží koster, části Afrického pobřeží, která dělá opravdu čest svému jménu. Centaine je již smířená s tím, že zemře, neboť kolem není nic k jídlu, jen slaná voda a trocha odporných chaluh, když dojde k zázraku.

Centaine zachrání stárnoucí pár domorodců, křováků z kmene Sanů. O dívku se postarají, vyléčí ji z nejhorších zranění, a ta se s nimi nakonec dá na pochod nekonečnou pouštní pustinou, jejíž duny působí na první pohled mrtvě, přesto se Centaine brzy poučí, že i toto místo je plné života a potravy, jen se musí správně dívat.

Domorodý pár, Hani a Owa, jsou tak trochu vyvrženci. Jejich kmen napadla hrůzná choroba, která postupně připravila o život všechny jejich příbuzné, včetně dětí a vnoučat, a stařečci zůstali sami a vydali se přes poušť hledat místo k novému životu. Centaine je pro ně zázrak ,který jim seslal jejich laskavý Bůh, a brzy se podaří prolomit jazykovou bariéru a Centaine se brzy přizpůsobí těžkému životu v pustině, který je ale v mnohém povznášející. Mění se z dospívající dívky v silnou ženu.

Podaří se Centaine přivést pod sálajícím africkým sluncem na svět vytoužené dítě? Setká se ještě někdy s Michaelovými příbuznými, či bude odsouzena k divokému životu v přírodě mimo civilizaci? 


Hodnocení: Tuto knížku jsem četla před mnoha lety, může to být už klidně i deset let, přesně si to nepamatuji. Byla to však moje první kniha od Smithe, a můj mlhavý dojem z knihy byl ten, že se mi líbila. Rozhodla jsem si ji tedy znovu půjčit v knihovně, hlavně i díky autorově bibliografii Na leopardí skále, která mě na jeho další díla opravdu navnadila.

A příběh mě opravdu vtáhl od začátku, až do konce. Potřebovala jsem si už odpočinout od všech těch detektivek a thrillerů, a Pobřeží v plamenech bylo opravdu skvělou volbou. Jedná se opravdu o pěkné relaxační čtení, i když na začátku je pár pasáží z bojových letounů, ale nejedná se o nic drastického. 

Bavilo mě číst o osudu Centaine, která se z pohodlí hraběcího sídla dostala až do daleké Afriky. Hlavně to africké putování, to mělo v psané podobě úžasné kouzlo. Popisy přírody, druhů hmyzu, a také zajímavé techniky získávání toho nejcennějšího pro život - vody. Domorodci vodu uchovávali ve speciálně vytvořených vaječných lahvích, a při dusivých vedrech se zahrabávali do písku a chladili se směsí z písku a moči. Ono to zní asi dost nevábně, ale když je horko, člověk vezme zavděk určitě vším.

V knize je spousta moudrých a poučných pasáží. Hani a Owa mají svou víru, která spočívá hlavně v ochraně přírody, a tabu je pro ně například lovit cokoliv živého v oblasti "všeho živého." Tento jejich životní postoj se mi moc líbil.

Konec knihy mi přišel hodně smutný, nechci tady prozrazovat více, jen se Centaine tak trochu zaprodala a zapomněla na to, co je důležité a odhodila stranou veškeré své zásady. Ale jak to tak bývá i v životě - moc a peníze člověka změní...

Při pročítání komentářů a zajímavostí k této knížce jsem zjistila, že Pobřeží v plamenech je čtvrtým dílem ságy rodu Courtneyů. Vůbec jsem to netušila, ani ve vydání z roku 1993 z nakladatelství Gemini není třeba na přebalu tato informace zmíněna. Před lety jsem četla mladší vydání z roku 2001, které vydal Alpress. Ale ono to dějově nevadí, že jsem četla až vlastně jeden ze závěrečných dílů, protože na databázi knih čtenáři psali, že díly na sebe zase tak moc nenavazují a jedná se o samostatné romány.

Knížka se mi líbila, a mám v plánu si přečíst od autora další romány, už mám doma jeho další knihu, tentokrát z egyptské série. Pobřeží v plamenech bych doporučila milovníkům dobrodružných a cestopisných knih, a také ženám, protože jsou zde i pěkné romantické pasáže. Hodnotím vysoko, protože jsem se u čtení pěkně zrelaxovala. 

A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo nějakou jinou od Wilbura Smithe? Máte rádi dobrodružné romány a dalekých krajů? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥






Komentáře

  1. Četla jsem od něj Řeku bohů a myslím, že budu pokračovat :)
    Zdraví Marie

    OdpovědětVymazat
  2. Clovek jr pry tvor, u nehoz se nikdy neví..

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za tip. Knihu sice neznám, ale zaujala mě. 🙂 Od autora máme doma Řeku Bohů.

    OdpovědětVymazat
  4. Postavy věrných chův mám nejraději.
    Chudák komtesa, osud se na ní vyřádil.

    OdpovědětVymazat
  5. Řeku bohů jsem četla a několikrát ,mám ji doma a tak si rádu přečtu i další knihu.
    Obsah mě zaujal.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Eliss,
    autora znám jen podle jména, nikdy jsem od něj nic nezkoušela, ale vypadá to dobře. Omrknu to v knihovně:-)
    Měj se krásně,
    Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula