I s poruchou se dá fungovat!

Včera jsem v jednom starším čísle měsíčníku 21. století narazila na zajímavý článek o dětech s poruchami. I v dětském věku nás může potkat psychická nemoc či porucha učení, se kterou si nebudeme pořádně vědět rady, a právě v tomto věku je to pořádně děsivé, protože jako děti jsme vnímaly věci jinak, než dnes. 

Mezi takové moderní diagnózy u dětí patří i ADHD, což je zjednodušeně porucha pozornosti s hyperaktivitou. Já sama jsem hyperaktivitou nikdy netrpěla, ale měla ji moje sestřenka, když jí bylo tak deset, a můžu říci, že byla pěkně šídlo. Na všech návštěvách byla středem pozornosti, věčně kolem někoho poletovala, chvíli neposeděla a stále vymýšlela nějakou neplechu. Co si pamatuji, tak byla prostě neunavitelná, oči jí věčně těkaly kolem a v hlavě jí to pořád šrotovalo.

Něco z této hyperaktivity si odnesla i do puberty, kdy byla jednu dobu dost problémová, koketovala s drogami a bohužel s nimi následně měla i problém v práci, kdy prostě jednou přišla zfetovaná do práce (pracovala jako zdravotní sestra na chirurgii, tak si asi umíte představit, co se dělo, nastoupila na léčení a teď po dvacítce už čeká rodinu a bude se vdávat, tak to snad bude v pořádku.) Co jsem s ní mluvila naposledy, připadala mi opravdu klidnější, bohužel si myslím, že si tu poruchu z dětství částečně nesla s sebou i do dospělého života. Ale třeba to na to vliv nemělo, nejsem odborník, takže nevím. 

Každopádně mám radost, že se ze svých problémů dostala.

Mezi další poruchy, které jsou diagnostikovány v dětském věku, nejčastěji na prvním stupni základní školy, patří specifické poruchy učení. I u nás ve třídě jsem měla několik spolužáků, kteří hodně pomalu četli, nebo při diktátech měli jednodušší zadání, kdy jen vypisovali y/i nebo s/z. Jeden můj spolužák byl hodně pozadu, skoro každý den chodil na nějaká doučování, a měl problém poskládat dohromady souvislou větu, protože mu bylo špatně rozumět. 

Někteří jedinci měli tendence se těm, kteří byli trochu pomalejší, posmívat, ale já jsem to nikdy nedělala, spíše mi jich bylo vždy hodně líto.

Já jsem navštívila pedagogicko-psychologickou poradnu, kam mě poslala učitelka ve třetí třídě. Bylo to kvůli problémům se začleněním do třídního kolektivu a horším výsledkům v matematice. Už si to vyšetření moc nepamatuji, tenkrát jsem tam byla s tátou, ale výsledek byl dobrý. Žádná porucha učení, tedy žádné zohlednění při výuce.

Jenže matematika byla tehdy už mým velkým problémem, spíše noční můrou. Jiné předměty mě bavily, nejraději jsem měla dějepis, ale jak přišla hodina matematiky, byl to konec. Měla jsem pocit, že nerozumím absolutně ničemu, velkým problémem pro mě bylo dělení větších čísel, a pak později zlomky, to už byla úplná hrůza.

Někdy si říkám, jestli tu moji nechuť k matematice nezpůsobila učitelka, kterou jsem měla někdy od čtvrté třídy. Tehdy jsme měli dost přísnou učitelku, Radku, a ta byla budila velkou autoritu už od pohledu. I dnes, s odstupem času mám dojem, že si na mě prostě zasedla, že na mě byla přísnější než na ostatní. A já se jí začala bát, a před hodinou matiky to bylo úplně nejhorší, strachy mi bušilo srdce z toho, že zase nebudu nic umět, a hlavně jsem se hrozně bála té učitelky, to byl ten největší problém. Tehdy se mi asi v hlavě začal tvořit ten velký blok, co se týče práce s počty.

Roky plynuly, ve škole jsem byla celkem průměrný žák, když jsem se naučila, bylo to dobré, když ne horší (hlavně na druhém stupni jsem se flákala, puberta, no), ale v matice to byla katastrofa. Když jsem v osmé třídě v první pololetí dostala z matiky pětku, znovu mě objednali do pedagogické poradny. Tentokrát bylo vyšetření zaměřené více na čísla, početní operace a tak.

Diagnostikovali mi poruchu učení dyskalkulii, což je porucha matematických schopností. Ve škole jsem od té doby mívala v matice úlevy, více času na úlohy a chodila jsem na doučování. Učitelka se mi to snažila vysvětlit několikrát po sobě, ale pořád to bylo strašně těžké.

Já to mám prostě tak, že když mi někdo vysvětlí nějakou matematickou operaci, třeba dělení zlomků, tak to pochopím. Jenže za pět minut už si to nepamatuju, a musím začít znovu. A znovu. Hlava si to uloží na chvíli, pak to pustí pryč. A toto se týká jen počítání, všechno ostatní jsem se vždycky naučila celkem rychle.

Bylo hrozně frustrující. Proto jsem se rozhodla jít na učební obor zahradnické práce, pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Tam mi matika přišla jednoduchá, měla jsem dvojky, trojky. Tak jsem se rozhodla zkusit těžší učební obor, pekaře, kde byla matika normální, jak na učňáku. Tam už jsem měla větší problémy, jednou v létě jsem byla i na opravkách, ty jsem zvládla, a úspěšně jsem se vyučila. 

Po absolvování pekaře jsem zkusila obor kuchař-číšník. Tam jsem měla odpuštěné všeobecné předměty, i matiku, ale obor mě nebavil. Tak jsem se přihlásila na dvouletý maturitní obor podnikání pro absolventy učebních oborů. Přihlásila jsem se spíše z legrace, nedoufala jsem, že školu dám, taky jsem plánovala hledat si práci, nakonec jsem skončila jen u brigád, což taky nebylo špatné. 

Ze školy mě taky poslali do poradny pro papír, že mám dyskalkulii, aby to mohla učitelka zohlednit. Na vyšetření jsem čekala asi dva měsíce. Na toto kontrolní vyšetření jsem musela vždycky, když jsem nastupovala na další obor, protože to platilo jenom pro ten jeden obor, nevím proč, protože to bylo stejně pořád stejné, myslím ty moje špatné početní schopnosti.

Když jsem čekala v čekárně na psycholožku, která mě měla na starosti, zaslechla jsem útržky rozhovoru, které byly o mě, a které nebyly zrovna lichotivé. Psycholožka nedokázala pochopit, jak se můžu s dyskalkulií hlásit na maturitní obor. To prý není možné, a že je to úplně na hlavu.

Totéž, jen jemněji, mi tvrdila i v soukromí ordinace. "Proč se hlásíš na tak těžkou školu? Musíš přece vědět, že to neuděláš, ty počítat prostě neumíš a nikdy se to nenaučíš." Odpověděla jsem jí, že je to pro mě výzva. Že nechci být na dalším pitomém učňáku, který mě pořádně nebavil (ten kuchař číšník), a že se s tím chci poprat. I když to nevyjde, chci ti zkusit, protože jsem cítila, že se musím někam posunout.

Strouhala pastelky a s povzdechem na mě koukala. Tak ona mi ten papír samozřejmě zase dá, řekla. Ale hlavně ať mě ani nenapadne z matiky maturovat (naštěstí to ještě nebylo povinné), a ať to tedy zkusím. 

No, zkusila jsem. Byl to opravdu mazec, znovu jsem chodila na doučování, a tady to pro mě fakt bylo těžké. Matika a účetnictví, tyto dva předměty jsem nenáviděla. I díky své hlouposti a lenosti jsem matikou sice prolezla k maturitě se čtyřkou, ale neudělala jsem účetnictví, protože to jsem fakt nesnášela, a zvládla jsem ho až na třetí pokus letos, a to jsem na tom dřela jak blázen, a nakonec to bylo na trojku.

Dnes si svůj přístup k počítání ve škole vyčítám. Některé věci mi opravdu nikdy nešly, ale já se pak nakonec přestala úplně snažit, a dalo mi hodně práce se do toho pustit a zamakat na sobě. Nakonec teda maturitu mám, v práci moc nepočítám, takže je to fajn. I tak jsem ale vděčná za ty životní zkušenosti. Jediné, co mě mrzí je to, že mi na dyskalkulii přišli až v osmé třídě, protože jsem si mohla ušetřit tolik stresu a prolitých slz nad úkoly, které mi prostě nešly do hlavy... Kdo měl někdy nějakou poruchu učení, tak ví, jaké to je.

V tomto ohledu jsem na sebe fakt hrozně moc hrdá, že jsem maturitu zvládla, sice až na třetí pokus, i když si spousta lidí kolem mě klepala na čelo, že na to nemám, a že líp mi bude na učňáku.

Vždycky se dá se vším poprat, ať už s hyperaktivitou, nebo nějakou poruchou učení. Někdo třeba neumí pořádně pravopis, ale i tento člověk může být šikovný na jiné věci a realizovat se v něčem, co jej baví. Dysgrafie, dyslexie nebo právě dyskalkulie jsou sice ve škole velkou překážkou, ale pokud se s tím člověk rozhodně bojovat a nevzdávat to, může dokázat víc, než si sám o sobě myslí.

A co Vy? Máte nějakou poruchu učení? Setkali jste se ve svém okolí s ADHD a hyperaktivitou? Nebo máte ve svém okolí někoho, kdo měl nějakou poruchu učení a také mu to dělalo ve škole velké problémy? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥