Útěk do divočiny

 Dnes napíšu knižní recenzi tak trochu jinak, protože jsem před pár dny přečetla opravdu zajímavou knížku. Minulý rok, někdy o prázdninách, jsem viděla film Útěk do divočiny. Ten pojednával o mladíkovi, který měl před sebou zářnou budoucnost - studia práv na vysoké škole, protože univerzitu absolvoval snadno, učení mu nedělalo žádné problémy - ale místo toho se rozhodl žít jinak, stranou civilizace a v co největším sepětí s přírodou.

A když jsem si náhodou všimla, že je u nás v knihovně knížka se stejným názvem, hned jsem si ji vypůjčila, protože jsem byla zvědavá, jaká bude knižní předloha, kterou byl film inspirován. Knihu napsal v roce 1996 Jon Krakaurer, kterého mladíkův osud velmi zaujal a rozhodl se o něm napsat.

V červnu 1990 zmizel dvaadvacetiletý Chris McCandless z dohledu. Peníze, které měl v bance, daroval charitě, ty v hotovosti, co měl u sebe, spálil a změnil si jméno na Alexe Supertrampa. Tak se představoval lidem, které potkal na svém putování. Co bylo ale hodně nepochopitelné, nenechal ani rodině, ani přátelům ze školy žádný vzkaz, kam se chystá.

A to kvůli touze po nezávislosti a životě o samotě, v souladu s přírodou. Navzdory tomuto ale Chris nebyl nijak nespolečenský. Při svém putování po americkém kontinentu si našel kamarády, dokázal se bavit v hospůdce a doslova to roztočit jako nikdo jiný. Ale přesto chtěl být pak na delší dobu sám, v přírodě, úplně bez lidí a bez moderních výdobytků civilizace.

Žil na ulici, jednu dobu se dokonce spřátelil i s bezdomovci a prostitutkami. Ale i přes svou nezávislost si našel práci. V McDonaldu opékal maso do housek. Zástupce vedoucího si na Chrise už moc nepamatoval, přesto si vzpomněl na celkem kuriózní věc. Měl totiž problémy s ponožkami, tedy s tím, aby je nosil. Ve firmě totiž platí zásada, že všichni musí být bezpečně obutí. Na žádost vedení Chris ponožky nosil, ale okamžitě po práci je sundal, jako by jej pálily na nohou. 

Podle další kolegyně to byl moc hodný kluk, pracovitý. Nikdy nevynechal směnu, bylo na něj spolehnutí. Jediné, co mu bylo krom ponožek vyčítáno, byl zápach. Jak byl v podstatě bezdomovec a pospával na ulici, tak jeho hygiena asi nebyla kdovíjaká. Když mu kolegyně řekla, že se musí častěji koupat, začalo to mezi nimi skřípat a Chris za sebou za pár dní práskl dveřmi a vydal se dál.

Snažil se totiž vydělat na svůj velký sen, který měl završit jeho putování. Chystal se totiž strávit konec léta na Aljašce, a živit se zde lovem a sběrem lesních plodin. 

Lidé, kteří se s Chrisem setkali, jej popisují jako hrozně hodného kluka s hlavou v oblacích. Podle názoru jedné ženy doslova "nezapadal do dnešního světa, ale se svými ideály bys se hodil spíše do minulého století. Byl to zkrátka typ romantického snílka, který utíkal od konzumní společnosti. 

A to vyrůstal v celkem bohaté rodině, jeho otec byl výzkumníkem u NASA a podílel se na výrobě součástek raket a satelitů. Jenže právě s otcem měl Chris časté spory a měl pocit, že se k němu chová moc vlastnicky a určuje jeho budoucnost, přitom chlapec to chtěl celé po svém, nezávisleji a zkrátka jinak.

Tyto sklony k tuláctví se u něj projevovaly již od dětství. Miloval dlouhé výlety autem s rodiči a již v útlém věku si troufal na dlouhé výšlapy i na místa, která nebyla zrovna nejbezpečnější. V sedmnácti letech se vydal o prázdninách na výlet do pouště, kde jej málem zabilo horko a slunce, protože nebyl připravený na tvrdé podmínky.

To se mu bohužel stalo osudným i při vysněném pobytu na Aljašce v létě roku 1992, kde našel u toku řeky Sushana starý opuštěný autobus. V tomto autobuse přespával, lovil zvěř a sbíral jedlé plody, k čemuž mu dopomáhal herbář. Vybaven byl puškou malé ráže, holinkami, oblečením a pár hygienickými potřebami. A samozřejmě knihami, které miloval.

Neměl sekeru, mapu, kompas, pořádnou pušku ani ostré nože či jiné nástroje.

Podle toho se dá bohužel soudit, že Chris situaci těžce podcenil. A to se z knihy dozvíme, že nebyl tak daleko od civilizace, nebyl v žádné divočině vzdálené stovky kilometrů. Kousek od něj plynul normální život, avšak odříznutý zrádnou a divokou řekou. Bohužel, když se chtěl vrátit zpátky, nemohl. Řeka byla zrovna příliš rozbouřená a příliš vysoko, a tak se mladík vrátil zpátky.

Ironií je, že stačilo, kdyby šel kus po proudu řeky a našel by místo, kterým by se mohl vrátit zpátky, ale on to bohužel neudělal, což byla fatální chyba.

Vrátil se zpátky do autobusu, kde se mu podařilo chytit nějakou malou zvěř, třeba veverku, jenže to bylo bohužel strašně málo a Chris začínal slábnout a bylo mu čím dál hůře. Autor předkládá i zajímavou hypotézu, že jej mohly otrávit semena divokého hrachu.

Tato semena totiž mají tu devastační schopnost, že znemožňují tělu, aby to co sní, přeměňovalo na zdroj využitelné energie. Prakticky tedy pořád něco jíte, ale máte pořád hlad a tělo nezpracovává to, co sníte, takže i když toho sníte kvanta, stále máte hlad a můžete se vyhladovět k smrti.

Je možné, že mladík si spletl dvě rostliny, neúmyslně je zaměnil, a zemřel tedy hlady, ačkoliv občas se mu podle deníkových zápisů povedlo něco ulovit a sníst.

Osobně si myslím, že Chrisova smrt byla hloupá a zbytečná. Kdyby šel do divočiny lépe připraven, s vybavením, pomůckami a nebyl by tak zarputile trval na své nezávislosti, mohl přežít. V knize jsou uvedeny i případy dalších lidí, kterým se stal nezávislý pobyt v přírodě osudným, a to většinou díky vlastní nepřipravenosti, která podle autora knihy hraničí až s nabubřelou arogancí.

Komu by se nelíbilo žít v divoké přírodě, člověk by byl naprosto na nikom a ničem nezávislý. Jenže tento život je sice fajn, ale je vykoupen tvrdou prací a nasazením, někdy musí takový člověk doslova bojovat o přežití. A stejně většinou potřebujete nějaké ty věci z běžného civilizovaného života, což je třeba i ta mapa nebo kompas, což právě chybělo Chrisovi a napomohlo to jeho tragickému osudu.

Každopádně, knížka se mi moc líbila, i když byla napsaná trochu zvláštně, chvílemi se mi četla dost těžce. Nemám v knihách ráda dlouhé věty a odstavce, což se tu vyskytovalo bohužel dost hojně.

Ale i tak jsem ji přečetla dost rychle, protože mě Chrisův osud zaujal, viděla jsem film, a z knížky jsem se dozvěděla spoustu dalších informací, které ve filmu nezazněly.

Pokud jste viděli film, knížku si rozhodně přečtěte také, protože je to takové doplnění k filmu.

A co Vy? Viděli jste film, nebo jste četli knihu? A co si myslíte o lidech, kteří chtějí žít i v dnešní době v divoké přírodě? Myslíte, že je to možné i dnes, v době protkané technologiemi? A je moudré jít na takovou výpravu do divočiny bez přípravy? 

Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte Vy!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥