Přeskočit na hlavní obsah

Útěk do divočiny

 Dnes napíšu knižní recenzi tak trochu jinak, protože jsem před pár dny přečetla opravdu zajímavou knížku. Minulý rok, někdy o prázdninách, jsem viděla film Útěk do divočiny. Ten pojednával o mladíkovi, který měl před sebou zářnou budoucnost - studia práv na vysoké škole, protože univerzitu absolvoval snadno, učení mu nedělalo žádné problémy - ale místo toho se rozhodl žít jinak, stranou civilizace a v co největším sepětí s přírodou.

A když jsem si náhodou všimla, že je u nás v knihovně knížka se stejným názvem, hned jsem si ji vypůjčila, protože jsem byla zvědavá, jaká bude knižní předloha, kterou byl film inspirován. Knihu napsal v roce 1996 Jon Krakaurer, kterého mladíkův osud velmi zaujal a rozhodl se o něm napsat.



V červnu 1990 zmizel dvaadvacetiletý Chris McCandless z dohledu. Peníze, které měl v bance, daroval charitě, ty v hotovosti, co měl u sebe, spálil a změnil si jméno na Alexe Supertrampa. Tak se představoval lidem, které potkal na svém putování. Co bylo ale hodně nepochopitelné, nenechal ani rodině, ani přátelům ze školy žádný vzkaz, kam se chystá.

A to kvůli touze po nezávislosti a životě o samotě, v souladu s přírodou. Navzdory tomuto ale Chris nebyl nijak nespolečenský. Při svém putování po americkém kontinentu si našel kamarády, dokázal se bavit v hospůdce a doslova to roztočit jako nikdo jiný. Ale přesto chtěl být pak na delší dobu sám, v přírodě, úplně bez lidí a bez moderních výdobytků civilizace.

Žil na ulici, jednu dobu se dokonce spřátelil i s bezdomovci a prostitutkami. Ale i přes svou nezávislost si našel práci. V McDonaldu opékal maso do housek. Zástupce vedoucího si na Chrise už moc nepamatoval, přesto si vzpomněl na celkem kuriózní věc. Měl totiž problémy s ponožkami, tedy s tím, aby je nosil. Ve firmě totiž platí zásada, že všichni musí být bezpečně obutí. Na žádost vedení Chris ponožky nosil, ale okamžitě po práci je sundal, jako by jej pálily na nohou. 

Podle další kolegyně to byl moc hodný kluk, pracovitý. Nikdy nevynechal směnu, bylo na něj spolehnutí. Jediné, co mu bylo krom ponožek vyčítáno, byl zápach. Jak byl v podstatě bezdomovec a pospával na ulici, tak jeho hygiena asi nebyla kdovíjaká. Když mu kolegyně řekla, že se musí častěji koupat, začalo to mezi nimi skřípat a Chris za sebou za pár dní práskl dveřmi a vydal se dál.

Snažil se totiž vydělat na svůj velký sen, který měl završit jeho putování. Chystal se totiž strávit konec léta na Aljašce, a živit se zde lovem a sběrem lesních plodin. 

Lidé, kteří se s Chrisem setkali, jej popisují jako hrozně hodného kluka s hlavou v oblacích. Podle názoru jedné ženy doslova "nezapadal do dnešního světa, ale se svými ideály bys se hodil spíše do minulého století. Byl to zkrátka typ romantického snílka, který utíkal od konzumní společnosti. 

A to vyrůstal v celkem bohaté rodině, jeho otec byl výzkumníkem u NASA a podílel se na výrobě součástek raket a satelitů. Jenže právě s otcem měl Chris časté spory a měl pocit, že se k němu chová moc vlastnicky a určuje jeho budoucnost, přitom chlapec to chtěl celé po svém, nezávisleji a zkrátka jinak.


Tyto sklony k tuláctví se u něj projevovaly již od dětství. Miloval dlouhé výlety autem s rodiči a již v útlém věku si troufal na dlouhé výšlapy i na místa, která nebyla zrovna nejbezpečnější. V sedmnácti letech se vydal o prázdninách na výlet do pouště, kde jej málem zabilo horko a slunce, protože nebyl připravený na tvrdé podmínky.

To se mu bohužel stalo osudným i při vysněném pobytu na Aljašce v létě roku 1992, kde našel u toku řeky Sushana starý opuštěný autobus. V tomto autobuse přespával, lovil zvěř a sbíral jedlé plody, k čemuž mu dopomáhal herbář. Vybaven byl puškou malé ráže, holinkami, oblečením a pár hygienickými potřebami. A samozřejmě knihami, které miloval.

Neměl sekeru, mapu, kompas, pořádnou pušku ani ostré nože či jiné nástroje.

Podle toho se dá bohužel soudit, že Chris situaci těžce podcenil. A to se z knihy dozvíme, že nebyl tak daleko od civilizace, nebyl v žádné divočině vzdálené stovky kilometrů. Kousek od něj plynul normální život, avšak odříznutý zrádnou a divokou řekou. Bohužel, když se chtěl vrátit zpátky, nemohl. Řeka byla zrovna příliš rozbouřená a příliš vysoko, a tak se mladík vrátil zpátky.

Ironií je, že stačilo, kdyby šel kus po proudu řeky a našel by místo, kterým by se mohl vrátit zpátky, ale on to bohužel neudělal, což byla fatální chyba.

Vrátil se zpátky do autobusu, kde se mu podařilo chytit nějakou malou zvěř, třeba veverku, jenže to bylo bohužel strašně málo a Chris začínal slábnout a bylo mu čím dál hůře. Autor předkládá i zajímavou hypotézu, že jej mohly otrávit semena divokého hrachu.

Tato semena totiž mají tu devastační schopnost, že znemožňují tělu, aby to co sní, přeměňovalo na zdroj využitelné energie. Prakticky tedy pořád něco jíte, ale máte pořád hlad a tělo nezpracovává to, co sníte, takže i když toho sníte kvanta, stále máte hlad a můžete se vyhladovět k smrti.

Je možné, že mladík si spletl dvě rostliny, neúmyslně je zaměnil, a zemřel tedy hlady, ačkoliv občas se mu podle deníkových zápisů povedlo něco ulovit a sníst.

Osobně si myslím, že Chrisova smrt byla hloupá a zbytečná. Kdyby šel do divočiny lépe připraven, s vybavením, pomůckami a nebyl by tak zarputile trval na své nezávislosti, mohl přežít. V knize jsou uvedeny i případy dalších lidí, kterým se stal nezávislý pobyt v přírodě osudným, a to většinou díky vlastní nepřipravenosti, která podle autora knihy hraničí až s nabubřelou arogancí.

Komu by se nelíbilo žít v divoké přírodě, člověk by byl naprosto na nikom a ničem nezávislý. Jenže tento život je sice fajn, ale je vykoupen tvrdou prací a nasazením, někdy musí takový člověk doslova bojovat o přežití. A stejně většinou potřebujete nějaké ty věci z běžného civilizovaného života, což je třeba i ta mapa nebo kompas, což právě chybělo Chrisovi a napomohlo to jeho tragickému osudu.

Každopádně, knížka se mi moc líbila, i když byla napsaná trochu zvláštně, chvílemi se mi četla dost těžce. Nemám v knihách ráda dlouhé věty a odstavce, což se tu vyskytovalo bohužel dost hojně.

Ale i tak jsem ji přečetla dost rychle, protože mě Chrisův osud zaujal, viděla jsem film, a z knížky jsem se dozvěděla spoustu dalších informací, které ve filmu nezazněly.

Pokud jste viděli film, knížku si rozhodně přečtěte také, protože je to takové doplnění k filmu.

A co Vy? Viděli jste film, nebo jste četli knihu? A co si myslíte o lidech, kteří chtějí žít i v dnešní době v divoké přírodě? Myslíte, že je to možné i dnes, v době protkané technologiemi? A je moudré jít na takovou výpravu do divočiny bez přípravy? 

Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte Vy!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥





Komentáře

  1. Já si myslím, že žít v divočině není vůbec jednoduché - podle mého jsme na vymoženostech moderních světa závislí víc, než jsme ochotni si připustit.

    OdpovědětVymazat
  2. To je zajímavé. Neviděla jsem film, ani nečetla knížku. Myslím, že je to jak píšeš. Člověk si to představuje jak snílek, budu žít v přírodě, daleko od lidí, živit se kořínky - ale když nevíš, co jíš, neumíš lovit - těžko tam dlouho vydržíš. Myslím ale, že byl šťastný a splnil si to, co chtěl.

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem viděla film,trochu jsem ten konec nechápala,ale neměl na vybranou.Možná by mně knížka pomohla to celé pochopit.
    Měj hezké dubnové dny

    OdpovědětVymazat
  4. nečetla jsem a ani film jsem neviděla :) ale zní to zajímavě... obdivuji tyto dobrodruhy, a i když to bohužel skončilo špatně, žil podle svého :) a věřím, že byl i šťastný :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Eliss,
    znám ten film, protože v něm hrál můj oblíbený herec. Knihu jsem nečetla, protože už film byl na mě hodně depresivní. Jinak souhlasím s tebou, co se týče toho útěku do divočiny. Měj se krásně,
    Hanka z ciculka.cz
    PS: zvu tě ke mně na blog, zrovna tam probíhá knižní giveaway:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Já si dovedu život v divočině představit od rána do večera, ale na noc bych už rád do hotelu :). A také by tam neměli být medvědi, tygři, jedovatí hadi, krokodýli.

    Ale jinak ve filmu je samozřejmě takový život velmi zajímavý.

    OdpovědětVymazat
  7. Mně připadal bohužel jako pitomec. Napřed se zbaví peněz a pak si vydělává, aby se uživil. Hotové peníze spálí, místo aby je někomu daroval. A zlobí se, když mu někdo dá najevo, že smrdí, přestože nejspíš opravdu smrděl, pokud přespával venku a neměl možnost se vykoupat. Film jsem neviděla, ale dost se o něm mluvilo a vlastně ho celkem odsuzovali jako hlupáka, který blbě zahynul jen pár kilometrů od civilizace. Přece do takové divočiny se nechodí bez pořádné průpravy.

    OdpovědětVymazat
  8. Film i knížka zní zajímavě, vůbec ani jedno neznám :). Já si myslím, že to možné je, ale člověk to musí mít asi nějak v krvi, protože už jsme přece jen odmala zvyklí žít jinak :).

    OdpovědětVymazat
  9. Nevím, jestli bych si knížku přečetla, možná bych se podívala na film. Takovíhle snílci jsou na jednu stranu hodně inspirativní lidi, ale bohužel - člověk musí umět žít i ve společnosti, stavět se problémům. Jak říkáš - kdyby byl lépe připraven, nebo kdyby na to nebyl sám, třeba nemusel umřít.
    Vlasta

    OdpovědětVymazat
  10. Film znám jen díky památnému autobusu, který se díky filmu stal tak slavný, že přitahoval davy návštěvníků, a úřady jej nakonec loni nechaly odstranit. Budu se na ten snímek muset konečně podívat. Díky za připomenutí.

    OdpovědětVymazat
  11. Já viděla právě film, knihu jsem nečetla. Film se mi líbil, ale přesně jak píšeš..kdyby šel lépe vybavený, mohlo to dopadnout jinak a mohl přežít. Jasně, je to coby, kdyby, ale přece jen. Trochu jsem se na hlavního hrdinu zlobila, ale zároveň je to zajímavý příběh. :-) Vím, že jsem brečela! :-D Já to strašně prožívám, no :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Zajímavý příběh. Knížku ani film neznám. Myslím, že je fajn prvně si přečíst knihu a poté film. Uděláš si obrázek, co bylo lepší, popř., přesně, jak jsi psala, doplnění, co v tom druhém nebylo. Každého věc, nezavrhuji to, ale myslím, že byl měl být připravený, když chce podstoupit takovou dobrodružnou výpravu.
    Leník

    OdpovědětVymazat
  13. Dnes už většina lidí neumí ani rozdělat oheň natož se o sebe postarat bez možnosti si vše nakoupit. Viděli jsme to teď před svátky, jak lidi šíleli, že bude jeden den zavřeno. Bez elektriky si nezatopíme, pokud nemáme dům a v něm krb, bez elektriky nebo plynu neuvaříme, protože už nemáme klasická kamna na dřevo nebo uhlí. Postarat se o sebe v přírodě bez těchto vymožeností není jednoduché a neumím si už dnešní děti představit bez mobilu a jiných vymožeností dnešní doby. Příběh je to sice zajímavý, ale má svoje pro i proti...

    OdpovědětVymazat
  14. Příběh neznám, myslím ale, že smrt toho člověka byla hloupá a naprosto zbytečná. Ale co už, lidem do hlav vidět není...

    OdpovědětVymazat
  15. Film jsem neviděla, ani knihu jsem bohužel nečetla. Ale zní to zajímavě. Děkuji za tip. 🙂

    OdpovědětVymazat
  16. Vím, že příběh je zfilmovaný, ale ještě jsem jej neviděla, ani nečetla. Budu to muset napravit, i když mě mrzí smutný konec. Děj je podle recenze opravdu zajímavý.

    OdpovědětVymazat
  17. Tak jsme se podívali na tenhle film a musím říct, že byl zajímavý, ale ten kluk na mě působil trochu jako snílek/blbec. Chápala jsem touhu být svobodný, nezávislý atd., ale nechápu, že odešel na Aljašku bez pořádné průpravy... To mě na celém tomhle příběhu dost šokovalo, jak (ne)čekaně zemřel.

    Díky za podobné tipy, tohle už je druhý filmový tip od tebe (první byly Tiché doteky), a jsou to fakt zajímavé snímky, o kterých jsem doteď nevěděla.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Odvrácená strana sladkého ovoce

 Nepatřím mezi zrovna velké milovníky ovoce. Sem tam si dám jablečnou nebo jahodovou přesnídávku, v zimě, hlavně mezi svátky, si ráda oloupu mandarinku nebo pomeranč, ale jinak se musím přiznat, že konzumaci ovoce moc nedám. Jedinou výjimkou jsou ale banány. Ty můžu opravdu kdykoliv, v jakékoliv podobě. Ať už je to přesnídávka, třeba i ta domácí, ideálně s piškoty. Banánům jsem přišla na chuť v devatenácti, kdy jsem měla problémy s nedostatkem fosforu, a jelikož jsou banány jeho velkým zdrojem, tak jsem je jedla doslova po kilech, a od té doby jsem si je zamilovala. Alespoň dvakrát týdně si s sebou beru banán na svačinu. Nevadí mi ani ty přezrálé, jím i ty "tmavé boláky", které spousta lidí vykrajuje ven. Přezrálé banány totiž mají pro lidské tělo velké množství benefitů!  Díky přezrálosti obsahují velké množství antioxidantů, které pomáhají před poškozením buněk v lidském organismu. A hnědé skvrny na banánech pomáhají při pálení žáhy - působí proti kyselosti. Často si u nás

Konec letního času

 Dnes brzy ráno došlo ke každoroční změně času z letního na zimní. Správně se ale tento čas nejmenuje "zimní," nýbrž standardní, nebo středoevropský. Našla jsem na internetu obě varianty. Je fakt, že ani ve stolním kalendáři není nový čas popsán jako "zimní," nýbrž je tam jen napsáno: Konec letního času.  Čas se tedy dnes ve 3:00 ráno posunul na 2:00. Prakticky se tedy vyspíme o jednu hodinu déle, jenže o to dříve se začne večer stmívat. Jako dítě školou povinné jsem nějaké střídání letního a zimního času nepociťovala. Jen jsem si přetočila hodiny na budíku, a to bylo všechno. Necítila jsem, že bych měla nějak rozhozený biorytmus, že by se mi hůře vstávalo, vůbec nic. Ale jak roky plynou, věkem se pomalu, ale jistě blížím ke třicítce, tak už můj organismus snáší změny z letního na zimní čas a opačně podstatně hůře. Je fajn, že se vyspím o hodinu déle. Ale do práce budu chodit tak jako tak za tmy, protože většinou jezdím do práce ve čtyři nebo v pět hodin ráno.  Musí