Školní strasti

 Ve školním kolektivu spolužáků jsem byla na základce vždycky tak trochu outsider. S nikým jsem se moc nekamarádila, o přestávkách jsem nejraději sedávala sama v lavici a četla si knížku. Ono to bylo tak trochu i podílem chlapců a dívek. Kluků bylo sedmnáct, zato nás holek jen pět.

Spolužačky si mezi sebou udělaly dvojice, kamarádily se spolu a seděly spolu v lavici, ale já jsem byla vždycky tak trochu navíc. Když ale některá z holek chyběla, byla jsem náhradník, spolužačka mě pak měla za málem nejlepší kamarádku, ale když se jí zase vrátila kamarádka, už si mě nevšímala. Takže jsem se snažila bavit s klukama, jenže to taky většinou úplně nešlo.

Celou základku jsem byla hrozně hubená a malá, vypadala jsem vždycky minimálně o dva roky mladší než jsem byla - to se se mnou táhne dodnes, dávno mi bylo osmnáct a minulý týden chtěla prodavačka vidět občanku, nebudu říkat že mi nelichotí, že vypadám pořád na sedmnáct. Povahou jsem byla vždycky hodně introvertní, uzavřená, nemohla jsem si jaksi najít ke spolužákům vztah. Zkoušela jsem i taktiku, že když se s nimi budu dělit o svačiny, budou mě mít raději, ale to taky nevyšlo.

A když se se mnou nikdo nechtěl pořádně kamarádit nebo mě jen využívali, začala jsem být na spolužáky zlá. Začala jsem jim dělat různé drobné naschvály, a ono to samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Pamatuju si, jak jsme se o přestávce ve třídě začaly s jednou spolužačkou prát, taková ta typická holčičí bitka, kdy jsme skončily na zemi a štípaly se a škubaly za vlasy. Skončilo to tenkrát napomenutím od učitele. Tehdy jsem se cítila hrozně fajn, když jsem měla v hrsti vyškubané vlasy, a spolužačka se málem rozbrečela.

Ne vždycky jsem ale konflikty vyvolala já. Pořád jsem vypadala jako malé děcko, ideální terč i pro děti z nižších ročníků. Znelíbila jsem se jedné slečně, která navštěvovala třídu pode mnou. Připadalo jí hrozně zábavné držet mi dveře, abych se nemohla dostat ze školního záchodu. Asi deset minut jsem seděla na sklopeném prkénku, natahovala k pláči a v duchu si zoufala, že si nestihnu sníst svačinu, na kterou jsem měla hroznou chuť. 

Tohle jsem nikdy žádné učitelce neřekla, dotyčná slečna si na mě párkrát ještě něco málo dovolila, ale to se jednalo spíše jen o verbální urážky, což ale také nebylo nic příjemného.

Někdy v šesté třídě jsem dostala svůj první telefon, Samsung, tenkrát ještě s černobílým displejem a velkými tlačítky. Ale já za něj byla hrozně šťastná. Samozřejmě jsme si s holkami vyměnily čísla, abychom si mohly psát - většinou naprosto nedůležité kraviny.

Asi půl roku potom jsem se s jednou dvojicí zase rozhádala. Už nevím, kvůli čemu to bylo. Když jsem přišla ze školy domů, obě mi začaly psát dost sprosté esemesky. Nechala jsem to být, vůbec jsem na to nereagovala. Jenže mobil jsem zapomněla tehdy v obýváku, přišla další textovka, kterou si už přečetli rodiče, zvědaví, kdo mi po škole píše, a bylo to. Ta esemeska byla opět sprostého charakteru, takže rodiče nelenili a šli hned na druhý den do školy. Prosila jsem je, ať to nedělají, že to bude ještě horší, že se s holkama přeci zase udobříme.

Jenže oni do školy šli, všechno se hrozně řešilo, všechny tři jsme byly zvlášť ve třídě a musely jsme si to vyříkat. Holky slíbily, že už mi žádné podobné zprávy psát nebudou, a zase jsme se kamarádily. Když pak obě dostaly navíc ředitelskou důtku, tehdy jsem se strašně styděla, že to bylo kvůli mně. Ale žádné hnusné textovky jsem už nikdy nedostala, i když jsme se znovu pohádaly.

Byla jsem dokonce i u školního psychologa, ale to k ničemu nebylo.

Celých devět let se to se mnou jaksi táhlo, do kolektivu jsem nezapadla, měla jsem tam sice pár lidí, se kterými jsem občas prohodila pár slov, ale o přestávkách jsem většinu času seděla sama v lavici a učila se, případně si četla knížky.

Na střední to pak už bylo lepší, tam jsem si našla spoustu kamarádů, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Jen s těmi spolužáky ze základky se dodnes nemusím. Na školním srazu jsem byla jen jednou. Jasně, je to dávno, všichni jsme už dávno dospělí, zmoudřeli jsme, a tak dále. Jenže já se přes to asi nedokážu přenést. Mám se v klidu bavit se spolužákem, který mi nadával, že jsem hnusná šereda, a shodil mě ze schodů? To je prostě strašně těžké, i když jsme byli de facto děti, na některé věci se zkrátka nezapomíná.

Když jsem nastoupila na první učňák, tak jsem šla na odborné učiliště pro studenty se zvláštními vzdělávacími potřebami - byla jsem tam kvůli poruše učení, dyskalkulii, nicméně jsem pak zvládla i ten normální učební obor. Takže jsem byla ve třídě s klukem s obrnou, s jednou autistkou, která téměř nemluvila, a jeden klučina měl berle a tak těžkou poruchu řeči, že musel jednu věc zopakovat i třikrát, než jsme pochopili, co chce vlastně říct.

Téměř každý z těch lidí byl někdy šikanovaný. A to tedy o dost drsněji než jsem kdy zažila já. Dovedete si představit, že se někdo vám nebo vašemu dítěti vymočí ve škole do bot? A to jen proto, že se spolužáky nemluvíte a neumíte se skamarádit? Je prostě strašné, čeho jsou děti, nebo pak už skoro dospělí středoškoláci schopní udělat. 

Je pravdou, že to člověka posílí a hodně mu to do života dá. Dávám si pozor na lidi, a než si někoho připustím k tělu, musím ho pořádně poznat. Jsem ráda, že jsem na učňáku a pak i na střední škole poznala lidi, kteří byli normální, a už se mi nestalo, že bych se stala terčem posměšků či jiných hrubostí. 

V dnešní době dokáže být bohužel šikana pěkně rafinovaná, nejen ta školní, protože sociální sítě jsou útočištěm mnohých chudáků a ubožáků, kteří si s oblibou dokazují svou moc a sílu na těch slabších.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥