Přeskočit na hlavní obsah

Školní strasti

 Ve školním kolektivu spolužáků jsem byla na základce vždycky tak trochu outsider. S nikým jsem se moc nekamarádila, o přestávkách jsem nejraději sedávala sama v lavici a četla si knížku. Ono to bylo tak trochu i podílem chlapců a dívek. Kluků bylo sedmnáct, zato nás holek jen pět.

Spolužačky si mezi sebou udělaly dvojice, kamarádily se spolu a seděly spolu v lavici, ale já jsem byla vždycky tak trochu navíc. Když ale některá z holek chyběla, byla jsem náhradník, spolužačka mě pak měla za málem nejlepší kamarádku, ale když se jí zase vrátila kamarádka, už si mě nevšímala. Takže jsem se snažila bavit s klukama, jenže to taky většinou úplně nešlo.

Celou základku jsem byla hrozně hubená a malá, vypadala jsem vždycky minimálně o dva roky mladší než jsem byla - to se se mnou táhne dodnes, dávno mi bylo osmnáct a minulý týden chtěla prodavačka vidět občanku, nebudu říkat že mi nelichotí, že vypadám pořád na sedmnáct. Povahou jsem byla vždycky hodně introvertní, uzavřená, nemohla jsem si jaksi najít ke spolužákům vztah. Zkoušela jsem i taktiku, že když se s nimi budu dělit o svačiny, budou mě mít raději, ale to taky nevyšlo.

A když se se mnou nikdo nechtěl pořádně kamarádit nebo mě jen využívali, začala jsem být na spolužáky zlá. Začala jsem jim dělat různé drobné naschvály, a ono to samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Pamatuju si, jak jsme se o přestávce ve třídě začaly s jednou spolužačkou prát, taková ta typická holčičí bitka, kdy jsme skončily na zemi a štípaly se a škubaly za vlasy. Skončilo to tenkrát napomenutím od učitele. Tehdy jsem se cítila hrozně fajn, když jsem měla v hrsti vyškubané vlasy, a spolužačka se málem rozbrečela.



Ne vždycky jsem ale konflikty vyvolala já. Pořád jsem vypadala jako malé děcko, ideální terč i pro děti z nižších ročníků. Znelíbila jsem se jedné slečně, která navštěvovala třídu pode mnou. Připadalo jí hrozně zábavné držet mi dveře, abych se nemohla dostat ze školního záchodu. Asi deset minut jsem seděla na sklopeném prkénku, natahovala k pláči a v duchu si zoufala, že si nestihnu sníst svačinu, na kterou jsem měla hroznou chuť. 

Tohle jsem nikdy žádné učitelce neřekla, dotyčná slečna si na mě párkrát ještě něco málo dovolila, ale to se jednalo spíše jen o verbální urážky, což ale také nebylo nic příjemného.

Někdy v šesté třídě jsem dostala svůj první telefon, Samsung, tenkrát ještě s černobílým displejem a velkými tlačítky. Ale já za něj byla hrozně šťastná. Samozřejmě jsme si s holkami vyměnily čísla, abychom si mohly psát - většinou naprosto nedůležité kraviny.

Asi půl roku potom jsem se s jednou dvojicí zase rozhádala. Už nevím, kvůli čemu to bylo. Když jsem přišla ze školy domů, obě mi začaly psát dost sprosté esemesky. Nechala jsem to být, vůbec jsem na to nereagovala. Jenže mobil jsem zapomněla tehdy v obýváku, přišla další textovka, kterou si už přečetli rodiče, zvědaví, kdo mi po škole píše, a bylo to. Ta esemeska byla opět sprostého charakteru, takže rodiče nelenili a šli hned na druhý den do školy. Prosila jsem je, ať to nedělají, že to bude ještě horší, že se s holkama přeci zase udobříme.

Jenže oni do školy šli, všechno se hrozně řešilo, všechny tři jsme byly zvlášť ve třídě a musely jsme si to vyříkat. Holky slíbily, že už mi žádné podobné zprávy psát nebudou, a zase jsme se kamarádily. Když pak obě dostaly navíc ředitelskou důtku, tehdy jsem se strašně styděla, že to bylo kvůli mně. Ale žádné hnusné textovky jsem už nikdy nedostala, i když jsme se znovu pohádaly.

Byla jsem dokonce i u školního psychologa, ale to k ničemu nebylo.

Celých devět let se to se mnou jaksi táhlo, do kolektivu jsem nezapadla, měla jsem tam sice pár lidí, se kterými jsem občas prohodila pár slov, ale o přestávkách jsem většinu času seděla sama v lavici a učila se, případně si četla knížky.

Na střední to pak už bylo lepší, tam jsem si našla spoustu kamarádů, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Jen s těmi spolužáky ze základky se dodnes nemusím. Na školním srazu jsem byla jen jednou. Jasně, je to dávno, všichni jsme už dávno dospělí, zmoudřeli jsme, a tak dále. Jenže já se přes to asi nedokážu přenést. Mám se v klidu bavit se spolužákem, který mi nadával, že jsem hnusná šereda, a shodil mě ze schodů? To je prostě strašně těžké, i když jsme byli de facto děti, na některé věci se zkrátka nezapomíná.



Když jsem nastoupila na první učňák, tak jsem šla na odborné učiliště pro studenty se zvláštními vzdělávacími potřebami - byla jsem tam kvůli poruše učení, dyskalkulii, nicméně jsem pak zvládla i ten normální učební obor. Takže jsem byla ve třídě s klukem s obrnou, s jednou autistkou, která téměř nemluvila, a jeden klučina měl berle a tak těžkou poruchu řeči, že musel jednu věc zopakovat i třikrát, než jsme pochopili, co chce vlastně říct.

Téměř každý z těch lidí byl někdy šikanovaný. A to tedy o dost drsněji než jsem kdy zažila já. Dovedete si představit, že se někdo vám nebo vašemu dítěti vymočí ve škole do bot? A to jen proto, že se spolužáky nemluvíte a neumíte se skamarádit? Je prostě strašné, čeho jsou děti, nebo pak už skoro dospělí středoškoláci schopní udělat. 

Je pravdou, že to člověka posílí a hodně mu to do života dá. Dávám si pozor na lidi, a než si někoho připustím k tělu, musím ho pořádně poznat. Jsem ráda, že jsem na učňáku a pak i na střední škole poznala lidi, kteří byli normální, a už se mi nestalo, že bych se stala terčem posměšků či jiných hrubostí. 

V dnešní době dokáže být bohužel šikana pěkně rafinovaná, nejen ta školní, protože sociální sítě jsou útočištěm mnohých chudáků a ubožáků, kteří si s oblibou dokazují svou moc a sílu na těch slabších.

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Panejo, sedmnáct kluků a pět holek, to je docela drsná sestava! Na základce jsem to měla v něčem hodně podobné - i když spíš než že by mě někdo šikanoval, tak mě ostatní prostě ignorovali. Je to o trochu lepší, ale vážně ne o moc. Všechno změnil až osmiletý gympl, kde si najednou najít kamarády šlo a kamarádíme se dodnes. Vždycky když slyším návrhy, aby se zrušila víceletá gymnázia, tak se chytám za hlavu a úpím. Jen to ne, co si ty děti na těch základkách počnou?!

    OdpovědětVymazat
  2. No na základce jsem to měl dost podobně, až na střední se to podstatné zlepšilo... Ale nějaké velke kamarády jsem tam také neměl, až později.. Jinak zajímavé, jak nová doba opakuje vše v novém hávu, za nás SMS nebyly, jen sprosté písemné vztahy apod..

    OdpovědětVymazat
  3. To je docela těžké čtení.

    Musím říct, že dnešní doba je na vztahy mezi mládeží velice špatná, taky toho část u dětí vnímám. Hodně kamarádství je neskutečně povrchních a ruší se kvůli absolutním prkotinám atd...

    To ohl. třídní důtky - ale Ty jsi za to nemohla. To ony psaly ty smsky. To je právě nepříjemný paradox, že to pak ten, komu se něco špatného děje, ještě vnímá dodatečně takto vinu.

    Na základce jsem to sice měla v pohodě, ale celoživotní přátelství mám nejvíce ze střední. Asi je to i o určité vyzrálosti... A měla jsem i extra štěstí na fajn kolektiv i kantory.

    OdpovědětVymazat
  4. No, to je celkem síla. První, na koho jsem pomyslela jsou mé děti a doufám, že nic takového nezažívaly.
    Pevně věřím, že teď je situace lepší!
    Přeji hezký večer, Helena

    OdpovědětVymazat
  5. Také u nás na základce bylo o hodně víc kluků, na gymplu se to otočilo a byla převaha holek.
    Jak říkáš, také jsem si o přestávkách četla knížky a nebavila se s ostatními, kromě mé sestry. Ještě, že ji mám <3. Hodně mi to pomáhalo, že jsem ji měla u sebe. Teď na vysoké ji nemám a cítím se osaměle :( (i když jsem tam byla jen týden).
    Taky jsem byla vždycky malá, hubená, vypadám i teď na míň, než na to, kolik mi je.
    Se ségrou jsme byly na základce šikanované. Ségru odtáhl spolužák ke zdi a začal ji mlátit hlavou do rohu. Měla obrovský monokl. Bylo to něco strašného.... Zažila jsem i kyberšikanu. Také jsem introvert a věci si beru strašně osobně, takže to bylo hodně složité.
    Hrozně jsem se bála, jaký bude kolektiv na gymplu. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, jak jsem stála před třídou první den v září a bála se jít dovnitř, co mě uvnitř čeká. Naštěstí jsme byli skvělá parta <3 i teď na vejšce věřím, že budeme fajn kolektiv. Byla jsem tam sice jen týden, ale každý den si píšeme ve třídní skupině ohledně úkolů apod. a vypadají na fajn lidi. Už jsem si i našla kamarádky, i když je to o hodně těžší, než když jsem měla vždy ve třídě Hanču, která mi stála po boku. <3
    Leník

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrý článek. Šikana je hrozná a asi ji zažil snad každý. Já také a mohu o tom napsat na blogu, ale až po svátcích. Mně se to podařilo vyřešit.
    Při šikaně jsou dva - oběť a agresor, tak se tomu říká. Někdy je těžké šikanu odhalit, protože agresor to mnohdy dělá fíkaně a ve škole možná i v očích učitele se dělá dobrým, takže to může překvapit. To, co popisuješ - tak se obvykle chovají oběti šikany, jsou ustrašené, nemají kamarády a stydí se za to, proto to nechtějí říct doma nebo ve škole. A ty ses ještě styděla, že "kvůli tobě" měly ty holky ředitelskou důtku. Myslím, že typický průběh.

    OdpovědětVymazat
  7. Musím jen dodat, že za mého mládí (to bylo už hodně dávno, na škole žádná šikana nebyla, to slovo tenkrát neexistovalo. A co se týče vizáže, moje vnučka, která má už hodně přes dvacet si šla koupit lahev vína a prodavačka na ní taky chtěla občanku. Myslím, že to dělají někteří jen z recese, i když vnučka je svobodná, ale vypadá hodně dobře.

    OdpovědětVymazat
  8. Patřím ke starší generaci a tehdy jsme na tom byli zvláště v malých městech všichni tak nějak stejně a na nějakou šikanu si z dětství ani nevzpomínám.

    OdpovědětVymazat
  9. Za nás to bylo jiné. Šikanu jsme neznali. Kluci se poprali; holky se pohádaly;vyčistil se vzduch a jelo se dál. Kamarádili jsme se všichni dohromady a nikoho jsme nevyčleňovali. Bylo nám fajn.
    Je smutné; ze to všichni nemohli zažít. Díky za zajímavé školní vyznání.

    OdpovědětVymazat
  10. Šikana je hnusná věc a umí ovlivňovat člověka i potom, co z takového kolektivu vypadl. Ostatně píšeš to i ty...

    OdpovědětVymazat
  11. Pravdu povediac, na vzťahy na základnej škole si už moc nepamätám (bolo to sakra dávno), zato mám dobré spomienky na strednú školu, kde som mala iba jedinú dobrú kamarátku s ktorou udržujem kontakt podnes. Rozumela som si aj s ostatnými spolužiakmi ale to už bolo iné. Keď sme "zdrhli" z vyučovania, tak sme "zdrhli" všetci až na jednu spolužiačku, ktorú v podstate nemal nik rád. Bola to tzv. bifľoška ktorá naviac rada žalovala na ostatných. Je zaujímavé, že aj po rokoch na maturitnom stretnutí sa s ňou ostatní moc nebavili.
    Šikana na škole sa ma nikdy netýkala, resp. som ju nepoznala. Myslím že v tom čase toto nebolo v "móde". Akurát raz na základnej škole sa stalo, že v šatni boli naši chalani z triedy a tam doslova naťahovali za ruky a nohy nášho najmenšieho spolužiaka. Keďže som to videla, tak som rázne zasiahla a spolužiakovi som pomohla - jedným slovom : zmlátila som ich! Večer telefonovali rodičia toho spolužiaka mojim rodičom aby sa im za moju pomoc poďakovali. Môj otec vtedy ostal doslova v šoku! Netušil čoho som schopná. A to mi ostalo dodnes ... 😅

    OdpovědětVymazat
  12. Tak to je opravdu hnus! Nechápu, proč jsou děti tak kruté, ale bohužel je to asi skoro všude, že se někdo najde, kdo je ten terč.. .Jsem ráda, že teď už to bereš dobře a že na střední jsi to měla lepší... Hlavně sis z toho fakt vzala takovou lekci a dáváš si pozor! <3

    OdpovědětVymazat
  13. Slýchám dost názorů, že dřív šikana neexistovala, že jde výhradně o produkt moderní doby. Já si to nemyslím, i když se něco takového v dřívějších dobách nijak systematicky nesledovalo a často ani neumělo pojmenovat. Různorodý školní kolektiv mívá tendenci vybírat si ty, co jsou slabší nebo něčím zvláštní, vybočující z řady, a dávat jim to různými způsoby najevo. Důvody a příležitosti se najdou vždy, byť dnes jsou bezesporu četnější. Pokud se to někoho bezprostředně nedotýká, ještě to neznamená, že v tom nejede někdo jiný.

    OdpovědětVymazat
  14. Zažila jsem si něco podobného. Jen to nebylo se spolužáky (i když se taky našlo pár jedinců, co mě dokázali zesměšnit, či ponížit), ale hned v první třídě s učitelkou. Do třetí třídy byla na mě zasedlá, že mi dokázala snížit sebevědomí tak, až jsem školní systém začala nesnášet celkově. Od čtvrté třídy to bylo lepší, protože jsem byla už na jiné škole, ale i tak jsem nemohla zapomenout.

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj,
    někdy mě fakt děsí, jak hodně zlé na sebe děti umějí být. Školní šikana je pořád aktuální téma a ráda bych řekla, že jsem se s ní jako učitelka nikdy nesetkala, ale bohužel to není pravda. Řešit to je hodně náročné, člověk si najednou uvědomí, jak hodně zlí na sebe děti umí být. Dost mě překapuje, jak to jejich rodiče zlehčují a omlouvají. Jinak já jsem taky nebyla nějaká hvězda třídy, se spolužáky ze základky a ze střední se vlastně nijak nevídám a moc mi nechybí. Naštěstí jsem v deseti letech začala chodit do skauta a to mě hodně bavilo a podporovalo.
    Měj se hezky, Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

I takové věci se stávají...

 Odjakživa jsem byla velice silný introvert. Ani ve školce, později na základce, jsem neměla moc kamarádů. Dáno to bylo i tím, že ve třídě na základce nás bylo jen pět dívek proti velké početní převaze chlapců. Já tam byla tak trochu do počtu - spolužačky si utvořily dvojice, a já byla většinou sama. Od druhého stupně jsem sedávala i sama v lavici, což mi maximálně vyhovovalo - sice jsem nemohla od nikoho opisovat při písemkách, ale zato jsem měla klid na poslech látky od učitele, protože mě nikdo nevyrušoval.  Ale i když ve třídě jsem neměla kamarádky, zato jsem měla jednu o třídu výš. O přestávkách jsme se tedy mohly sejít na chodbě, povídat si, najít si nějaký klidný koutek a tam si povídat. Danča je o dva měsíce starší než já, ale protože já se narodila v září, nechodily jsme spolu do třídy. Což mi bylo opravdu líto. Byly jsme totiž nejlepší a nerozlučné kamarádky od mateřské školy. Tam jsme totiž byly všechny děti v jednom oddělení, takže jsme si často s Dančou hrály, dokonce jsme

Omluva - nemoc

 Milí blogoví přátelé, kamarádi, čtenáři bohužel se budu muset na pár dní vzdát všech blogových aktivit. Dnes po příchodu z práce domů mě přepadla ošklivá střevní chřipka, mám křeče v břiše, horečku, a je mi strašně, cestuju teď mezi toaletou a postelí.  Horečku střídá zimnice, a to mám doma teď kolem dvaceti stupňů. Asi teď létají nějaké bacily ve vzduchu, protože počasí se pořád mění, dneska ráno bylo dusno a pak se prudce ochladilo a teď večer prší... Doufám, že za pár dní mi bude líp, zatím jsem si vzala dovolenou v práci na zítra, a chystám se dnes v brzy do postele. Fakt si nepamatuju, kdymi bylo naposledy tak zle od žaludku... Tak se na mě prosím nezlobte, ozvu se hned, jak mi bude trochu lépe. Ale teď fakt nemám na počítač vůbec náladu a ani moc energii... Děkuji za pochopení, hlavně Vám všem přeji hodně zdraví, Vaše nemocná Eliss ♥