Knižní recenze 406 Vejce a já

 Autor: Betty MacDonaldová 

Žánr: Autobiografický, Román, Humoristický 

Mé hodnocení: 60%

Obsah: Betty se svými rodiči a čtyřmi sourozenci v dětství cestovala po celé Americe, za což mohla otcova profese - pracoval jako důlní inženýr. Rodina si zachovávala určitý společenský status a peněz také neměli zrovna málo, takže Betty hrála na klavír, učila se od raného věku francouzsky a měla soukromého učitele na hodiny baletu. 

Doma bylo vždycky veselo a živo, buď přijela některá z babiček, a často také u nich doma přespávali rodinní přátelé. Když bylo Betty třináct, otec zemřel na infekční zápal plic, a od té doby se musela rodina uskromnit, konec byl s hodinami baletu a soukromými učiteli. Ale když dívka oslavila sedmnácté narozeniny a zrovna studovala na univerzitě, seznámila se hodně vysokým a "velmi hezkým starším pánem." 

Betty se zamilovala, a když jí bylo osmnáct, o třináct let staršího Boba si vzala. Po týdenní svatební cestě se Bob rozhodl k nové životní etapě - založí si spolu se svou ženou slepičí farmu. Lodí se vypraví do městečka jménem Docktown, kde hluboko v horách koupí malou farmu a k tomu šestnáct hektarů pozemku. A tady bude právě stát budova pro líheň, výběh pro kohouty, další slepičárna a chlívek pro selátka. 

Manželský život se vyvíjí trochu jiným směrem, než Betty očekávala, ale vzhledem k tomu, že je těsně po první světové válce a doba nařizuje ženám, že mají ve všem poslouchat svého manžela, podporovat jej a pomáhat mu, Betty se velmi rychle na farmě zapracuje. Manželka přeci musí sloužit manželu s touž povinností, jako vládci lid! 

Farma stojí na samotě, nejbližší sousedé jsou vzdáleni z kopce dolů několik kilometrů, a Betty stejně nemá na návštěvy moc čas. Život na slepičí farmě je krušný - v zimě je potřeba co nejrychleji roztopit sporák, jediný zdroj tepla, který slouží i k vaření, na farmě není elektrika, je potřeba svítit petrolejem, a vodovodní potrubí je nedosažitelný sen. 

Betty se přesto snaží, seč může, i když někdy je pěkně nešikovná, a nevyhne se kousavým poznámkám svého manžela. On totiž chov kuřat není vůbec jednoduchý, se slepicemi je spousta práce, ale vejce jsou v kraji velmi žádanou komoditou a když konečně začnou slepičky pořádně snášet, je to o mnoho lepší. Betty ale spousto času tráví sama, ani těhotenství s první dcerou ji nemůže zastavit v náloži práce, na kterou je zvyklá. 

Nejhorší na tom všem je ta samota, hlavně v zimě, kdy není sice mnoho práce, ale přesto se občas zastaví podomní obchodník nebo soused. Ani po narození dcerky Aničky se rytmus práce nemění, jen přibyde další starost s miminkem, a Betty se už necítí tak sama. A i přesto se snaží najít si své životní štěstí a světlé okamžiky, najít si nové přátele a útočiště někdy hledá i v těžké práci. 

Ale Betty trpí přímo nakažlivým optimismem, svůj životní úděl podává s lehkostí a sarkasmem, a snaží se být dobrou manželkou a hospodyní. 

Hodnocení: Je zvláštní, jak v lidské paměti zůstanou některé zcela nepodstatné věci, a po letech se poznenáhlu vynoří. O knížce Vejce a já jsem poprvé slyšela v pořadu Kalendárium, kde byla o autorce kratičká vsuvka, a pamatuju si, že mě tenkrát hrozně zaujal hlavně název. A pak jsem se s knížkou setkala v knižní kavárničce, kde byla vystavená, a nakonec jsem si ji odnesla vypůjčenou domů z knihobudky.

Styl vyprávění je příjemně čtivý, ale úvod z autorčina dětství mi přišel hrozně rozvleklý a v mnohém až zbytečně nastavovaný. A pak už v rychlém sledu pár stránek o zasnoubení, svatbě, a octneme se na farmě. Neměla jsem zpočátku úplně jasno, v které době se příběh odehrává, ale jedná se o čas těsně po první světové válce, čemuž odpovídají i roky Bettyina narození, i pozdější další datové zmínky. 

Opravdu mě až mrazilo z toho, jaké měly tehdy ženy postavení ve společnosti. Některé nemohly pořádně projevit svůj názor, manžel o ně doma zakopl jen když došel petrolej, a pokud si řádně neplnily své povinnosti, bylo zle. Vzpomínky na dětství se četly hezky, ale o seznámení s Bobem je tu snad jen pět řádek, pak rychle odbytá svatba, líbánky, koupě farmy, a drsné vystřízlivění. 

Co jsem četla komentáře na databázi knih, tak pro většinu čtenářů je kniha satirická, humoristická, a v Betty vidí velkou optimistku. Za sebe musím říci, že mé dojmy jsou krapet jinde. Zase tolik legračních věcí tu není, Betty se vše opravdu snaží brát s nadhledem, ale čtenář, který čte mezi řádky a pochopí to, co se umně skrývá v knize zjistí, že je to svým způsobem smutné čtení. 

Jednak vztah Betty a Boba není vůbec o lásce, o nějaké náklonosti. Bob se své ženě místy posmívá, shazuje ji, málokdy s ní vlídně promluví, nemohla jsem se prostě zbavit dojmu, že to není dobrý člověk. A to, co jsem se později dočetla o autorčině osudu mě utvrdilo v tom, že jsem se ve svém odhadu nespletla. 

Děj je tak zvláštně poslepován, všimla jsem si nelogičností v některých kapitolách, protože mi to zpočátku přišlo řazeno chronologicky, ale pak se až ke konci knihy dozvíme, že si rodina pořídila psa, a přitom v půlce už byl jako odrostlé štěně, nevím, to fakt nedávalo moc smysl. A pak mi také přišlo, že vyprávění bylo hrozně citově odproštěné, jakoby si Betty zakazovala cokoliv cítit.

Nebyla tu téměř žádná známka náklonosti k dceři, chápu, že s Bobem to neměla lehké, ale snad byla ovlivněna tou těžkou prací na farmě. Jako fakt, klobouk dolů, ta představa odlehlé slepičí farmy, žádná elektrika, jen petrolej, vodu musíte tahat ze studni, ráno musíte brzy zatopit, přičemž v tom sporáku se netopilo vůbec snadno, k tomu ještě slepice, dítě, dobytek, vaření, úklid... Z té představy mi bylo dost úzko a ženy to fakt kdysi neměly jednoduché.

Dost zvláštní je, že kniha nemá pořádný děj, jedná se o sled zápisků ze života, z okolí farmy, popis příhod se sousedy a ze života. Ale já pořád čekala, že v manželství dojde k nějakému zlomu, ale knížka by měla mít i druhý díl, ano, teď jsem to ještě dohledala, s názvem Dusím se ve vlastní šťávě.

Ano, beru to, že v knize jsou humoristické a satirické prvky, ale přesto je její výsledné sdělení mnohem hlubší a k zamyšlení. A taky musím zmínit co u jiní recenzenti přede mnou, že autorka zcela zbytečně používala až otravných metafor, které knihu zbytečně sráží. 

Dávám šedesát procent, zase jsem si chtěla přečíst něco jiného než krimi, ale zase tak moc odpočinkové čtení to nebylo, spíš hodně k zamyšlení nad tím, jaké to ženy měly v minulém století někdy fakt těžké.

A co Vy? Četli jste tuto knížku? Máte rádi autobiografické romány? Čtete rádi příběhy z amerického venkova? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥