Lhostejnost může zabíjet

 Dnešní téma bude poněkud syrovější, a možná pro někoho až nepříjemné, ale i tyto věci se dějí, a je potřeba nad tím nezavírat oči. V průběhu článku se dozvíte, proč lhostejnost může zabíjet, a je potřeba se o podobných věcech bavit, psát o nich, a také o nich točit filmy. 

Protože školní šikana - ať už se to týká té na základce, střední či gymplu, bohužel mezi námi pořád je. A jak jsem se dozvěděla nedávno, tak už se šikana dostala i do školkového prostředí, z čehož jsem tedy byla v upřímném šoku. Inspirací k napsaní článku mi byl kus rozhovoru, který jsem zhlédla na ČT24 předevčírem. 

Tam mluvil režisér o filmu Brácha, který se právě zabývá šikanou ve škole mezi spolužáky, a bohužel tento případ skončil tím nejhorším možným způsobem. Sebevraždou šikanovaného studenta, který se ve čtrnácti letech zastřelil. Podle slov své sestry šikana jejího bratra nebyla "úplně podchycená." Nikdo prý nejevil zájem problém pořádně vyřešit, chlapec získal dojem, že je na všechno sám, a jediným východiskem pro něj byla sebevražda. Ve čtrnácti letech. To je opravdu strašné, šílené, děsivé. 

Upřímně, dost se děsím toho, až Julinka půjde do školky, a později do školy. Děsím se nejvíce právě toho, že se tam může stát terčem šikany. Nemusí to tak být, ale jako máma o podobných věcech přemýšlím. Sama moc dobře vím, jak dovedou být děti zlé. Co se mnohdy skrývá za andělským úsměvem. 

Na druhém stupni už si člověk připadá trochu důležitější, tak nějak dospělejší. Jenže já měla tu smůlu, že díky své hubenosti jsem vždycky vypadala minimálně o dva roky mladší, než mi ve skutečnosti bylo, a i dnes, po třicítce, po mě párkrát chtěli občanku, když jsem kupovala příteli cigarety. 

A tehdy si mě vyhlídla holka ze třídy pode mnou. Nemusela jsem ji, připadala mi hrozně ukřičená, sprostá, průserářka. No a Nikole jsem se očividně nelíbila taky. Několikrát na mě na chodbě houkla: "Co čumíš, ty krávo." Nic jsem jí nedělala, nedávala jsem žádný důvod k těmto řečem. A pak se dvakrát stalo, že mě ještě s jednou spolužačkou držely dveře, když jsem byla na toaletě. O přestávce. Nemohla jsem se dostat ven, holky mě tam držely až do zvonění na další hodinu, rychle jsem utíkala do třídy. 

Hrozně se tomu tehdy smály. Stalo se to dvakrát, ale bylo to nepříjemné. I když nešlo vyloženě o fyzický útok, tak to byla jakási forma ponížení.

Tohle jsem nikdy nikomu neřekla. Ale, a to už bylo taky na druhém stupni, jsem se pohádala jednou se dvěma spolužačkami zároveň. S Pavlou a Šárkou. Spíš to byla tehdy moje chyba, kamarádky jsem si sama rozhádala. A holky nenapadlo nic lepšího než mi večer po škole poslat sprosté esemesky. Něco v tom smyslu, že jsem blbá kráva.

Tak jsem si je přečetla - tehdy jsem měla ještě černobílý, tlačítkový telefon, a tím by to nejspíš skončilo. Jenže zprávy si přečetli i mí rodiče. Tehdy mi ještě kontrolovali telefon, kdysi jsem si nedopatřením objednala za peníze rozesílání zpráv o situaci na dálnicích, takže mi projížděli zprávy. No a hned na druhý den s tím šli za třídní učitelkou. 

Měla jsem dojem, že vlastně o nic nejde, holky jsem omlouvala, a snažila se to bagatelizovat. Jenže tehdy obě dostaly třídní důtky, a já se strašně styděla, když učitelka před celou třídou vysvětlovala proč. 

Dnes musím zpětně říct, že rodiče měli pravdu. Nebylo to žádné bonzování, ale někomu nadávat přes telefon, to není v pořádku. 

V tom rozhovoru to bylo taky moc pěkně vysvětleno. Psychická šikana, nadávky, posměšky, to je pořád forma šikanování. Bez ohledu na to, že dítě nemá fyzické stopy. Ale ty mu zůstávají v duši, a bolí to. Dnes je hrozně lehké prostřednictvím sociálních sítí napsat komukoliv cokoliv. Nadávky, posměšky, a bohužel to děti také může svádět k tomu, spolčit se proti jednomu žákovi, a tomu třeba hromadně nadávat či jej jinak ponižovat.

A úplně nejhorší je, když přihlížejí ostatní, kteří nezasáhnou. To se bohužel děje často, a na jednu stranu je to pochopitelné. Mám strach z toho, že se stanu terčem agresorů já, když se ozvu. A tak svou lhostejností podporuji zlo. 

Spolužák na střední mi kdysi říkal, že se mu ostatní smáli kvůli tomu, že nenosil značkové oblečení. Posmívali se mu kvůli sepraným mikinám a starým papučím. Jenže ty děti nechápaly, že kluk žije sám s babičkou, která má co dělat, aby se o něj postarala. Na základku chodil kluk, o tři třídy níž, který měl tak trochu autismus. Tedy, jeho projevy. Dobře se učil, ale nemluvil téměř s nikým, byl takový strašně nenápadný. 

Měl svůj svět, rád maloval, zajímal se o zvířata, ale když měl jet autobusem, nedokázal řidiči říct, na které zastávce chce vystoupit. A když přišel kluk na učňák, po pár týdnech si ho kluci poddali. Posměšky, vulgarismy, a na dovršení všeho se mu vymočili do bot. Tohle už je opravdu extrém, takové chování je neakceptovatelné. 

Někdy si říkám, jaká škoda, že není na maturitním vysvědčení nebo výučním listě napsáno, že ten daný člověk se projevoval jako šikanátor. Může z toho, kdo na střední ubližuje spolužákovi, vyrůst dobrý člověk, který se pak začlení v pořádku do pracovního kolektivu? 

Co mi dále v rozhovoru přišlo velmi zajímavé, tak psychologický dopad věty: "Když někomu řekneš, že ti ubližujeme, bude to ještě horší." Toto dle odborníků vede k tomu, že dítě se zasekne, a opravdu většinou nikomu o svém trápení neřekne. 

Dnes už jsou na většině škol psychologové, to za nás ještě nebývalo. Ale jeho roli zastávala výchovná poradkyně, která řešila podobné problémy. Ale zase tolik šikany si ze školy nepamatuji, respektive tedy její odhalení. Ona totiž opravdu často může probíhat skrytě. 

Ale problémem je, pokud se před problémem schovávají učitelé. Bagatelizují, neřeší, a prostě doufají, že se to nějak vyřeší samo. Ale takhle to nefunguje. 

U nás na učňáku se vždy přísně dbalo na to, aby žádná šikana nevznikla. Vedení se pyšnilo tím, že tu téměř žádné případy nejsou. A je fakt, že jsme se k sobě chovali všichni tak nějak normálně. Jednou byl incident na internátě - což je taky věc, která se prostě nedá jen tak zapomenout, protože je to bizarní - tentokrát se jeden výtečník vymočil spolubydlícímu do jogurtu. Prý nechtěl s dotyčným sdílet jednu místnost, takže to vyřešil takto. Trojka z chování, podmínečné vyloučení, a přesun na jiný pokoj. 

To jeden nevěří, čeho jsou opravdu někteří schopní. 

Strašné ovšem je, pokud problém neřeší ani rodiče. Vědí, že jejich dítě je šikanováno, a je jim to jedno. Že si myslíte, že to není možné? Ale ano. Další důležitá věc z rozhovoru - ten, kdo šikanuje, nemá doma většinou pořádné zázemí, má tam nějaké problémy, a toto se často i šikanovaného. Nevím, jestli se to dá takto zevšeobecnit. 

Ale pokud má dítě strach se rodičům s problémem svěřit, tak co s tím? Je přece důležité si s dítětem každý večer na chvíli sednout, popovídat si s ním, co bylo ve škole, co písemky, co spolužáci... Ale podle dalšího názoru v pořadu na to rodiče prostě dneska nemají čas, málokdy se zajímají o to, co dítě dělá. Jak kteří rodiče, no. Viníkem je prý uspěchaná doba. 

Tohle je asi to nejhorší. Šikanovaný má pocit, že mu nikdo nepomůže. Že je na to sám, nemůže si o problému s nikým promluvit, agrese šikanujících se stupňuje, a psychika jde do háje. Já vím, že takto od počítače se to říká jednoduše. Ale ono to chce velkou odvahu se tomu vzepřít, a postavit se za sebe, nahlásit problém a začít ho řešit. 

A to, že se šikanovaný uchýlí k sebevraždě, to je obrovská tragédie a neštěstí. Nechci si ani představovat, jak se ten kluk musel cítit, co musel zažívat, a jaký pocit zmaru se ho musel zmocnit, že se rozhodl pro toto radikální řešení. 

Někdy fakt stačí, když učitel, spolužák, nebo hlavně rodič vypozoruje změnu v žákově chování a rozhodne se nenechat to jen tak. Je důležité nebýt lhostejný, dělat, že nic nevidím, a on ten problém přeci neexistuje... 

Je hrozně důležité se o tomto tématu bavit, ve veřejném prostoru, ve školách, ale i doma s dětmi. Vysvětlit jim, že ubližovat jiným se nesmí, a když bude ubližovat někdo mě, ať už slovem nebo pěstmi, musím to okamžitě říct doma, učiteli, a vyřešit to. Přijde mi strašné, že školy se často před tím schovávají a dělají, že se nic neděje. 

Jak se říká: "Buďme k sobě všichni hodní. Jsme tu přeci jen na chvilku..." 

Přikládám ještě odkaz na článek, rozhodně stojí za přečtení... 

https://pardubice.rozhlas.cz/bracha-se-ve-14-letech-zastrelil-surovy-film-ukazuje-kam-vede-sikana-a-osamelost-9406883

Co si o tomto myslíte Vy? Setkali jste se ve svém okolí se šikanou? Nebo v blízké rodině? Myslíte, že je to dnes větší problém než kdy dřív? Dostávají šikanátoři optimální kázeňské tresty, nebo by měly být mnohem přísnější? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek neděle, Vaše Eliss ♥