Den učitelů

 Osmadvacátý březen je ve znamení Dne učitelů. Tento svátek se tradičně připomíná v Česku a na Slovensku. Školou povinní jsme byli všichni a každý z nás měl štěstí jak na dobré, tak na ty horší pedagogy. 

Já si tedy nemůžu stěžovat - alespoň co se základky týče. Tam byly učitelky moc fajn, hlavně tedy ty starší. Dnes jsou některé už ve věku mé maminky - po šedesátce - a když se někde po vesnici potkáme, je to moc příjemné setkání. Moje třídní učitelka, která mě měla ve druhé třídě, je  v sociální komisi, a tak byla i na vítání občánků, kde jsme byli s Julinkou. Bylo to opravdu fajn. 

Ale za svých dětských let jsem to tak pochopitelně nevnímala. Z učitelů jsem měla respekt, a z některých dokonce strach. Vadila mi přílišná přísnost, ale ono to bylo potřeba, protože někteří spolužáci byli pěkná kvítka, a já taky nebyla, hlavně na prvním stupni, zrovna svatá. Valná část učitelů na základce byla v předdůchodovém nebo dokonce už důchodovém věku. A to bylo právě fajn, mám pocit, že nám toho dokázali předat mnohem víc než ti mladší. 

Jenže tohle taky není samozřejmostí. Moje máma s hrůzou vzpomíná na první třídu, protože měli velice starou učitelku, která byla nervově labilní. Na děti neměla trpělivost, a když je měla učit psát, tak je bila proutkem přes ruce. Což v první třídě, když se teprve všechno učíte, není kdovíjaký start do školního života. Logicky se pak dětem nechtělo chodit do školy, a taky se jim třeba při psaní třásly ruce. To muselo být opravdu velmi nepříjemné, bohužel za socialismu to takto chodilo celkem běžně. 

Včetně různých tělesných trestů - žák byl drzý - dostal facku, případně i přes prsty. Setkala jsem se v okolí s názory, že je to v pořádku. Prý učitel má vychovávat místo rodičů, takže taková "výchovná" je v pohodě. No, já si to rozhodně nemyslím. 

Násilí do školy nepatří, a za tím si stojím. 

Na druhém stupni základky jsme měli naprosto úžasnou třídní. Jsem moc ráda, že jsem tuto paní učitelku zažila. Učila nás češtinu a dějepis, plus ještě třídnické hodiny. Hrozně mě čeština bavila, hlavně tedy literatura, a výklad o různých literárních dílech mě pak navnadil na to, že jsem si danou knížku prostě musela půjčit v knihovně, i když to byla třebas povinná četba. Byla sice taky přísná, ale tak nějak z ní vyzařovala přirozená autorita, takže ať už byli kluci sebevětší sígři, tak na paní učitelku nedali dopustit.

Byla lidská, všechny problémy se snažila vyřešit smířlivou cestou, ale když jsme ji hodně naštvali, to pak byl opravdu oheň na střeše. A mě pak hrozně mrzelo to, že jsme paní učitelku zklamali, měla jsem z toho špatný pocit. Důležité bylo také to, že ke každému z nás se snažila přistupovat individuálně, nebyli jsme jen "kus" žáka, nedokážu to asi správně vysvětlit, ale cítila jsem tam něco navíc. Paní učitelka nás měla ráda, nebyli jsme pro ni jen nějací obtížní žáci. 

Školní výlety byly bezvadné, to s námi vždycky jel i manžel paní učitelky, a já už tehdy vnímala, jak moc se mají rádi, chovali se k sobě velice hezky. 

Když jsme vycházeli devítku, paní učitelka šla do důchodu. Byli jsme její poslední třída, chtěla skončit už dva roky předtím, ale kvůli nám překonala i své vleklé zdravotní problémy. Celá škola byla tehdy na nohou a potlesk byl vážně nekonečný. 

Stihli jsme jeden školní sraz, to už jsem byla na střední. Ale s paní učitelkou jsme byli v kontaktu přes internet - já jsem jí poslala několik emailů, vždycky mi poslala moc pěknou odpověď, která mě pohladila po duši. Na důchod se paní učitelku odstěhovala na Vysočinu, a když po vleklých zdravotních problémech zemřela, cítila jsem, jako by umřel i kus mé dětské duše. 

Na střední už jsem štěstí na tak výjimečné a dobré učitele neměla. Nebyli vyloženě špatní, ale pořád se mi stýskalo po těch, co jsem měla na základce. Jako první jsem studovala učební obor zahradnické práce. Tehdy tam byla mladá učitelka, mohla mít tak třicet, učila nás odborné předměty sadovnictví a aranžérství. A tato učitelka nám vždycky jen pustila materiály na opsání na dataprojektoru, posunovala stránky, a skoro nemluvila. Když se někdo na něco zeptal, nedokázala danou věc pořádně vysvětlit. 

Maximálně nám oznámila termín další písemky, a dvakrát jsme se šli podívat kolem školy na stromy a keře, které jsme probírali v sadovnictví. Byla to škoda, protože třeba v aranžérství jsme probírali zajímavé typy vazeb, z nichž jsme ne všechny dělali na odborném výcviku. Ale zase pro nás bylo plus, že nám poskládala jednoduché písemky...

Naproti tomu učitelka v předmětu květinářství, kde jsme se učili o trvalkách, letničkách a pokojových rostlinách byla přísná. Zkoušela nás z poznávání květin, museli jsme i samostatně mluvit před celou třídou o rostlinách, které jsme si vylosovali. Každý týden bylo pět rostlin, o kterých jsme se museli naučit všechno - dobu květu, typ květenství, použití, latinské názvy...

A já si pak na závěrečné písemné zkoušky vybrala květinářství. jako jediná ze třídy. Bavil mě více ten styl výuky, kdy s námi někdo mluvil, ač to bylo někdy dost drsné, protože látky bylo moc. Ale v hlavě mi toho utkvělo mnohem víc než z pouhého opisování z tabule! 

Když je někdo učitel, ještě to prostě neznamená automaticky to, že umí dobře a kvalitně předat žákům své znalosti. Ale celkem jsem byla se svými učiteli spokojená, ale zejména proto, že mí učitelé byli starší generace, za což jsem velice ráda! 

Nechci odsuzovat mladé učitele a říkat, že jsou špatní, tak to určitě není. I mladý začínající učitel může být dobrý, a nejhlavnější asi je vybudovat si u žáků respekt a opravdu se je snažit něco naučit, a přistupovat k nim v rámci možností i lidsky, ale zároveň i s autoritou, což není rozhodně jednoduchý úkol! 

Ještě tu mám na závěr jednu "perličku," která se stala vloni mé kamarádce. Čtyřletou holčičku Vandu měla tehdy ve školce, a Tomášek měl půl roku, tak s ním byla na mateřské doma. Jednoho pěkného jarního dne jí Vanda stojí u dveří. A to ji ráno odvedla do školky! Milá Vanda se odpojila na procházce od dětí a prostě přišla domů. 

Kamarádka po obědě zavolala babičce, ať jí pohlídá obě děti. A šla pro Vandu do školky. Milé paní učitelky v místní mateřské školce ani nevěděly, že jim na procházce pochybilo dítko! Vyděšené přepočítávaly děti - Vanda nikde, samozřejmě, protože byla dávno doma! Kamarádka nakonec vyděšeným učitelkám přiznala, že holčička přišla domů už po desáté hodině a sama se přiznala, že se odpojila z procházky. 

Jako tohle mě dostalo. Učitelky si nejen nevšimly, že jim uteklo dítě, ale nezjistily to ani celou dobu, co už děti byly dávno zpátky ve školce! Co kdyby holčičku přejelo auto, nebo se stalo něco mnohem horšího?! 

Nevěřícně jsem nad tím kroutila hlavou. I ta učitelka ve školce má zodpovědnost, a to že neučí děti v pravém slova smyslu na věci nic nemění. Tohle se prostě nesmí stávat. Tohle je přeci základ - po příchodu z procházky děti přepočítat, a pokud nějaké dítko chybí, okamžitě jednat. 

Je fakt, že teď se u nás na základce hodně učitelů střídá. Je tu spousta asistentů pedagoga, přibylo kuchařek, dokonce máme tři paní ve školní družině - za mě byla jen jedna. Nevím, jestli je to úplně ta nejlepší cesta a jsem zvědavá, jak se bude jednou ve školce a družině líbit Julince. Za předpokladu, že mi ji učitelky někde nenechají... 

Každopádně, všem dobrým učitelům přeji krásný Den učitelů, a ti horší se pořád můžou zlepšovat a zdokonalovat. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, budu ráda, když mi napíšete Vaše zkušenosti s pedagogickým sborem, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥