Knižní recenze 361 Škola Malého stromu

 Autor: Forrest Carter 

Žánr: Román, Dobrodružný, Historický

Mé hodnocení: 80%

Obsah: Když pětiletému chlapci brzy po sobě zemřou oba rodiče, ujmou se jej i přes nevoli ostatních příbuzných babička s dědou. Babička byla plnokrevná Indiánka, a dědeček poloviční Čerokí. Prarodiče žijí vysoko v horách, ve srubu, tak trochu po svém, a hlavně v souladu s přírodou.

Chlapce překřtí na Malého stroma, a ten už si brzy ani nevzpomene na to, že by se jmenoval nějak jinak. Život s prarodiči plyne tak trochu jinak, v noci se svítí petrolejkou, a babička ještě před usnutím předčítá z některé knihy, kterou dědeček pravidelně nosí z knihovny, ačkoliv on sám psanému slovu nikdy neporozuměl. Malý strom se také brzy naučí číst, a začne proto studovat slova z velkého slovníku, který dědeček střeží jako oko v hlavě. 

Mezi další členy rodiny patří tři psí společníci, kteří jsou nepostradatelní při lovu. Jak se ale brzy ukáže, dědeček je zběhlý v lovení veškeré zvěře, ale jeho zásada je ta, brát si jen tolik, kolik potřebuje pro nasycení rodiny. A co je také důležité - vzít menší a pomalejší zvíře, a celá smečka pak poroste rychleji, a na oplátku dá lepší maso. Podle dědečka se kvůli tomu, že ostatní lidé berou více než potřebují, zbytečně ukládají zásoby a tloustnou, musí po celém světě pořád válčit... 

Není to ale jen o lovu, pro přežití v horách je také důležité znát byliny, jejich moc, a také čas, kdy je optimální doba sběru. Krom toho dědeček obdělával malé kukuřičné políčko, s pravou indiánskou kukuřicí, ale primárním zdrojem obživy nebyla mouka, ačkoliv zařízení na její pomletí tu měli. Dědeček měl vlastní palírnu, kde z mouky a kukuřičných klíčků vyráběl whisky. 

Což bylo, jak vysvětloval vnukovi, jeho řemeslo, které dělal celý život, a na který byl hrdý. Nikdy by nešel dělat "námezdnou" práci pod dohledem Bílého muže. A právě své "řemeslo" chce předat i vnukovi, proto jej i přes nízký věk učí všemu, co zná. 

 Ti praví američtí Indiáni mají totiž nezlomnou a hrdou duši, o čemž svědčí i autentické vyprávění o Stezce slz, kdy při násilném přesunu kmenů Seminolů, Čoktavovů a Kriků zemřelo více než 150 000 původních obyvatel. Bílí muži totiž počítali s tím, že Indiáni dlouhý a nucený pochod bez jídla a odpočinku nevydrží, což se nakonec také stalo, ale nejdůležitější bylo, že neztratili svou hrdost, i přes všechny útrapy. 

Malý strom se učí znát svou minulost, a život s prarodiči, který plyne celkem poklidně - i když pořád je co dělat - se mu moc líbí. Učí se znát tajemství přírody, jak žít se zvířaty, a ne ze zvířat, rozumí tomu, jak spolu stromy mluví, a že vše, ať je to živé či neživé, má svou duši. 

I když rodina žije vysoko v horách, navštěvují ji staří přátele, a samozřejmě je někdy nutné sejít dolů do města, hlavně za obchodem, a do knihovny pro nové čtení. Jenže lidé ve městě si začnou rychle šuškat o tom "indiánským dítěti," co vyrůstá v nevhodných podmínkách jako nějaký divoch, z čehož pramení problémy se "zákonem," jak říká dědeček. 

Podaří se Malému stromu zůstat se svými prarodiči, vést dál šťastný život v obklopení přírodou a jejími dary, nebo bude násilím přesazen do výdobytků civilizace? 

Hodnocení: Školu Malého stromu jsem četla už před lety, tehdy jsem si ji vypůjčila v knihovně. A proto, když jsem ji uviděla na poličce v knihobudce, prostě jsem si ji musela znovu půjčit domů. I po těch letech jsem si totiž vybavila ten kouzelný, až hřejivý pocit, jaký ve mně knížka zanechala. 

Už od dětství miluju knížky a vyprávění o Indiánech, i když leckdy to není úplně pěkné čtení. Škola Malého stromu je naprosto jedinečná hned v několika ohledech. Na sto šedesáti stránkách, což není zase tak moc, zvládl autor předat čtenáři tolik moudrosti, radosti, a také velké životní síly. 

Příběh je vyprávěn z pohledu malého chlapce, který to neměl v životě vůbec jednoduché, ale přesto, že přišel o oba rodiče, nakonec našel obrovské štěstí ve svých indiánských prarodičích. To, že vyrůstal v těsném sepětí s přírodou, poznal její moudrost i krásy, ale na druhou stranu i to, že i příroda a zvířata umí být v jistém slova smyslu krutá, to je velký dar. Děj se odehrává kolem dvacátých let minulého století, ale nemám pocit, že by to knížce jakkoliv ubralo na kráse.

Styl vyprávění mi sednul, byl takový krásně dětsky naivní, až mě to tak trochu vrátilo do dětství. Moc hezky se četlo o krásách přírody, o tom, kdy se má nejlépe zasít, aby byla dobrá úroda, a hlavně se mi nejvíce líbila myšlenka, že člověk si má brát z přírody jen tolik, kolik potřebuje, protože ten kdo je hamižný, je ve skrytu duše vlastně nešťastný, ne? 

Knížka je napsána s takovou dá se říci lehkostí. Někdo z čtenářů by mohl třeba namítnout, že se tu toho zase tak moc neděje. To ale není pravda, i když se to někomu tak zdát nemusí, děje se toho strašně moc. 

Vyprávění je rozděleno do kapitol, líbilo se mi zakomponování příběhů z minulosti, které se netýkaly přímo rodiny, ale výrazně ovlivnily historii Indiánů. Nakonec tu byl i větší zvrat, který rodinnou idylu obrátil vzhůru nohama, ale ono to tak v životě prostě někdy chodí. A závěr, ten byl tak strašně smutný a dojemný, že se mi fakt chtělo brečet. 

Ke knížce, respektive i k jejímu autorovi se váže dost velká kontroverze. Forrest Carter byl totiž členem Ku Klux Klanu, a jeho názory byly velice silně rasistické. No a pak také kniha nese podtitul Skutečné události, ale ukázalo se, že jde o literární fikci, autor vyrůstal se svými rodiči, čili nebyl sirotek, a nepodařilo se mi ani dohledat, zda měl nějaké indiánské předky.

Ale i přesto se mi knížka líbila, bylo báječné si ji to letech znovu přečíst, a o víkendu ji půjdu vrátit do knihobudky. Hodnotím osmdesáti procenty, protože je to moc pěkné čtení, a obsahuje moudra, která jsou poplatná i dnešní době, ale už jsme na ně často zapomněli. Typ knížky pro všechny věkové kategorie, protože mám dojem, že jak člověk stárne, odnese si z ní pokaždé něco víc. Ráda bych se k ní za pár let zase znovu vrátila...

A co Vy? Četli jste tuto knížku? Máte rádi příběhy o Indiánech a jejich historii? Zaujala Vás recenze? Vracíte se k některým knížkám třeba i po letech, a odnesete si z ní pokaždé jiný pocit? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥