Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 269 Můj syn feťák

 Autor: Eva, Petr a Luboš Hacalovi 

Žánr: Podle skutečné události, Literatura faktu

Mé hodnocení: 80%

Obsah: Mluvíte se svými dětmi o drogách? Varovali jste je před tím, jak nebezpečné a zrádné mohou být? Myslíte, že Vás se tato problematika nikdy týkat nemůže, protože Vaše dítě je přeci dobře vychované a od malička mu vštěpujete, co je správné a co ne?

Monika Kolářová si také dost naivně myslela, že její třiadvacetiletý syn Honza je ideální, mladý člověk. Chodil do práce, bydlel s přítelkyní a zařizovali byt, tak co by mohlo být špatně?

Až jednoho červnového dne roku 2011 se u Kolářových doma objevila Honzova přítelkyně Sandra. Hystericky začala rodičům vysvětlovat, že s Honzou se děje něco strašného. Mluví z cesty, v obličeji má divné křečovité tiky, v noci nespí, a stále něco nebo někoho hledá.

A dnes ráno za sebou práskl dveřmi, jezdí po vesnici v autě rychle jako šílenec, a Sandra jej nemůže zastavit, protože je jako smyslů zbavený. A Honza za sebou navíc zanechal i v bytě nevídanou spoušť - strhané záclony a garnýže, po celém bytě kaluže rozlitého mléka...

Monika s manželem Pavlem okamžitě zalarmovali policii, a sami se vydali syna hledat. Nakonec jej objevili bosého, dehydrovaného s šíleným výrazem v očích vedle prázdného auta, kdy nesouvisle mluvil něco o andělech a smrti. Přivolaní záchranáři se museli s mladíkem poprat, než jej dostali do sanitky, ze které málem vypadl za jízdy. Honza putoval na psychiatrii, a Kolářovým se zhroutil celý svět.

Verdikt lékařů byl nemilosrdný - jejich syn se předávkoval neznámou drogou, která u něj spustila schizofrenní stavy. Honza putoval do psychiatrické léčebny. Lékaři si s ním bohužel nevěděli moc rady, nemohl dostat ani žádné utišující léky, protože nikdo nevěděl, co si vlastně vzal, a testy to nedokázaly jasně určit, proto se octl na samotce a nezbylo nic jiného než čekat.

Pomocí deníkových zápisků Honzy a jeho matky, které se prolínají celou knihou, se dozvídáme o chlapcově raném dětství, to, jak se utvářel jeho životní postoj a hodnoty, které ne vždy splňovaly očekávání rodičů.

A hlavně, Monika se snažila tak trochu Honzovi "ušlapat" cestičku, domluvila mu práci v rodinné firmě, pomáhala mi finančně, seč to šlo, ale nebyla právě to ta chyba? Neměla být přísnější, nebo naopak měla Honzu držet za ručičku celý život? 

Drogy se staly pro Honzu tak trochu únikem z nudy. Začalo to nevinným potáhnutím z marihuanové cigarety, pokračovalo to experimenty s LSD, a nakonec došlo i na pervitin, a na další experimenty s látkami, které jsou k sehnání jen na černém trhu. 

Honza měl, jak už to tak bývá, dlouho pocit, že má užívání drog pod kontrolou. Dá si přeci jen, když má náladu, může s užíváním kdykoliv přestat, a proč vlastně v televizi na drogy všichni tak nadávají? Ony jsou přece úplně parádní! Díky nim může pracovat i šestnáct hodin v kuse, dostává skvělé nápady, a cítí se perfektně!

Jenže postupem času se Honzovi věci začínaly vymykat z rukou, a už to rozhodně nebylo parádní. Bludný kruh drog se s ním uzavřel, a už nebylo cesty zpět, protože problémy se začaly nabalovat. 

Autentické zápisky z deníků ukazují, že závislost jedince vždy postihne celou rodinu, a může to mít fatální následky...


Hodnocení: Knih s tematikou drogové závislosti je, myslím, dlouhodobě trh docela přesycen. Jedná se o téma ne moc veselé, ale hlavně pro mladé lidi, kteří si často neuvědomují, jak jsou drogy nebezpečné, velmi důležité.

Ve čtrnácti letech jsem četla poprvé My děti ze stanice ZOO, a od té doby jsem se knížce několikrát vrátila. Je to hodně syrový příběh, který mi zalezl až pod kůži, realisticky popsané zkušenosti s naprostým propadnutím droze, kdy se vlastně jediným životním úkolem stává to, sehnat si další dávku a utišit ten šílený hlad, to mnou opravdu otřáslo.

S výjimkou alkoholu a cigaret jsem okusila jednou jedinkrát marihuanu. S nejlepší kamarádkou jsme si zakouřily jointa, ale se mnou to nic neudělalo. Možná byla tráva už dávno vyschlá, nebo jsem to nikdy neuměla šlukovat, každopádně mě zarazila ta odporná chuť na jazyku, a víckrát jsem neměla chuť to vyzkoušet. Ani marihuanu, ani jiné látky. Nijak mě to nelákalo a neláká, spíše mě drogy odpuzují a vzbuzují ve mě strach.

Přesto si však na toto téma ráda přečtu knihu nebo zkouknu film.

Můj syn feťák mě uchvátil od první stránky. Deníkové zápisky z pohledu Honzy i matky byly napsány tak realisticky, syrově, bez příkras, že jsem musela číst, a číst. Deníkové zápisky se nestřídají po kapitolách, ale jsou od sebe odděleny barvou textu, což je super, protože je to krásně přehledné.

Hlavní hrdina Honza mi přišel tak trochu ztracený v životě. Měl v podstatě všechno - bohaté rodiče, kteří mu ušlapali cestičku, místo v prosperující rodinné firmě, přítelkyni, zařízený byt, přesto ale toužil po něčem zajímavém. Hodně mi přišlo, že se k drogám obrátil z nudy, což je tedy dost paradox, protože nuda se pak přehoupla v šílený životní kolotoč.

A také jsem správně odhadla jednu z hlavních postav, která mi byla od začátku extrémně nesympatická, a také jsem se ve svém úsudku nezmýlila. Co mě ale dlouho zaráželo, byla matčina naivita. Opravdu každá máma, i přes všechny zjevné okolnosti, má tendence své dítě stále omlouvat? Tady mi to přišlo až přes čáru, a také si jsem jistá, že některé své názory na svět, které synovi vštěpovala, jej později přivedly k drogám. 

Dvě stě padesát stránek je opravdu nabitých dějem, nejvíce mi přišly zajímavé zápisky z léčebny, protože to byl pěkný náhled, jak to tam chodí, a ne vždy v tom pozitivním slova smyslu. 

Rovněž mě zaujalo to, že knihu napsali tři autoři, ale nepodařilo se mi bohužel nikde dohledat, nakolik je kniha autentická, jestli ji třeba nesepsali rodiče a jejich syn, který měl zkušenosti s drogami? To by mě opravdu zajímalo.

Ke konci mě už ze čtení přepadala opravdu úzkost, protože jsem s napětím čekala, jak to dopadne, a místy to vážně nebylo veselé čtení. Ale jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Chválím zajímavě vyprávěnou formu pomocí deníkových zápisků, což je pěkně originální, a problém mám snad jedině se zvláštními názory Honzovy matky, nad kterými jsem fakt kroutila hlavou, ale to není problém knihy.

Celkově hodnotím knihu pozitivně, doporučila bych ji hlavně mladým lidem, protože zde je jasné poselství, proč říct drogám rázné NE.

A co Vy? Znáte tuto knížku? Četli jste někdy knížku psanou formou deníkových zápisků? Baví Vás taková četba? Četli jste knihu My děti ze stanice ZOO, nebo jste viděli filmové zpracování? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. My děti ze stanice ZOO jsem kdysi četl. Tenkrát to byl bestseller.

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že jsem se dnes u tebe těšil na článek o zásazích policie na akcích Babiše. Fakt miluju starý kmety, kteří aby sami nedostali přes prsty, pošlou dělat špinavou práci nezletilé... Jinak tohle téma neznám, ale vídám lidi, kteří na drogách byli a třeba díky steroidům mají vymakaný postavy.

    OdpovědětVymazat
  3. Asi to pěkné čtení nebude.Já jsem četla My děti ze stanice ZOO a ještě od Radka Johna Memento.Stačilo.
    Eli,měj hezký víkend

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Eliss, já jsem taky četla Memento a My děti ze stanice Zoo. Tenkrát jsem se od toho nemohla odtrhnout... Měli by si to přečíst všichni mládí. Měj se hezky, zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Podzimní procházka

 I přesto, že je již začátek listopadu, je letošní podzim zatím nebývale teplý a veselý, co si pamatuji, jindy tuto dobu už jsou plískanice a nečas, zato dnes při psaní článku doma větráme a venku suším prádlo, což je fajn. Pěkné počasí mě svádí na delší procházky se psem. Neznám lepší relax po práci než vyrazit ven, k lesu, pokochat se pěknou přírodou a nafotit pár pěkných fotek. Mám to štěstí, že bydlím na vesnici, a hned za místem mého bydliště je velké pole a les, takže nemusím ani nikam moc daleko. Miluju ten chladivý vzduch, který mě štípe ve tvářích a tu zvláštní vůni chladné hlíny a pomalu se zbarvujícího listí. Tuto první fotku jsem vyfotila vedle polní cesty. Ten shluk schnoucí trávy mi přišel na první pohled zajímavý, a nevím proč, ta fotka mi evokuje nějakou plážovou oblast u moře s bujně rostoucí divokou trávou.  Fantazii a představivosti se meze nekladou, že? Tady jsem zachytila šípkový keř, jehož plody už bohužel pomalu hnijí a scvrkávají se, a za chvíli z nich budou jen

Ani nevím, jak to nazvat

 Dnes mám trochu potíže s vymýšlením názvu článku, protože mě nenapadají žádné slušné výrazy pro to, o čem chci dnes psát. Lidé jsou povahy různé. Setkala jsem se už s hodně zlými lidmi. Na intru mě třeba spolubydlící okradla o peníze na autobus a ještě měla tu drzost mi do očí tvrdit, že ona o ničem neví, a že se jí ztratily peníze z brigády, které měla v peněžence.  A pak jsou tu i zdánlivé maličkosti, které když se nahromadí, tak dokážou člověka pěkně vytočit. Například to, když někdo cizí pravidelně háže své pytle s odpadky do vaší popelnice. Neznáte viníka, nemůžete nikomu nic dokázat, jen nevěřícně koukáte na pytel s odpadky, který prostě nepatří vám (nepoužíváme sáčky do koše, koš vynáším každý den, prostě odpadky nahážeme do toho kýblu a já jej každý den vynáším, pak ho pořádně vymyju, sáčky do koše jsou z mého pohledu tak trochu zbytečnost). Kdyby tam někdo občas hodil odpadky, OK, neřeším to. Jenže se to děje poslední dobou pravidelně, a ona ta popelnice také není nafukovací,