Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 269 Můj syn feťák

 Autor: Eva, Petr a Luboš Hacalovi 

Žánr: Podle skutečné události, Literatura faktu

Mé hodnocení: 80%

Obsah: Mluvíte se svými dětmi o drogách? Varovali jste je před tím, jak nebezpečné a zrádné mohou být? Myslíte, že Vás se tato problematika nikdy týkat nemůže, protože Vaše dítě je přeci dobře vychované a od malička mu vštěpujete, co je správné a co ne?

Monika Kolářová si také dost naivně myslela, že její třiadvacetiletý syn Honza je ideální, mladý člověk. Chodil do práce, bydlel s přítelkyní a zařizovali byt, tak co by mohlo být špatně?

Až jednoho červnového dne roku 2011 se u Kolářových doma objevila Honzova přítelkyně Sandra. Hystericky začala rodičům vysvětlovat, že s Honzou se děje něco strašného. Mluví z cesty, v obličeji má divné křečovité tiky, v noci nespí, a stále něco nebo někoho hledá.

A dnes ráno za sebou práskl dveřmi, jezdí po vesnici v autě rychle jako šílenec, a Sandra jej nemůže zastavit, protože je jako smyslů zbavený. A Honza za sebou navíc zanechal i v bytě nevídanou spoušť - strhané záclony a garnýže, po celém bytě kaluže rozlitého mléka...

Monika s manželem Pavlem okamžitě zalarmovali policii, a sami se vydali syna hledat. Nakonec jej objevili bosého, dehydrovaného s šíleným výrazem v očích vedle prázdného auta, kdy nesouvisle mluvil něco o andělech a smrti. Přivolaní záchranáři se museli s mladíkem poprat, než jej dostali do sanitky, ze které málem vypadl za jízdy. Honza putoval na psychiatrii, a Kolářovým se zhroutil celý svět.

Verdikt lékařů byl nemilosrdný - jejich syn se předávkoval neznámou drogou, která u něj spustila schizofrenní stavy. Honza putoval do psychiatrické léčebny. Lékaři si s ním bohužel nevěděli moc rady, nemohl dostat ani žádné utišující léky, protože nikdo nevěděl, co si vlastně vzal, a testy to nedokázaly jasně určit, proto se octl na samotce a nezbylo nic jiného než čekat.

Pomocí deníkových zápisků Honzy a jeho matky, které se prolínají celou knihou, se dozvídáme o chlapcově raném dětství, to, jak se utvářel jeho životní postoj a hodnoty, které ne vždy splňovaly očekávání rodičů.

A hlavně, Monika se snažila tak trochu Honzovi "ušlapat" cestičku, domluvila mu práci v rodinné firmě, pomáhala mi finančně, seč to šlo, ale nebyla právě to ta chyba? Neměla být přísnější, nebo naopak měla Honzu držet za ručičku celý život? 

Drogy se staly pro Honzu tak trochu únikem z nudy. Začalo to nevinným potáhnutím z marihuanové cigarety, pokračovalo to experimenty s LSD, a nakonec došlo i na pervitin, a na další experimenty s látkami, které jsou k sehnání jen na černém trhu. 

Honza měl, jak už to tak bývá, dlouho pocit, že má užívání drog pod kontrolou. Dá si přeci jen, když má náladu, může s užíváním kdykoliv přestat, a proč vlastně v televizi na drogy všichni tak nadávají? Ony jsou přece úplně parádní! Díky nim může pracovat i šestnáct hodin v kuse, dostává skvělé nápady, a cítí se perfektně!

Jenže postupem času se Honzovi věci začínaly vymykat z rukou, a už to rozhodně nebylo parádní. Bludný kruh drog se s ním uzavřel, a už nebylo cesty zpět, protože problémy se začaly nabalovat. 

Autentické zápisky z deníků ukazují, že závislost jedince vždy postihne celou rodinu, a může to mít fatální následky...


Hodnocení: Knih s tematikou drogové závislosti je, myslím, dlouhodobě trh docela přesycen. Jedná se o téma ne moc veselé, ale hlavně pro mladé lidi, kteří si často neuvědomují, jak jsou drogy nebezpečné, velmi důležité.

Ve čtrnácti letech jsem četla poprvé My děti ze stanice ZOO, a od té doby jsem se knížce několikrát vrátila. Je to hodně syrový příběh, který mi zalezl až pod kůži, realisticky popsané zkušenosti s naprostým propadnutím droze, kdy se vlastně jediným životním úkolem stává to, sehnat si další dávku a utišit ten šílený hlad, to mnou opravdu otřáslo.

S výjimkou alkoholu a cigaret jsem okusila jednou jedinkrát marihuanu. S nejlepší kamarádkou jsme si zakouřily jointa, ale se mnou to nic neudělalo. Možná byla tráva už dávno vyschlá, nebo jsem to nikdy neuměla šlukovat, každopádně mě zarazila ta odporná chuť na jazyku, a víckrát jsem neměla chuť to vyzkoušet. Ani marihuanu, ani jiné látky. Nijak mě to nelákalo a neláká, spíše mě drogy odpuzují a vzbuzují ve mě strach.

Přesto si však na toto téma ráda přečtu knihu nebo zkouknu film.

Můj syn feťák mě uchvátil od první stránky. Deníkové zápisky z pohledu Honzy i matky byly napsány tak realisticky, syrově, bez příkras, že jsem musela číst, a číst. Deníkové zápisky se nestřídají po kapitolách, ale jsou od sebe odděleny barvou textu, což je super, protože je to krásně přehledné.

Hlavní hrdina Honza mi přišel tak trochu ztracený v životě. Měl v podstatě všechno - bohaté rodiče, kteří mu ušlapali cestičku, místo v prosperující rodinné firmě, přítelkyni, zařízený byt, přesto ale toužil po něčem zajímavém. Hodně mi přišlo, že se k drogám obrátil z nudy, což je tedy dost paradox, protože nuda se pak přehoupla v šílený životní kolotoč.

A také jsem správně odhadla jednu z hlavních postav, která mi byla od začátku extrémně nesympatická, a také jsem se ve svém úsudku nezmýlila. Co mě ale dlouho zaráželo, byla matčina naivita. Opravdu každá máma, i přes všechny zjevné okolnosti, má tendence své dítě stále omlouvat? Tady mi to přišlo až přes čáru, a také si jsem jistá, že některé své názory na svět, které synovi vštěpovala, jej později přivedly k drogám. 

Dvě stě padesát stránek je opravdu nabitých dějem, nejvíce mi přišly zajímavé zápisky z léčebny, protože to byl pěkný náhled, jak to tam chodí, a ne vždy v tom pozitivním slova smyslu. 

Rovněž mě zaujalo to, že knihu napsali tři autoři, ale nepodařilo se mi bohužel nikde dohledat, nakolik je kniha autentická, jestli ji třeba nesepsali rodiče a jejich syn, který měl zkušenosti s drogami? To by mě opravdu zajímalo.

Ke konci mě už ze čtení přepadala opravdu úzkost, protože jsem s napětím čekala, jak to dopadne, a místy to vážně nebylo veselé čtení. Ale jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Chválím zajímavě vyprávěnou formu pomocí deníkových zápisků, což je pěkně originální, a problém mám snad jedině se zvláštními názory Honzovy matky, nad kterými jsem fakt kroutila hlavou, ale to není problém knihy.

Celkově hodnotím knihu pozitivně, doporučila bych ji hlavně mladým lidem, protože zde je jasné poselství, proč říct drogám rázné NE.

A co Vy? Znáte tuto knížku? Četli jste někdy knížku psanou formou deníkových zápisků? Baví Vás taková četba? Četli jste knihu My děti ze stanice ZOO, nebo jste viděli filmové zpracování? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. My děti ze stanice ZOO jsem kdysi četl. Tenkrát to byl bestseller.

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že jsem se dnes u tebe těšil na článek o zásazích policie na akcích Babiše. Fakt miluju starý kmety, kteří aby sami nedostali přes prsty, pošlou dělat špinavou práci nezletilé... Jinak tohle téma neznám, ale vídám lidi, kteří na drogách byli a třeba díky steroidům mají vymakaný postavy.

    OdpovědětVymazat
  3. Asi to pěkné čtení nebude.Já jsem četla My děti ze stanice ZOO a ještě od Radka Johna Memento.Stačilo.
    Eli,měj hezký víkend

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Eliss, já jsem taky četla Memento a My děti ze stanice Zoo. Tenkrát jsem se od toho nemohla odtrhnout... Měli by si to přečíst všichni mládí. Měj se hezky, zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js