Přeskočit na hlavní obsah

Mezinárodní den kuchařů

 Na dvacátý říjen připadá jeden moc pěkný významný den, a sice mezinárodní den kuchařů. V tento den se konají různé gastronomické akce, veletrhy, v kuchařském okruhu je známý Den gastronomie i solidarity, který byl kdysi pod záštitou Livie Klausové, manželky bývalého prezidenta. Od nás ze školy si pamatuji, že se jezdilo na SALIMU do Brna.

Osobně si myslím, že kuchař je dosti nevděčným povoláním, ale na druhou stranu pokud své řemeslo ovládá opravdu dobře, chuťové pohárky jeho strávníků musí zažívat extázi. Ale jako u všeho platí - za kvalitu si musíme někdy pořádně připlatit.





Sama jsem měla k vaření poměrně složitý vztah, a vařit jsem se naučila až po dvacítce. Problém byl ten, že jsem do toho vůbec neměla chuť, neměla jsem snahu se něco naučit. Brala jsem to jako hotovou věc, že vařit nebudu, že to nepotřebuju, a že je to vlastně v pohodě. Možná to bylo i tím, že doma u nás vařil vždy táta, protože ho to strašně bavilo, a jeho jídla byla vždy vynikající. Máma se k plotně moc nehrnula, zato ji bavilo pečení, takže jsem to asi pochytila z domu, že když nevaří máma, já nemusím taky.

Jednu dobu jsem měla k vaření dokonce nechuť, opravdu jsem se to nechtěla naučit, sama nevím, proč jsem měla v hlavě takový blok. 

Pořádně se to nezlepšilo ani s tím, když jsem začala studovat učební obor kuchař číšník. Nejraději jsem měla obsluhu studentů v jídelně, na place mě to opravdu hodně bavilo, ale ten zbytek, nic moc. Opět jsem neměla vůbec snahu se něco naučit (obor jsem nakonec ukončila v prvním ročníku a šla na maturitní obor). Mistři nás na praxi přidělovali na různá pracoviště, jednou teplá kuchyně, pak studená, někdo šel třeba i na provoz, kde měla škola s různými podniky smlouvu, u nás ve městě je jedna restaurace a tam berou jenom učně z gastronomické školy, kde jsem se učila i já.

Já nikdy v žádném podniku ani restauraci v rámci studia kuchaře číšníka nebyla. Od spolužáků jsem ale slýchávala docela strašidelné příběhy o tom, jak hrozná tam ta praxe je, a ještě horší finanční odměny. Jako učni si moc vyskakovat nemohou, to chápu, ale když jedna spolužačka měla dva týdny v tom podniku odpolední jako číšnice a dostala za ty dva týdny jako kapesné třicet korun, tak to je tedy opravdu bída i na někoho, kdo se teprve zaučuje.

Ve studené kuchyni to na praxi nebylo špatné. Bavilo mě dělat různé obložené mísy, to jsme mohli podle fantazie naskládat sýry a salámy, a to bylo fajn. Musím tady vypíchnout jednu událost, která se mi v té studené kuchyni přihodila. Dostala jsem za úkol uvařit vajíčka natvrdo, bylo to myslím na pomazánku. Tak pohoda, vařím vodu, nakonec jsem tam dala i ta vejce a koukám na hodinky, aby to bylo přesně.

Jenže zrovna se mělo jít na svačinu, šli jsme do jídelny na polévku. Já blbec jsem si říkala, že ta vajíčka vydrží, že to stihnu tak akorát, případně že třeba mistrová se tam půjde podívat. Jenže já jí to neřekla, že ještě něco není hotové, a že to musím dovařit.

Tak se šlo na tu polévku. Pohoda, vrátíme se zpátky, v kuchyni samozřejmě kouř a smrad, hrnec černý, vejce rozprskaná. Trapas. Fakt mě to mrzelo, i když jsem moc dobře věděla, že jsem si za to mohla jen já sama. Neřekla jsem nikomu ani slovo o tom, že ještě něco dodělávám. Mistrová naštvaná, spolužáci se po mě škaredě dívali, no prostě moje vlastní ostuda. Od té doby jsem si dávala pozor, aby se mi nikdy nic podobného nestalo.

Ve školní kuchyni byla praxe v prvním ročníku dost jednotvárná. Na ranní směně krájení cibule, mytí nádobí, občasné zamíchání něčeho, ale hlavně hodně krájení zeleniny a brambor. Brambory se vždycky daly do velikého stroje, který je částečně oškrábal, a my jsme to pak jen dodělávali. 

Odpolední směna byla zajímavější, protože nás tam bylo méně, bylo tam více času si všechno probrat, a kolikrát jsme si s mistry pěkně popovídali. Bohužel mi vadilo to, že jsme vařili podle knihy Receptury teplých pokrmů, protože mě ty recepty připadaly hrozně nudné a obyčejné. Já chápu, že od školních jídel se toho mnoho nečeká, ale i tak mi to přišlo strašně svazující a bez nějaké zajímavé inovace. Ráda si vařím po svém, ráda experimentuji s kořeními a mixuji chutě, jenže to ve školní kuchyni bohužel moc nešlo.

Občas nás ale poslali do malé cvičné kuchyňky, kde jsme měli podle receptur uvařit nějaké jednodušší jídlo, a to nebylo špatné.

Na vaření právě ve školní kuchyni byla nejvíce vidět ta nevděčnost těch strávníků, nás všech, studentů. Jednou na odpolední směně jsme měli takového vypečeného machýrka, který byl ubytovaný na internátě, a chodil tedy na večeře, které jsme chystali právě odpolední. Tehdy jsem měla odpolední tři dny po sobě. A ten kluk si přišel vždycky stěžovat do okýnka, že má v jídle vlas. V kuchyni jsme samozřejmě měly stáhnuté vlasy, a ještě byly pod síťkou, ale jako ono se to může stát, bohužel.

Jenže ne tři dny po sobě. A to jsem se pak dozvěděla, že tuto výmluvu používal i pro ranní směnu, která vařila oběd. V tom měl prý také vlas. Dotyčný chlapec to dělal nejspíše proto, aby byl zajímavý před ostatními. Lehce úsměvné, ale ve výsledku pěkně hloupé.

A ještě k té nevděčnosti strávníků - každý, kdo někdy dělal v nějaké, třeba i závodní nebo právě školní kuchyni ví moc dobře, kolik se toho jídla nakonec vyhodí. Bez legrace . někdy student vyhodil celý, netknutý oběd. Ani do něj nezabořil lžíci či vidličku, prostě mu číšník donesl oběd, dotyčný se ho ani nedotknul, ale toto jídlo se už muselo vyhodit, když bylo jednou vydáno z jídelního okénka, samozřejmě kvůli hygieně a tak, což chápu.

Takže jsem s hrůzou sledovala, kolik jídla se jenom u nás ve školní jídelně vyhodilo. Kolikrát jsem stála u toho okénka na zbytky, a bylo mi  toho smutno. Tolik masa, úplně celé kusy, brambory, kompoty, saláty, to všechno bylo určeno k likvidaci a seškrabávalo se to do velké plechové nádoby. Každý student mohl říci, že chce to jídlo třeba bez masa, nebo bez zeleniny, oni to v kuchyni tak zařídí. Ale ne. To si raději to jídlo nechají donést, aby ho pak vyhodili.

Musím říci, že než jsem byla na praxi v kuchyni, tak jsem také často vyhazovala ty obědy, ale potom jsem si už dávala pozor a pokud mi nechutnalo maso nebo něco jiného, prostě jsem číšníkovi řekla, ať mi to donese bez toho. Proč bych si to měla nechat donést a pak to vyhodit? Když jsem byla u toho příjmového okénka zbytků, tak jsem se na to dívala už úplně jinak.

Kuchařská praxe ve škole mi tedy nic moc nedala, zato jsem se ale začala snažit vařit doma. A baví mě to. Ráda vařím vývary, kuřecí nebo hovězí, pak mě taky hodně baví jídla z ryb, ale třeba i kuřecí maso v troubě není jen tak obyčejným obědem, dá se s ním pěkně vyhrát pomocí koření, různých nádivek nebo zálivek, a hlavně s dobrou zeleninou.

Takže doma ano, ale pracovat někde v provozu a vařit tam, to by pro mě nebylo. Vadila by mi ta nevděčnost a ty vyhozené hromady jídla. Je přece strašné, když pro někoho uvaříte, a ten člověk to pak vyhodí.

Obdivuji každého dobrého kuchaře, protože to není jednoduchá práce, a to i z hlediska pracovního vytížení, protože takový kuchař samozřejmě pracuje i v noci a brzy ráno. Všem kuchtíkům tedy přeji, ať si svůj mezinárodní den pěkně užijí!

A co Vy? Vařili jste někdy v provozu, třeba ve škole na praxi? Nebo máte jinou zkušenost s vařením pro skupinku lidí? Měli jste rádi obědy ve školní jídelně, nebo jste také často jídla vraceli netknuté? Myslíte, že se jídlem plýtvá? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. To jsem nevěděla,že je dnes den kuchařů.Mladí mají restauraci a zeť dělá šéfa a i sám vaří.A dobře.Já mám k vaření kladný vztah.Když jsem šla do důchodu a mladí rozjížděli restauraci,tak jsem v kuchyni pomáhala a říkala jsem si zlatá moje práce účetní.V kuchyni jsem se nezastavila.Manžel u nich pracoval také po důchodě téměř až do 70.Bavilo ho to.Sama vařím ráda,strávníků se u nás najde vždy dost a mě těší,že chutná.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  2. Ty jo, tak to bych vůbec neřekla, kolik se toho vyhodí. Já když jsem v restauraci, tak se to snažím všechno sníst a když už, tak si vybírám jídla, co opravdu sním.
    Jinak já to doma mám tak, že přítel vaří, jelikož mu to jde lépe a já zase peču buchty, které umím líp já. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Eliss, zdravím. Když jsem chodila na základní školu, tak na nás v jídelně dohlíželi, abychom jídlo nevyhazovali. Ale protože vařili výborně, tak se tak ani nedělo. Doma vařím a peču opravdu hodně, je u nás pořád plno lidí. Raději tedy peču. V současné době si myslím, že někteří lidé jídlem plýtvají. Známý pracuje u popelářů a vypravuje, kolik lidi vyhážou jídla. Prý po vánocích jsou v popelnicích např. celé nenačnuté dorty, vánočky, krabice s cukrovím... Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Kdysi na gymplu jsem dělal pomocnou sílu v kuchyni v Thomayerově nemocnici.
    Docela zážitek.

    OdpovědětVymazat
  5. Můj tenisový trenér býval profesionální kuchař na Radnici ve Vídni, teď už je v důchodu. Musím mu popřát, díky za připomenutí :) tobě přeji samozřejmě taky <3 ve škole jsem občas také něco vyhodila. Když začala pracovat ve školní jídelně teta, dávala jsem si na to větší pozor a většinou dojídala, mám to tak nastavené i teď - talíř se vrací čistý. Také mi je vždycky smutno, když se vyhazuje netknuté jídlo. Přesně jak říkáš, není přeci žádný problém říct si např. bez masa... V týdnu stíhám obědy bohužel jen 2x, pokaždé se na ně těším. Já moc vařit neumím, ani mě to bohužel nebaví :( zato jsem ale propadla pečení <3

    OdpovědětVymazat
  6. Vařím jen pro svou rodinu a plýtvání jídle opravdu nemám ráda.
    Při cestování mám zkušenosti s hotelovými jídelnami - hodně se to zlepšilo, lidi většinou sní vše, co si dají na talíř.
    Školní jídelny, to je asi kapitola úplně jiná...
    Eliss, měj hezké podzimní dny, Helena

    OdpovědětVymazat
  7. Mám otázku, když vaření na provozu pro tebe není, co tedy děláš? Díky za odpověď

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, pracuji ve výrobně sýrů u nás v obci, většinou pracuju s vakuovačkou a balím sýry do obalů, pak tam také děláme vynikající jogurty s domácími marmeládami :) Dělám také spotravinami, ale přímo vařit pro lidi bych nechtěla :D

      Vymazat
  8. Jen k těm vlasům v jídle. Nemůžu pochopit, jak masmédia deformují myšlení mladých lidí. Teď se s vařením v televizi roztrhl pytel, ale neviděl jsem ani jednou, že by někdo z těch profesionálů měl pokrytou celou vlasovu část hlavy - a dokonce ani plnovous. Přitom učni i u nás a kdekoliv jinde musí mít šátky nebo čepice.

    OdpovědětVymazat
  9. Plýtvání jídlem je hrozná věc. Ovšem když si vzpomenu, jak nechutné někdy bývaly obědy na základce... to se fakt nedalo. Zlatý gympl, kde jsme měli jídelnu dobrou!

    OdpovědětVymazat
  10. Mne vaření nebaví, ale některá jídla ode mne mi chutnají daleko více než od přítele, který vaří, a velice dobře, o víkendu. Byla jsem vychována tak, že všechno, co je na talíři se má sníst a nenechám ze slušnosti v restauraci ani kousek - prý ze slušnosti. S jídlem se nemá plýtvat. Horší je to s dětmi. Většinou, i doma, povrtají a nechají být. Mnohdy mají špatné stravovací návyky. Já ve školní jídelně jsem snědla všechno. Měli jsme velice dobrou kuchařku. Děti, ty mnohdy ani nešly na oběd, protože si nemohly vybrat. Co nejím nebo nesnáším, to si nedávám.

    OdpovědětVymazat
  11. Já taky nemám ráda plýtvání jídlem, ale ve škole na střední se ne všechno dalo jíst - všude samá sůl, fakt hodně, což nemusím a spousta mouky.

    OdpovědětVymazat
  12. Sakryš, a já zrovna včera vůbec nic neuvařila! Pokud se tedy nepočítá instantní polévka :D.

    OdpovědětVymazat
  13. V létě jsem chodila na brigádu prodávat do stánku k známému hostinskému, práce v pohodě i peníze, ale chování lidí... byla to dobrá škola...ještě že byl hostinský ranař, protože do té doby jsem opravdu netušila, co jsou někteří za materiál....

    OdpovědětVymazat
  14. Odjakživa jím méně. Vždy mě proto mrzí, když jsem v restauraci a nezvládnu jídlo dojíst, protože je ho příliš. Někdy dojí přítel, jindy si nechám zbytek sbalit s sebou, někdy jídlo zkrátka musím nechat, ale mám z toho pak vždy výčitky svědomí, že se dobré jídlo zbytečně vyhodí. Většinou proto vařím doma a nosím si s sebou do práce krabičky, pokud zrovna pracuji z kanceláře. Můžu si sníst, kolik chci, případně si dát jídlo nadvakrát, ale hlavně vím, že z čeho vařím. Vaření mě docela baví, pečení už méně. Díky za sdílení příběhů z jídelny, to je pro mě úplně jiný svět. :)

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj,
    já jsem tedy nevěděla o tom mezinárodním dnu, ale zažila jsem vaření pro více lidí na táborech a skautských výpravách. V práci chodím na obědy a snídaně do jídelny u nás ve škole a jsem dost naštvaná u těch snídaní, když tam některé holky vrací netknutý talíř. Třeba i s plnou sklenicí čaje, to mě fakt štve. Paní kuchařka se každého ptá, jestli chce čaj. Když ho nepijí, tak proč si ho berou? A proč si objednávají snídaně? Oni vrátí skvělou pomazánku, pečivo, netknutý jogurt, prostě vše.
    Já taky někdy nedojím oběd, ale je mi to vždy líto. Kuchařkám říkám, že to chci bez zeleniny a třeba jen tři knedlíky, je zbytečné brát si více. V restauraci si nechávám zbytky zabalit, doma je ještě dojíme. Celkově nemám ráda plýtvání jídlem. Dneska jsem ze zbytků udělala skvělý cheesecake s lesním ovocem a slaný koláč s několika druhy sýrů a se šunkou. Spotřebovala jsem na to načatý tvaroh, koupené listové těst, zbytky ovoce, různé zbytky šunky a sýra a malý odřezek pórku. Nemusela jsem nic vyhodit a jsem moc spokojená.
    Měj se krásně,
    Hanka z ciculka.cz

    OdpovědětVymazat
  16. Kuchařka jsi skvělá, ale co z toho, když vaříš furt jen pro jednoho?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Vitamíny a doplňky stravy

 Z dětství si pamatuju docela přesně občasné návštěvy lékárny s rodiči, když jsme šli od doktora s receptem nebo koupit nějakou mastičku. Dodnes si živě pamatuju tu vůni, která tam byla. Tenkrát v našem městě ještě nebyla lékárna na každém rohu, byly tam jen dvě, a já chodila s rodiči do té velké, co byla na náměstí. Tenkrát mi připadala lékárna fascinující. Všude barevné krabičky, zvláštní vůně, a taky mi rodiče vždycky koupili několik těch vitaminových cucavých bonbonů, co byly ve velké skleněné dóze u pokladny. Když jsem byla malý špunt, tak v té době zrovna frčeli vitaminy Marťánci. Každou chvíli jsem na ně viděla reklamu v televizi a tak hrozně moc jsem prosila rodiče že je chci, že mi nakonec jedno balení koupili, a další jsem našla ten rok  pod stromečkem. Měla jsem z nich velkou radost a poctivě si vždycky ráno po snídani jednu tabletku vzala, než jsem šla do školy. Další vitaminy jsem brala v pubertě. To byly pivovarské kvasnice potažené sladkou vrstvou, vypadaly jako lentilky

Nákup přes online antikvariát

Při výběru knih na čtení si většinou vybírám podle autora. Mám už několik favoritů, po jejichž knihách sáhnu jako první. Z těch modernějších jsem si oblíbila detektivky od Martina Goffy, z těch starších miluju krimi příběhy z 87. revíru od slavného autora Eda McBaina. Přečetla jsem už od tohoto autora všechny knížky, které jsou v knihovně. Před dvěma lety jsem s potěšením zjistila, že některé detektivky od McBaina vycházejí v nakladatelství Baronet v novém vydání. Hned jsem si objednala u nás v knihkupectví titul Poslední tanec. Knížka přišla asi do týdne, stála přes dvě stovky, jenže ouha. Doma při čtení velké zklamání. Problém byl v tom, že kniha měla úplně jiný překlad než tituly, které vycházely před více než deseti lety v nakladatelství BB Art. Pryč byla atmosféra, kterou ve svých dílech autor buduje, některé pasáže byly stoprocentně zkráceny, a popis hlavních protagonistů, detektivů, byl také diametrálně odlišný od starých vydání. Byla jsem naštvaná, jako snad nikdy. Tak jsem se