Mezinárodní den kuchařů

 Na dvacátý říjen připadá jeden moc pěkný významný den, a sice mezinárodní den kuchařů. V tento den se konají různé gastronomické akce, veletrhy, v kuchařském okruhu je známý Den gastronomie i solidarity, který byl kdysi pod záštitou Livie Klausové, manželky bývalého prezidenta. Od nás ze školy si pamatuji, že se jezdilo na SALIMU do Brna.

Osobně si myslím, že kuchař je dosti nevděčným povoláním, ale na druhou stranu pokud své řemeslo ovládá opravdu dobře, chuťové pohárky jeho strávníků musí zažívat extázi. Ale jako u všeho platí - za kvalitu si musíme někdy pořádně připlatit.

Sama jsem měla k vaření poměrně složitý vztah, a vařit jsem se naučila až po dvacítce. Problém byl ten, že jsem do toho vůbec neměla chuť, neměla jsem snahu se něco naučit. Brala jsem to jako hotovou věc, že vařit nebudu, že to nepotřebuju, a že je to vlastně v pohodě. Možná to bylo i tím, že doma u nás vařil vždy táta, protože ho to strašně bavilo, a jeho jídla byla vždy vynikající. Máma se k plotně moc nehrnula, zato ji bavilo pečení, takže jsem to asi pochytila z domu, že když nevaří máma, já nemusím taky.

Jednu dobu jsem měla k vaření dokonce nechuť, opravdu jsem se to nechtěla naučit, sama nevím, proč jsem měla v hlavě takový blok. 

Pořádně se to nezlepšilo ani s tím, když jsem začala studovat učební obor kuchař číšník. Nejraději jsem měla obsluhu studentů v jídelně, na place mě to opravdu hodně bavilo, ale ten zbytek, nic moc. Opět jsem neměla vůbec snahu se něco naučit (obor jsem nakonec ukončila v prvním ročníku a šla na maturitní obor). Mistři nás na praxi přidělovali na různá pracoviště, jednou teplá kuchyně, pak studená, někdo šel třeba i na provoz, kde měla škola s různými podniky smlouvu, u nás ve městě je jedna restaurace a tam berou jenom učně z gastronomické školy, kde jsem se učila i já.

Já nikdy v žádném podniku ani restauraci v rámci studia kuchaře číšníka nebyla. Od spolužáků jsem ale slýchávala docela strašidelné příběhy o tom, jak hrozná tam ta praxe je, a ještě horší finanční odměny. Jako učni si moc vyskakovat nemohou, to chápu, ale když jedna spolužačka měla dva týdny v tom podniku odpolední jako číšnice a dostala za ty dva týdny jako kapesné třicet korun, tak to je tedy opravdu bída i na někoho, kdo se teprve zaučuje.

Ve studené kuchyni to na praxi nebylo špatné. Bavilo mě dělat různé obložené mísy, to jsme mohli podle fantazie naskládat sýry a salámy, a to bylo fajn. Musím tady vypíchnout jednu událost, která se mi v té studené kuchyni přihodila. Dostala jsem za úkol uvařit vajíčka natvrdo, bylo to myslím na pomazánku. Tak pohoda, vařím vodu, nakonec jsem tam dala i ta vejce a koukám na hodinky, aby to bylo přesně.

Jenže zrovna se mělo jít na svačinu, šli jsme do jídelny na polévku. Já blbec jsem si říkala, že ta vajíčka vydrží, že to stihnu tak akorát, případně že třeba mistrová se tam půjde podívat. Jenže já jí to neřekla, že ještě něco není hotové, a že to musím dovařit.

Tak se šlo na tu polévku. Pohoda, vrátíme se zpátky, v kuchyni samozřejmě kouř a smrad, hrnec černý, vejce rozprskaná. Trapas. Fakt mě to mrzelo, i když jsem moc dobře věděla, že jsem si za to mohla jen já sama. Neřekla jsem nikomu ani slovo o tom, že ještě něco dodělávám. Mistrová naštvaná, spolužáci se po mě škaredě dívali, no prostě moje vlastní ostuda. Od té doby jsem si dávala pozor, aby se mi nikdy nic podobného nestalo.

Ve školní kuchyni byla praxe v prvním ročníku dost jednotvárná. Na ranní směně krájení cibule, mytí nádobí, občasné zamíchání něčeho, ale hlavně hodně krájení zeleniny a brambor. Brambory se vždycky daly do velikého stroje, který je částečně oškrábal, a my jsme to pak jen dodělávali. 

Odpolední směna byla zajímavější, protože nás tam bylo méně, bylo tam více času si všechno probrat, a kolikrát jsme si s mistry pěkně popovídali. Bohužel mi vadilo to, že jsme vařili podle knihy Receptury teplých pokrmů, protože mě ty recepty připadaly hrozně nudné a obyčejné. Já chápu, že od školních jídel se toho mnoho nečeká, ale i tak mi to přišlo strašně svazující a bez nějaké zajímavé inovace. Ráda si vařím po svém, ráda experimentuji s kořeními a mixuji chutě, jenže to ve školní kuchyni bohužel moc nešlo.

Občas nás ale poslali do malé cvičné kuchyňky, kde jsme měli podle receptur uvařit nějaké jednodušší jídlo, a to nebylo špatné.

Na vaření právě ve školní kuchyni byla nejvíce vidět ta nevděčnost těch strávníků, nás všech, studentů. Jednou na odpolední směně jsme měli takového vypečeného machýrka, který byl ubytovaný na internátě, a chodil tedy na večeře, které jsme chystali právě odpolední. Tehdy jsem měla odpolední tři dny po sobě. A ten kluk si přišel vždycky stěžovat do okýnka, že má v jídle vlas. V kuchyni jsme samozřejmě měly stáhnuté vlasy, a ještě byly pod síťkou, ale jako ono se to může stát, bohužel.

Jenže ne tři dny po sobě. A to jsem se pak dozvěděla, že tuto výmluvu používal i pro ranní směnu, která vařila oběd. V tom měl prý také vlas. Dotyčný chlapec to dělal nejspíše proto, aby byl zajímavý před ostatními. Lehce úsměvné, ale ve výsledku pěkně hloupé.

A ještě k té nevděčnosti strávníků - každý, kdo někdy dělal v nějaké, třeba i závodní nebo právě školní kuchyni ví moc dobře, kolik se toho jídla nakonec vyhodí. Bez legrace . někdy student vyhodil celý, netknutý oběd. Ani do něj nezabořil lžíci či vidličku, prostě mu číšník donesl oběd, dotyčný se ho ani nedotknul, ale toto jídlo se už muselo vyhodit, když bylo jednou vydáno z jídelního okénka, samozřejmě kvůli hygieně a tak, což chápu.

Takže jsem s hrůzou sledovala, kolik jídla se jenom u nás ve školní jídelně vyhodilo. Kolikrát jsem stála u toho okénka na zbytky, a bylo mi  toho smutno. Tolik masa, úplně celé kusy, brambory, kompoty, saláty, to všechno bylo určeno k likvidaci a seškrabávalo se to do velké plechové nádoby. Každý student mohl říci, že chce to jídlo třeba bez masa, nebo bez zeleniny, oni to v kuchyni tak zařídí. Ale ne. To si raději to jídlo nechají donést, aby ho pak vyhodili.

Musím říci, že než jsem byla na praxi v kuchyni, tak jsem také často vyhazovala ty obědy, ale potom jsem si už dávala pozor a pokud mi nechutnalo maso nebo něco jiného, prostě jsem číšníkovi řekla, ať mi to donese bez toho. Proč bych si to měla nechat donést a pak to vyhodit? Když jsem byla u toho příjmového okénka zbytků, tak jsem se na to dívala už úplně jinak.

Kuchařská praxe ve škole mi tedy nic moc nedala, zato jsem se ale začala snažit vařit doma. A baví mě to. Ráda vařím vývary, kuřecí nebo hovězí, pak mě taky hodně baví jídla z ryb, ale třeba i kuřecí maso v troubě není jen tak obyčejným obědem, dá se s ním pěkně vyhrát pomocí koření, různých nádivek nebo zálivek, a hlavně s dobrou zeleninou.

Takže doma ano, ale pracovat někde v provozu a vařit tam, to by pro mě nebylo. Vadila by mi ta nevděčnost a ty vyhozené hromady jídla. Je přece strašné, když pro někoho uvaříte, a ten člověk to pak vyhodí.

Obdivuji každého dobrého kuchaře, protože to není jednoduchá práce, a to i z hlediska pracovního vytížení, protože takový kuchař samozřejmě pracuje i v noci a brzy ráno. Všem kuchtíkům tedy přeji, ať si svůj mezinárodní den pěkně užijí!

A co Vy? Vařili jste někdy v provozu, třeba ve škole na praxi? Nebo máte jinou zkušenost s vařením pro skupinku lidí? Měli jste rádi obědy ve školní jídelně, nebo jste také často jídla vraceli netknuté? Myslíte, že se jídlem plýtvá? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥