Mezinárodní den dětské knihy

 Na druhého dubna připadá každoročně jeden moc pěkný významný den, a sice Mezinárodní den dětské knihy.

Toto datum ale není náhodné. Druhého dubna roku 1805 se narodil snad nejznámější spisovatel pohádek, Hans Christian Andersen. Jeho jméno musí znát snad úplně každý, a určitě i některou z jeho pohádek. Napsal jich celkem 156, což je opravdu úctyhodné číslo.

Namátkou zmíním třeba pohádky: Malá mořská víla, Sněhová královna, Císařovy nové šaty. Jeho pohádky jsem hodně četla jako dítě, sice ne jako samostatnou knížku, ale vždy byly v nějaké sbírce pohádek od kolektivu autorů.

Myslím, že tento mezinárodní den má velký význam. Je důležité podporovat děti ve čtení a vést je k tomu, aby objevili kouzlo dětských a došlo jim, že čtení je vlastně velká zábava. Já vím, že pro každého to zkrátka není a jsou lidé, kteří nikdy v životě nepřečetli ani jednu knížku a vůbec jim to nevadí. Kdyby ale začali číst, přišli by na to, oč vlastně celou dobu přicházeli. 

Ten úžasný svět fantazie, kdy před námi každá knížka otvírá nový příběh, který se v mysli čtenáře odvíjí jako film a krásné je na tom to, že každý si jej představuje trochu jinak. Můžeme si podle popisu sami sestavit to, jak hlavní hrdina vypadá a je je na nás, zda nám bude sympatický, nebo ho budeme nesnášet.

Knížky mě provázejí celým životem už od malička. Ještě než jsem šla do první třídy, uměla jsem plynule a hezky číst nahlas. Bavilo mě louskat dětské knížky plné krásných obrázků. Mezi mé úplně první knížky patřil Svět zvířat. Tuto knížku mám v knihovničce dodnes. Jedná se o vydání z roku 1970. Knížka je na tvrdém kartonu, má pár stránek, a na každé stránce je ilustrace právě od Lady a krátká veršovánka k danému zvířátku.

Knížka už je bohužel dost zničená, jako dítě jsem si ji tolikrát prohlížela, a bohužel jsem pár stránek i trochu poničila, což mě moc mrzí. Ani nevím, od koho jsem tuto knížku dostala, snad od babičky, která také milovala knížky.

Další knížkou, kterou jsem měla ráda, i kvůli nádherným ilustracím, je Honzíkova cesta. Tu mám po rodičích. Knížka vyšla ve spoustě vydání, já mám to z roku 1962, knížka tedy oslaví brzy šedesát let.

To je pěkný kus historie. Knihu napsal Bohumil Říha a krásnými ilustracemi ji doplnila Helena Zmatlíková.

Honzíkova cesta pojednává o cestě malého Honzíka, který chodí do školky a nemůže se dočkat toho, až půjde do školy, k babičce a dědečkovi do vesničky Koníkovice. Pro Honzíka je to první cesta, kdy jede úplně sám vlakem, s kufříkem a ve svátečním oblečení.

A na nádraží na Honzíka už čeká babička a děda, a také pejsek Puňťa. Pro chlapce je pobyt na vesnici dobrodružstvím. Je tu spousta věcí, které nezná, hraje si v lesích a na polích, ale nejraději má svou duhovou kuličku. Také se seznamuje s chodem hospodářství, Najde si také pár nových kamarádů a dokonce se podívá i do školy.

Tuto knížku jsem měla opravdu hodně ráda. Ilustrace Heleny Zmatlíkové jsou opravdu nádherné, knížka se mi moc pěkně četla a přečetla jsem ji jako malá několikrát.

Když jsem psala tento článek a hledala zajímavosti k Honzíkově cestě, tak mě překvapilo, že po roce 1989 byla aktualizována. A to díky pojmům "družstvo" a "družstevní." Prý to dnešním dětem už moc neřekne, a tak k tomu svolil sám Bohumil Říha. Já si myslím, že je to škoda, že byla knížka v tomto směru přepracována. Přeci jen to byl kus historie, kdy nebylo vše úplně nejideálnější, ale vysvětlit dětem, co je družstvo, není přeci problém.

Když jsme si ve škole četli z této knížky, kolektivně celá třída, každý si musel donést svou Honzíkovu cestu, tak jsme všichni měli ta starší vydání ještě před revolucí. Nepamatuji si ale, jestli nám učitelka nějak vysvětlovala pojmy družstvo a družstevní, ale mám spíše pocit že ne. Beru to tak, že knížka byla napsaná v určité době, a teď by se měnit rozhodně neměla. Protože tím nebudeme o moc lepší, než právě komunisté, kteří si také knihy přepisovali ideově podle svého...

A poslední knížkou, kterou Vám dnes představím, je Neználek ve Slunečním městě od ruského autora Nikolaje Nosova. Tuto knížku mi před mnoha lety darovala babička, která ji měla v knihovničce, a já jsem si v ní četla a listovala tak často, žemi ji babička dala domů.

Pohádková knížka pojednává o městečku Kvítečkov a jeho obyvatelích. Neználek má nejlepší kamarádku, Knoflenku, a jednoho dne se spolu baví o kouzlech. Neználkovi by se moc líbilo vlastnit kouzelnou hůlku.

Jenže aby ji mohl mít, musí vykonat dobrý skutek, navíc nezištně. A když už to Neználek vzdá, protože dělání dobých skutků není jen tak jednoduché, vše se mu povede a kouzelný dědeček mu předá kouzelnou hůlku. Neználek, Knoflenka a Strakáček se pomocí hůlky přesunou do Slunečního města, kde je všechno dokonalé.

Všichni se na sebe usmívají, svítí slunce a mají nové technologie, které v Kvítečkově vůbec neznají. Tři kamarádi se tedy mohou hodně přiučit a poznat nové kamarády.

Je fakt, že z této knížky ta tehdejší sovětská propaganda byla cítit o hodně víc. Ale snad proto, že jsem knížku četla až dlouho po pádu režimu, nijak jsem to neřešila. Pořád to pro mě bylo pěkné pohádkové vyprávění, doplněné krásnými obrázky Milana Korejse. I pohádkové knížky z minulého režimu si přeci mohou děti přečíst i dnes.

Tak to jsou tři nejoblíbenější knížky z mého dětství. Samozřejmě jich mám doma víc - třeba Pipi Dlouhou punčochu, nebo Příhody maxipsa Fíka. Jsem ráda, že mám spoustu dětských knížek schovaných, protože v nich mám vzpomínky a doufám, že z nich jednou budu číst i svým dětem a předám jim lásku ke čtení.

A co Vy? Máte doma schované knížky z dětství? Myslíte, že děti dnes málo čtou? A vadí vám knížky pro děti, ve kterých se nenápadně propagoval minulý režim, nebo to neřešíte? A znáte knížky, o kterých jsem psala v článku?

Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥