Černý trh - jídlo: Odpad

 Ráda sleduju v televizi a na internetu různé dokumenty, většinou ty, které se týkají paranormálních jevů. Před nějakou dobou jsem ale narazila na dokumentární cyklus týkající se jídla. Černý trh - jídlo nás zavede na tak trochu jinou výpravou za jídlem a donutí nás zamyslet se nad tím, co vlastně tak často a rádi konzumujeme.

Celkem bylo natočeno osm dílů, a každým provází mladá Pákistánka Nelufar Hedayat, která je reportérkou, blogerkou, a je velmi hrdou vegetariánkou. Dívka žije už několik let v Americe.

Jak už název napovídá, tento díl se týká odpadků. Tentokrát to nebudou plasty, ale papír, ale jídlo. Komu z nás se nikdy nestalo, že nakoupil víc jídla, než kolik nakonec snědl, a musel ho vyhodit? Doma jsme s tím také mívali problém. Přítel si vždycky nakoupil spoustu pečiva, rohlíků, které já moc nejím, mám raději chleba, takže nakonec jsme dali nespotřebované pečivo sušit do komory, a odnesli jej sousedce pro slepičky, a ona nám za to dala pár vajíček.

Opravdu mě to trápí, když se plýtvá jídlem. Snažím se to v domácnosti korigovat, ale bohužel někdy se stane, že koupíme něco, co nespotřebujeme, a nezbyde nám nic jiného než to prostě vyhodit. Ale třeba slupky, vařenou zeleninu z polévky a jiné rostlinné zbytky dávám do popelnice na bio odpad, kterou máme u bytovky společnou. Ještě jsem zapomněla zmínit, že té sousedce dávám i skořápky z vajíček, prý to dává těm slepicím.

Vždycky jsem měla výčitky, co se týče vyhozených potravin. Ovšem po shlédnutí dokumentu Černý trh si říkám, že na tom nejsem tak špatně. To, co jsem tam totiž viděla, mě šokovalo.

Nelufařino pátrání po vyhozeném jídle začíná na obří skládce zbytků jídla kdesi v poušti. Kolem se jako mravenci míhají lidé s pytli, kteří jsou na tom tak špatně, že sbírají tyto potraviny, které už někdo třeba napůl pozřel, a sbírají je do pytlů. Vzápětí se ale dozvídáme, že nejen tyto potraviny se vyhazují.

Na skládce se dá najít třeba i balení čínského zelí, které výrobce či prodejce vyhodil jen proto, že stroj na balení se porouchal a místo tří malých balení udělal jedno velké vcelku. Logické by asi bylo velké balení prostě rozříznout, vysypat, a udělat to znovu, jenže to ne. Místo toho balení potraviny, která by se dala normálně zkonzumovat, putovalo od odpadků a posléze skončilo na skládce. 

Podle hlavního správce skládky je problém ve velké nadprodukci jídla, ale také v tom, že kupující si koupí raději prostě zboží, které je čerstvější. A to méně čerstvé, ale ještě zdaleka ne prošlé zboží, prostě prodejci vyřadí. Takže nějaký zemědělec to zelí vypěstoval, zaléval, staral se o ně, aby bylo co nejpěknější, a nakonec skončí kvůli chybě stroje na skládce. jako nepoužitelné. To je prostě strašné. 

Další putování nás ale zavede na místo, kde se problematika bere z jiné stránky. Skupinka dobrovolníků zachraňuje jídlo, které někdo vyhodil, a dává mu druhou šanci. Ulice jsou plné černých pytlů, kde se skrývá jídlo, které ještě někdo může bez obav sníst aniž by mu to nějak zdravotně uškodilo. První zastávka celé skupinky začíná u supermarketu. V odložených pytlích je třeba i chléb, jehož datum spotřeby uplynulo už před třemi týdny. Podle vedoucí celé výpravy za jídlem je mnohdy datum spotřeby velmi matoucí. Tento druh chleba je totiž plný konzervantů, a tudíž vydrží déle čerstvý. 

V tomto případě bych asi váhala, jestli bych jedla pečivo, plné konzervantů a asi i jiných chemických látek celé tři týdny po datu spotřeby. V pytlích je ale také sushi, které někdo vyhodil zrovna dnes, a dnes bylo také vyhozeno. Proč někdo vyhazuje takové jídlo? Tomu sushi by přeci nebylo nic ani zítra, a snad ani pozítří...

Dobrovolníci toto jídlo, které by jinak skončilo na skládkách, nosí do potravinových bank. Do jedné takové se podíváme, a i tady jsou další dobrovolníci, kteří z těchto potravin vaří chutná jídla, která zasytí lidi bez domova nebo sociálně chudé.

Seznámíme se s matkou pěti dětí, která je na této potravinové pomoci závislá. Bez ní by neměla svým dětem dát co k jídlu. Je to docela velký paradox, že člověk téměř bez peněz spoléhá na ty, kteří mají zjevně peněz dost a mohou si dovolit plýtvat jídlem...

A nakonec v poslední části se Nelufar zamýšlí nad tím, jak vlastně zákazníci nakupují. Samozřejmě, že většinou očima. Farmář Oskar z Guatemaly pěstuje zelené fazole. Pro místní trh dodává všechno, co vypěstuje. Ale do Evropy a do Ameriky ne. Tam se musí fazole speciálně vybírat. Jedna malá skvrnka? Tak už neprojde! Dokonce má speciální "metr" kterým měří průměr fazolek. Musí mít správnou velikost, aby si je nároční zákazníci koupili... Následují obrázky z Instagramu, kde si různé vlogerky fotí krásné fazolové lusky bez jediné skvrnky. 

Lusky, které se nehodí na export, zůstanou v Guatemale, kde si je koupí místní lidé. Nelufar jeden z trhů navštíví a zjistí ke svému překvapení, že i otlučený banán nebo jablko jsou naprosto chuťově v pořádku, možná jsou na tom dokonce lépe, než přehnaně krásné jídlo...

Když to srovnám s našimi velkoobchody, tak tam je sice ovoce taky třeba potlučené, ale bohužel kvalitou taky odpovídá tomu, jak vypadá. Je o tom, naučit se chytře nakupovat a hlavně zboží prohlížet. 

Z dokumentu jsem si odnesla spoustu zajímavých informací a tak si říkám, že v lecčem na tom nejsme ve srovnání s velkými zeměmi tak špatně, třeba u nás se myslím zase tak moc neválí pytle plné jídla, které by se dalo ještě zpracovat....

Je na každém z nás, jak se budeme v tomto směru chovat. Někdy se prostě nedá nic dělat, a musíme chtě nechtě vyhodit jídlo, které jsme koupili. Jenže dnešní konzumní společnost z toho má normu a spousta lidí o tom nechce přemýšlet...

Pokud se chcete na dokument podívat, je volně dostupný na uložto - do vyhledávače napište nadpis článku, a můžu Vám jen doporučit i další díly z této série o jídle.

A co Vy? Co si myslíte o plýtvání jídlem? A taky nakupujete především očima? A taky nosíte zbytky pečiva, které nesníte, někomu, kdo jej zužitkuje? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥