Světový den zdraví

 Sedmý duben s sebou přináší jeden moc hezký významný den, a sice Světový den zdraví. Byl vyhlášen roku 1950, dva roky poté, co vznikla WHO - Světová zdravotnická organizace. Základním úkolem této organizace je "dosažení všemi lidmi nejvyšší možné úrovně zdraví." To je dost zajímavá formulace, že? Ale přesně takto je to napsáno na Wikipedii.

WHO si dala za svůj cíl likvidovat všechny nemoci, speciálně pak ty infekční - například HIV, nebo malárii. Každý rok je vybrané určité téma, které se představí veřejnosti právě sedmého dubna, letos je to "Moje zdraví, moje právo," což má zdůraznit právo každého jedince na kvalitní zdravotní služby, vzdělání a informace. Pod pojmem kvalitní zdravotní služby si asi každý z nás představí něco jiného. 

Je to příjemný personál nemocnice, krátká čekací lhůta na důležitou operaci, nebo lidský, a zároveň profesionální přístup lékaře? Na nemocnici v okrese, kde žiju, spousta lidí okolo neřekne jediné pozitivní slovo. Moje švagrová v této nemocnici také pracuje, konkrétně na porodním oddělení, a co nám vypráví na rodinných setkáních, moc spokojená není. Problém je vedení, které má vysoké nároky na služby, samozřejmostí jsou tu i přesčasy, a nedávno jsem se doslechla, že tu jedna ze sester přímo na pokoji lékařů omdlela vyčerpáním. 

Ale samozřejmě můžeme často zabránit tomu, abychom se do nemocnice vůbec dostali. Své zdraví máme do určité míry ve svých rukou. Podle posledních statistik například obezita ohrožuje 18.5% procent obyvatel. To už je skoro čtvrtina národa. Samozřejmě jsou lidé, kteří jsou prostě nemocní, a to že tloustnou, je následek nemoci, kterou nemohou ovlivnit. Vždycky si vybavím svého prvního šéfa, který už je několik let v důchodu. Maličký pán, hodně při těle. Ráno, když nám rozděloval práci, na stole měl čistou vodu a nějaké ovoce, případně zeleninový salát. A pak se  nám s kolegyní doneslo, že si za den dá celkem tři porce oběda, z toho každý v jiné restauraci, a také byl často viděn v zaparkovaném autě, jak se cpal vším možným nezdravým. Přišlo mi to tak trochu úsměvné, jak si před námi hrál na milovníka zdravé stravy, a přitom...

S obezitou jde ruku v ruce spousta dalších onemocnění. Cukrovka, vysoký tlak, a pak také velký strašák současné populace, a tou je rakovina. Právě WHO varuje před novodobým, děsivým trendem, do roku 2050 počet případů rakoviny prudce vzroste, a to až o šílených 77%! To je opravdu pěkně znepokojující. Rakovina jako taková číhá, dříme v každém z nás, a záleží na spoustě faktorů, jestli se rozbují, či nikoliv. 

Když mi bylo necelých pět let, zemřel na rakovinu plic první děda. O devět let později zemřel na tutéž diagnózu druhý děda. Jako dítě jsem pořádně nevěděla, co to ta rakovina vlastně je. Ale už jen to slovo ve mně vyvolávalo hrůzu, a jakýsi respekt. Dnes už samozřejmě moc dobře vím, jak umí být tato nemoc strašná, že rodičům sebere malé dítě, spolužačku ze školy, nebo nejlepší kamarádku...

Bohužel, vloni v prosinci znovu rakovina zasáhla naší rodinu. Čtyřicetileté sestřenici se vloni narodilo miminko, a po půl roce si vyslechla diagnózu - rakovina plic. Následovaly chemoterapie, ale bohužel se jí mezitím rakovinné buňky stihly metastázovat i do hlavy. Já fakt nevím úplné podrobnosti, teta se nám s tímto nechce moc svěřovat, jen vím, že naposledy byla na nějaké operaci, a dál podstupuje chemoterapie. Nejsme si v rodině moc blízké, ale tohle mě zasáhlo, nikdo si nezaslouží takto kurevsky onemocnět! 

Nedávno jsem někde zahlédla tezi, že pro každého pacienta je asi nejdůležitější nemoc přijmout. Ale tohle přijmutí se nepodaří každému. Soused, kterého jsem znala od dětství, spáchal sebevraždu jen proto, že si myslel, že má rakovinu. Nevěděl to určitě, nebylo mu dobře, bál se jít k lékaři, a ta nejistota pro něj byla tak strašná, že se raději oběsil. To je opravdová tragédie, nebylo mu ještě ani šedesát...

Problémem je i stále více chemikálií, které se přidávají do potravin. Průmyslově zpracované potraviny jsou kolikrát opravdu chemickým koktejlem a karcinogenními látkami. Různá instantní jídla, ale "éčka" můžeme najít i tam, kde bychom je vůbec nečekali.

V prosinci jsem byla nemocná, tak jsem si koupila pastilky proti bolesti v krku. V lékárně jsem se při výběru zaměřila spíše na cenu, ano, přiznám se, že jsem koupila ty skoro nejlevnější. Septabene. modré pastilky, chutnající po eukalyptu. Mám takový zvyk, že si vždycky pečlivě pročtu příbalový leták - ano, i když jsou to "jen" pastilky na kašel. Pastilky obsahují i látku nazvanou brilantní modř FCF. Jedná se o barvivo, které ale způsobuje mimo jiné a rakovinu, nebo dětskou hyperaktivitu.

Připadá Vám to normální? Proč se do zdravotnického přípravku přidává látka, která může být potencionálně nebezpečná lidskému zdraví? Dokonce byly zaznamenány i další nežádoucí účinky po podání barviva lidem - pokles krevního tlaku, toxický šok, nebo dokonce smrt. No, to je tedy opravdu pěkné! 

Pozitivní zprávou je, že pokud se rakovinu podaří zachytit včas, dá se s ní bojovat, ať už pomocí operace, chemoterapie nebo ozařování. Nejdůležitější je ale hlavně psychická pohoda, a nikdy nic nevzdávat, bojovat, protože život za to stojí! 

Se zdravím se ale nepojí jen fyzická stránka, ale i ta psychická. Přesto bývá otázka duševního zdraví často podceňována, ačkoliv nemoc duše dovede pořádně potrápit, a některé jedince dohnat až na dno. Velmi mě šokoval článek na Novinkách, který byl zveřejněn předevčírem. Mladá a fyzicky zdravá Nizozemka jde na eutanázii. Kvůli depresím. Tak zní titulek.

Osmadvacetiletá Zoraya podstoupí na začátku května eutanázii. Trpí těžkými depresemi a hraniční poruchou osobnosti, lékaři jí nedávají žádnou naději na zlepšení svého stavu. Vím dobře, jaké to je, když se octne člověk v psychické nepohodě, trpím občas úzkostmi, a před lety mě přepadly silné deprese, které trvaly jen pár dní, byl to jakýsi přechodný stav, ale opravdu se nejednalo o nic příjemného. 

Nikdy není ostudou říct si o pomoc. Před deseti lety jsem začala chodit k psycholožce, ale nějak jsme si spolu nesedly, přišla mi málo empatická, a taky jsem si představovala, že se mnou bude více mluvit, ona však jen celou dobu seděla, mlčela, a chápavě na všechno kývala. Nakonec jsem tam přestala chodit, neměla jsem dojem, že by mi tento způsob terapie nějak pomáhal, spíše jsem se cítila hůře. Až vloni jsem začala znovu docházet k psycholožce, tentokrát kvůli panickým atakám.

Tyto panické záchvaty se objevily po delším stresu v práci, paradoxně to všechno začalo až po tom, co jsem skončila na neschopence kvůli oparům a aftům. Doma, jak jsem najednou nemohla nic dělat, se všechen ten stres projevil naplno, a to, co jsem zažívala, každou noc před usnutím šílený a iracionální strach ze smrti, to bylo něco nepopsatelného. 

A nová paní psycholožka mi strašně moc pomohla. Když jsem u ní, v příjemně zařízené ordinaci, připadám si spíše, jako kdybych si povídala s kamarádkou. Mám k ní důvěru, a to je strašně důležité, u minulé doktorky tomu tak nebylo, cítila jsem k ní spíše ostych. Chodím k ní každé tři týdny, a vyloženě se na tato setkání těším, je fajn se s někým podělit o svoje trápení, ale i radosti. 

Vůbec se za to nestydím, že chodím k psychologovi, není na tom nic špatného, i když lidé pořád mají někdy tendence to brát jako něco divného. Chodíte k psychologovi? Jste blázen! Naštěstí ale tento zakořeněný názor už pomalu opadá, což je jedině dobře.

Světový den zdraví je fajn významným dnem, protože je důležité myslet na své zdraví, snažit se o něj pečovat, a i to, že třeba zajdeme na pravidelnou preventivní prohlídku jednou do roka, nám může ve výsledku zachránit život.

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji hezký začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥