Sousedé k nezaplacení

 Z dětských let mám na nejbližší sousedy, hezké vzpomínky. Bydleli jsme na zadní cestě, náš dům byl poslední před začátkem cyklostezky, a krom jediné výjimky jsme se s lidmi z ulice často navštěvovali, na střídačku se pořádali v létě grilovačky, a samozřejmostí byly i oslavy narozenin v sousedském kruhu.

Ta jedna výjimka byl postarší pán v rodinném domku, který se choval jako morous. Z jedné strany měl polní cestu, z druhé sousedy, mladý pár s dětmi. No a pán využil každou příležitost k tomu, aby vyvolal konflikt. Tuhle mu vadilo hlasité bouchání víkem od popelnice, podruhé byl zase problém v tom, že si uspořádali oslavu (nešlo o rušení nočního klidu, oslava byla po obědě.)

Pohledem dítěte pro mě byly tato záležitosti nepochopitelné, nerozuměla jsem tomu, proč si lidé, kteří žijí vedle sebe, musí dělat mezi sebou takové zlo? Sousedé vedle nás se ke mně vždycky chovali hezky. Občas mě pohlídali, když rodiče jeli někam pryč, ráda jsem si hrála na jejich zahradě, a nikdy jsem od nich neslyšela jediné křivé slovo. I dnes, když už bydlím o pár ulic dál, a jdu kolem jejich domku, často se s nimi dám do řeči, pokud jsou zrovna na zahradě. 

Cítím z nich pozitivní energii, a takovou zvláštní pohodu.

Když jsem se přestěhovala k příteli, tak jsem byla upřímně dost překvapená, jaké sousedské vztahy tu panují. Bydlíme v činžáku, i s námi tu jsou čtyři byty. Náš byt je v přízemí, vedle nás bydlí mladá rodina s miminkem, jsou o dva roky mladší než já. Soused pracuje v Německu, je věčně pryč, no a sousedka s miminkem nesnese samotu, takže je u rodičů. Prakticky je tu jen, když se vrátí soused z cest. 

Nad námi v bytě bydlí stará paní, které je přes osmdesát. Z bytu už moc nevychází, hodně za ní jezdí neteř, která jí nakupuje a také se o ni stará. Vedle této paní bydlí manželé, kterým je přes šedesát. Mají jediného syna, ten sem ale za nimi jezdí minimálně. Vím, že měl nějaké psychické problémy, dokonce asi třikrát kvůli nešťastné lásce chtěl spáchat sebevraždu.

No a tito manželé - říkejme jim třeba Koneční - ti jsou v naší bytovce tak trochu kámen úrazu. S nikým se pořádně nesnesou, mají rádi konflikty, a paní Konečná má vyloženě radost z toho, když se někomu nedaří, nebo má nějaké zdravotní problémy. Pan Konečný je také kapitola sama pro sebe. Jen párkrát jsem ho potkala na chodbě střízlivého, a to ani neodpoví na pozdrav.

Zato když má v krvi hladinku, najednou je upovídaný, ale má takové nepříjemné, slizké řeči. Je to tak čtyři měsíce, kdy jsem vytírala schody. Pan Konečný šel zrovna ven. Normálně, slušně jsem pozdravila, jako vždycky. Usmíval se jako vánoční stromeček a prohodil: "Ty ale krásně vytíráš, a krásně voníš!" To bylo všechno, ale mě celá ta situace byla hrozně nepříjemná. Když vám tohle řekne člověk, který je minimálně o třicet let starší než vy, je to... Divný. 

Je tak trochu veřejným tajemstvím, že pan Konečný svou ženu bije a psychicky týrá. Mladá sousedka odvedle mi už několikrát říkala, že nahoře kolikrát slyšela hrozný dupot, rány a křik. Jednou měl pan Konečný chtít svou ženu vyhodit z okna - jo, jasně není to vysoko, ale i tak to není žádná legrace. A když vidím paní Konečnou s černými brýlemi v zimě, a s nepřístupným výrazem, je nám všem jasné, co se zase stalo.

Snad by mi té paní bylo tak trochu líto. Nebýt toho, co se mi stalo vloni.

Kvůli covidu zavřela moje oblíbená kavárna. Na památku jsem si z ní koupila pár antikvariátních knížek, a také překrásný velikonoční věnec. Jsem milovník ozdobiček a "nesmyslů," které se dají pověsit či přilepit na dveře. S tematickou výzdobou začínám brzy, takže velikonoční zvířátka a věnce jsem měla naaranžované na dveřích už tři týdny před svátky. A proč by také ne?

Vloni jsem jako obvykle nalepila speciální páskou, která neničí lak a barvu na dveřích svůj velikonoční věnec. Po týdnu ale z věnce odpadlo dřevěné zvířátko. Nechápala jsem to. S dveřmi přeci tak nebouchám, že by mohlo spadnout! Za pár dní se mi látka na věnci zdála jakási otřepaná, jakoby za věnec někdo škubal. Amatérsky jsem to zalátala izolepou.

Nakonec jsem přišla z práce, věnec na zemi. Páska, kterou byl připevněn, přitom držela na dveřích jako přibytá. Se skřípěním zubů jsem věnec nalepila znovu na dveře. Za tři dny jsem ráno při venčení psa zažila šok. Našla jsem tam tohle, jen tou zelenou stranou ležet na zemi:

Věneček měl lehoučký polystyrénový základ. Nebyl nalepený nijak vysoko. a při předchozím "pádu" ze dveří nebyl pochroumaný. Dle mého ho někdo musel ze dveří shodit, a k tomu na něj ještě šlápnout. Takhle na tři kusy se nemohl rozpadnout.

Doma jsem se kvůli tomu rozbrečela. Bylo mi hrozně líto, že kolem mě žijí takoví lidé. Jsem si na sto procent jistá, že to byla práce někoho z Konečných. Jenže co jsem mohla udělat? Měla jsem za nimi snad jít, a seřvat je? Vždyť jsem neměla v ruce sebemenší důkaz, že to byli oni!

Od té doby se k sousedům chovám vlažně. Pozdravím, to je všechno, a na občasné konverzační pokusy od sousedky odpovídám jednoslabičně a bez zájmu. Copak mám dělat, že se nic nestalo? Jak se chcete chovat k někomu, kdo dělá takové věci? A je mi úplně jedno, jestli to udělala on, nebo její muž. Takové chování nemůžu omluvit ani to, kdyby byl opilý. Jak velkou zášť a nepřejícnost v sobě musí mít člověk, když si dovolí sáhnout na věc někoho jiného a zničit ji? To už by bylo lepší, kdyby ten věnec ukradli, než to, že na něj někdo šlápne!

Delší dobu byl klid.

Konečné vídám minimálně, a upřímně, jsem za to ráda. Někdy před měsícem jsem se vrátila nečekaně dřív domů z práce. V hlavních dveřích byly zapíchnuté klíče. Vytáhla jsem je ze dveří, a šla, jako každý normální člověk, zazvonit na sousedy. Samozřejmě že byly paní Konečné. Večer se vracela ze zahrádky, a zapomněla je tam. 

Medově se usmívala a hrozně mi děkovala. Měla štěstí, že je nějaké zvědavé děcko, které šlo kolem, nesbalilo do kapsy. Klíčů tam měla totiž docela dost, od auta, určitě i od té zahrádky, a pak také od bytu. 

A teď si představte, co se stalo včera. Uklízela jsem v kuchyni, a všimla jsem si, že na chlebníku leží špendlík Takový ten klasický, nástěnkový, o maličko větší, než je na přiloženém obrázku, akorát měl ještě podivný, takový trojúhelníkový mini podstavec.

Udiveně jsem se ptala přítele, kde se to tady vzalo? Takový špendlík jsem v životě neviděla, a vím, že žádný takový nemám ani ve svém šitíčku. 

Lakonicky mi odpověděl, že to našel ráno na prahu. Tím ostrým to bylo nahoru. "Já myslel, že to spadlo z vánoční výzdoby na dveřích," řekl ještě. No typický chlap! Na dveřích mám nalepené dvě dřevěné chaloupky, proč bych do nich píchala špendlíky?!

Zamrazilo mě. Tak někdo nám nechal na prahu špendlík. Někdo, kdo chtěl, abych si ho zapíchli do boty, případně do nohy. Mě se totiž často nechce přezouvat, tak když jdu do schránky, prostě to prosvištím rychle dolů po schodech v gumových papučích. A tou papučí by ten špendlík projel jako nic.

A to nechci ani domyslet, jak by se mohla zranit naše fenka. Takový ostrý špendlík zapíchnutý ve psím polštářku, to je prostě hrůzná představa. Je jasné, že špendlík tam někdo nechal schválně. Kdo to asi mohl být, když hlavní dveře se zamykají, a aktuálně jsme tam jenom tři byty, ve kterých někdo bydlí, protože sousedka s miminkem je zase pryč...

Fakt je mi z takového chování špatně. To máme za to, že jsem tenkrát sousedce vrátila klíče? Nebo jí na nás něco vadí? Proto na nás musí nastražit špendlík? Co najdu přede dveřmi příště - nebude tam bomba, nebo pás s ostrými hroty?

Jenže co mám dělat. Nemá smysl za nimi chodit. To je jako s tím věncem - pokud nechytím někoho při činu, nedokážu nic. Zbývá jen dávat si dobrý pozor. Přiznám se, že po nálezu zničeného věnce mě napadlo, že bych mohla sousedce třeba zalít kytky octem - má je ve výklenku na chodbě. Ovšem že jsem to neudělala - nikdy bych se k oplácení zlu zlem nesnížila. 

Už si budu dávat dobrý pozor každé ráno, kam a na co na chodbě šlápnu. Je mi z toho opravdu nanic, že musím sdílet společné prostory s takovými lidmi. Tohle totiž přece nemůže dělat někdo, kdo je psychicky v pořádku...

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥